Ottův slovník naučný/Episkopalismus

Ottův slovník naučný
Episklera	Episkopalismus	Episkopální soustava

Údaje o textu
Titulek:	Episkopalismus
Autor:	Josef Doubrava
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Osmý díl. Praha : J. Otto, 1894. s. 672. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Episkopalismus v ústavě církve katolické značí nauku, která těžiště vlády církevní biskupům přisuzuje. — Kristus založiv církev, řízení její svěřil apoštolům, mezi nimiž vyznamenal Petra, vyvoliv jej ku předáctví, primátu. Základní ustanovení toto stalo se jádrem, které vyhraňovalo se různým útvarem, jak to různé doby s sebou přinášely tak, že poměr moci Petrovy v nástupcích jeho na stolci římském k moci apoštolské, trvající v biskupech, ač v podstatě oné Kristem založené nezvraten jest, v dějinách církve častěji nové tvářnosti nabýval. Přirozený vývoj tento přivádějící dle potřeby primát římský k platnosti, zavdal podnět k vývodům, jež rozeznávajíce v primátu práva původní a případky během času prý proti základnímu poměru biskupa římského k ostatním biskupům na úkor těchto uchvácené; i založily soustavu episkopální učením: plná moc vlády církevní přísluší celé církvi, již zastupují biskupové, kdežto primát pouze k tomu určený, aby zachovávala se v církvi jednota, tolik jenom moci má, kolik jí potřebuje, aby úloze své dostál. Ovšem obmezili přívrženci e-mu ponenáhlu potřebu tuto na pouhé prvenství čestné (primatus honoris) E. tím větší váhy nabýval, čím smutněji od XIV. věku poklesala moc papežův; zásady jeho vyznívají jasně z učení o podrobenství papeže sněmu církevnímu, jak to hlásal kancléř university pařížské Gerson a schválily sněmy kostnický (v sedění V. dne 6. dubna 1415), basilejský (v sedění II. 15. ún. 1432). Stanovisko e-mu hájily později t. zv. gallikánské církevní svobody (r. 1682), hlavně však držel je Mikuláš Hontheim, světící biskup trevírský, jenž skrývaje se za jménem Justinus Febronius spisem svým Justini Febronii iuris consulti de statu ecclesiae et legitima potestate Romani pontificis liber singularis ad reuniendos dissidentes in religione christianos compositus r. 1763 vydaným ve Frankfurtě bludného učení tak zv. febronianismu původcem se stal, a mezi jiným tvrdil, že Kristus moc klíčů veškeré církvi svěřil, která je svými služebníky biskupy vykonává; těchto předákem jest biskup římský, aniž však má nad nimi pravomoci; účelem primátu jest pouze zachování jednoty v církvi, veškera práva, která nejsou k tomu nutná, vrátiti jest biskupům.

Ve smyslu podobném snesena byla arcibiskupy porýnskými r. 1786 též t. zv. punktace emsská; týmž duchem nesl se systém josefínský, jehož účelem bylo odiouditi biskupy v úplnou nezávislost od stolice apoštolské. Ovšem hned od počátku postavili se papežové a spravedliví učenci na odpor bludům těmto, které naprosto pomíjely ideu církve; konečně na sněmu vatikánském (v sedění IV. dne 18. čce 1870) zamítnuta a odsouzena soustava e-mu konstitucí dogmatickou, která potvrzuje řím. biskupu — nástupci Petrovu — nejen čestné prvenství, nýbrž pravomoc plnou, řádnou, bezprostřední nad celou církví, jejími pastýři i věřícími. — Jest tedy dle právních zásad církevního práva postavení biskupů v ústavě církve Kristovy toto: Moc svátostná (potestas ordinis) z ustanovení božského v stejné míře všem biskupům, tedy i biskupu římskému, svěcením se uděluje; v pravomoci k řízení církve (potestas iuris dictionis) biskupové podíl mají, avšak v podřízenosti papeži; pokud pravomoc tato odnáší se k církvi celé — což děje se hlavně sněmováním oekumenickým — přináleží biskupům přímo z ustanovení božského, pokud však jeví se řízením určitého omezeného obvodu církevního — diécése určité — dostává se jí biskupům z práva božského prostředečně skrze papeže, jemuž přísluší omezování diécésí a určování osob k biskupství.

E. v právě protestantském jest zřízení, vedle něhož duchovní pravomocnost nad příslušníky protestantského vyznání přísluší zeměpanské vrchnosti. Následkem říšského nálezu 22. září 1555 v příčině augšpurského náboženského míru, jímž zastavila se duchovní pravomocnost papeže a biskupů v státech augšpurské konfesse, aniž byl ustanoven jiný orgán duchovní vlády, ujali se totiž vladaři sami církevní moci. Neoprávněnost jednání toho různě byla omlouvána a zastírána, hlavně učením, že prý veškerá duchovní moc přísluší lidu a jeho jménem vladařům jako zástupcům; když tedy říšským nálezem odňata byla dosavadním držitelům biskupům, po právu připadla zeměpanské vrchnosti; ovšem této jest předem a hlavně toliko právo zevnější pravomoci k místu přiváděli, kdežto v příčině bohoslužby a učení smí se miti spíše jen za tlumočníka úřadu učitelského v církvi evangelické. — Řízení dle soustavy episkopální s různými obměnami udržuje se u protestantův až na naše doby. Da.