Ottův slovník naučný/Excepce

Ottův slovník naučný
Excentrika	Excepce	Exceptio

Údaje o textu
Titulek:	Excepce
Autor:	Leopold Heyrovský, Ferdinand Pantůček
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Osmý díl. Praha : J. Otto, 1894. S. 937–938. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Excepce, z lat. exceptio, výjimka, soudní námitka.

E. (exceptio) v římském processu civilním zove se zvláštní kus praetorského, porotcovi svědčícího nařízení písemního (formula), který obsahoval rozkaz, aby porotce měl ve prospěchu žalovaného zření k určitému důvodu obrannému. Potřebí bylo takového zvláštního vytknutí důvodu obranného ve formuli, když žalovaný oproti nároku práva civilního (actio civilis) namítal okolnosti, které překážely vzniku práv nebo zrušovaly práva pouze podle práva praetorského. Vždyť formule pro nároky civilní nařizovala jinak, aby sporný právní poměr byl posuzován pouze podle ius civile, a nebyla by tedy, kdyby nebyla zvláště připouštěla obranu praetorskou, dovolila porotcovi k této přihlédati. E., exceptiones, jsou takto původu praetorského. Jedny z nich zavedl praetor z popudu vlastního, jiné e. (exceptiones legis Cinciae, SC. Vellaeani a pod.) k provedení myšlénky vyslovené zákonem lidovým (lege) nebo snesením senátu. Ovšem vyskytovaly se též e., kde neběželo o protivu mezi právem civilním a obranou praetorskou, ale také ne o jinou materiální (soukromoprávní) zvláštnost obrany, nýbrž bylo potřebí užiti e. pouze z toho zevního, formálního důvodu, že k důvodu obrannému nebyl vzat zřetel ve stálém vzorci formule actionis. – O oněch důvodech obranných, které ve formuli musily býti zvláště vyhrazeny ve formě e., praví se, že působí ope exceptionis, o důvodech obranných však, ke kterým směl porotce přihlížeti i bez zvláštního jich vytčení ve formuli, hlavně o důvodech obraňovacích podle práva civilního, že osvobozují žalovaného »po právu samém«, ipso iure. I znamená takto »ipso iure« mnohdy tolik jako iure civili. Jelikož porotce směl ke skutečnostem, které žalovaného osvobozovaly, pouze ope exceptionis zření míti, jen když byly ve formuli zvláště vyhrazeny, musily skutečnosti tyto již před vydáním formule, tedy ante litem contestatam, namítnuty býti. Ale k obranám osvobozujícím ipso iure mohl a měl soudce prohlédati, i když byly uvedeny po litiskontestaci. – Vedle vytčeného pročesaného smyslu má e. též smysl materiální (soukromoprávní). E. ve smyslu materiálním znamená právní možnost, k platnosti přivésti obranný, ope exceptionis působící, důvod. E. ve smysle mat. dělí se hlavně na exceptiones peremptoriae neboli perpetuae, které vylučují nárok žalobní na vždy, a na exceptiones dilatoriae neboli temporales, které překážejí nároku pouze na ten čas. Některých e-cí může užiti pouze ten, v jehož osobě povstala okolnost osvobozovací, jiných ale též právní nástupce nebo spoludlužník jeho. Tyto zovou se exceptiones rei cohaerentes, ony pak personae cohaerentes. Konečně bývají rozlišovány exceptiones in rem a in personam podle toho, je-li lze je namítnouti proti každému, kdo z jistého právního poměru žaluje, nebo jen proti určité osobě. Zvláštní obsáhlou platností vyznačuje se exceptio doli (t. generalis nebo doli praesentis, jsouc připuštěna, kdekoli pokročilejší názory (aequitas) naproti nároku ipso iure odůvodněnému žádaly ochranu žalovaného. I sloužila exceptio doli dílem různým nově právního uznání došlým obranám, dílem mohla nahrazovati i jiné zvláštní e. – V Justiniánově právu process s písemnými formulemi a e. jakožto čásť formule již se nevyskytují. Ale protiva mezi právem civilním a praetorským potrvala dále, třeba namnoze jen co do jména, a rozdíl mezi obranami působícími ipso iure a ope exceptionis podržel v nejednom směru praktickou (processní) důležitost. Do obecného práva však nedochovaly se ani tyto processní rozdíly mezi e-cí a jinou obranou, aniž protiva mezi právem praetorským a civilním. I popírají mnozí novější, že římská e. ještě pro dnešní právo jest významnou. Naproti tomu zastávají jiní, že římská e. měla základ materiální, který i v obecném právu potrval a vtom záleží, že e-cí k platnosti se přivádí nikoli skutečnost, podle které nárok žalobní nepovstal nebo zanikl, nýbrž samostatné nároku žalobnímu čelící právo žalovaného, které nárok žalobní, jakkoli o sobě jest odůvodněn, činí neúčinným. Ale v pravdě římská e. zakládala se pouze v několika málo případech na takovém samostatném právu žalovaného. Zvláštních pravidel, která o těchto obranách platí, nelze vztáhnouti na všecky obrany, které u Římanů byly exceptiones. Není proto radno podržovati pro ně jméno e. na rozdíl od všech ostatních stran žalovaného. Hý.

V rakouském řízení soudním zahrnují se názvem e. všecky námitky, které žalovaný proti žalobě činí, aby jimi útok žalobní odvrátil. Námitky tyto mohou čerpány býti buď: I. z práva processuálního, buď II. z práva materiálního. ad I. Námitkami druhu prvého hledí žalovaný buď vůbec rozhodování soudnímu o žalobcově nároku zabrániti (exceptio ingressum litis impedientes), tvrdě, že o témž nároku bylo již jednou pravoplatně rozhodnuto (e. rei judicatae), nebo týž spor uzavřeným soudním narovnáním odstraněn {e. rei judicialiter transactae), buď odpírá vpustiti se v rozepři před soudem, u něhož žalobce svoji žalobu podal (e. fori declinatoria) namítaje, že soud vůbec nebo tento soud jest pro onen spor nepříslušným (e. fori incompetentis), nebo poukazuje na to, že táž rozepře u jiného soudu již jest projednávána (e. litis pendentis). Námitku rozepře již rozhodnuté nebo soudním narovnáním odbyté provede žalovaný v řízení řádném (písemném a ústním) tím, že žalobu jemu doručenou zvláštním podáním soudu vrátí, předkládaje listinu vykazující rozhodnuti onoho sporu nebo soudní smír v něm uzavřený. Po výslechu stran, v němž má se zejména zjistiti totožnost rozhodnutého a zahájeného sporu, rozhoduje soudce o námitkách těchto zvláštním rozsudkem. V řízeních ostatních jest třeba činiti námitky tyto s jiným hájením se proti žalobě, načež soudce po skončeném řízení sporném se o nich v rozsudku konečném prohlašuje. Námitku soudní nepříslušnosti a rozepře zahájené (litis pendentis) učiniti třeba v řízeni písemném do první polovice lhůty k podání odpovědi na žalobu jdoucí, v řízení ústním (protokolárním) a stručném při prvém stání, dříve než žalovaný na žalobu odpovídá. V řízení písemném projednává se o ní vždy, v řízení ústním z pravidla ve zvláštním sporu incidenčním a rozhoduje samostatným rozsudkem. V řízení stručném probírá ji soudce současně s ostatním materiálem sporným a vynáší teprve po provedení sporu své o ní rozhodnutí, v kterém, když námitku onu zamítá, ihned spor in merito rozsuzuje. ad II. Námitkami čerpanými z práva materiálního snaží se žalovaný, pouštěje se ve spor, bezdůvodnost žaloby dokázati. Námitky tyto uvádějí buď, že žalobní nárok ani nevzešel nebo již zase zanikl (defensiones, obrany), buď že sice ještě existuje, avšak proveden býti nemůže (exceptiones v užš. sl. smyslu), buď vůbec (e. peremptoriae) nebo jen pro tentokráte (e. dilatoriae). Ježto ohledně námitek žalovaný má ve sporu totéž právní postavení, jaké žalobce ohledně žaloby zaujímá (reus excipiendo fit actor), musí žalovaný faktický podklad svých námitek uvésti, důkazy nabídnouti, načež soudce v konečném rozsudku se o podstatě i významu jich prohlašuje. Námitky promlčují se v rak. právu v téže době a za stejných podmínek, za jakých by byly promlčeny, kdyby žalobou měl obsah jejich býti proveden. Odchylkou od tohoto pravidla nepromlčují se dle obchodního zákona námitky z vad dodaného zboží v krátké době 6 měsíců pro žaloby z téhož důvodu určené, jestli vady ony byly dodavateli zboží v čas oznámeny. Pčk.