Ottův slovník naučný/Epigramm

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Epigramm
Autor: Josef Hanuš
Zdroj: Ottův slovník naučný. Osmý díl. Praha : J. Otto, 1894. S. 662. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Epigram

Epigramm (z řec.), čes. nápis, slove kratičká básnička, vyjadřující s duchaplnou pointou vážnou nebo satirickou myšlénku výrazně úsečnou formou a se vztahem k určité osobě nebo věci. Tím e. nový souvisí s původním svým pojmem; býval to totiž prvotně každý nápis, zvláště na pomnících, veřejných budovách, darech obětních, označující buď účel pomníku neb osobu dárce atd. Po stránce formálné e. myšlénku svou buď prostě vypovídá (e. prostý) anebo dodává jí důrazu předchozí návěští (e. složený). V dějinách literatury nejvíce prosluly e-y řecké, zvláště Simónida Keiského, jehož slavný nápis na pomníku 300 Sparťanů padlých u Thermopyl je světoznámý. Ze sbírek řeckých e-ů slavná je Anthologie řecká (sestavená v XIV. st.), z níž Věnec (výbor) přeložil česky Jan Vondráček. Římané napodobili Řeky, avšak dodali e-u rázu satirického, jako Martialis (v I. stol. po Kr.), později Ausonius. Martialis a římští epigrammatikové byli také vzorem básníkům středověkým, na př. Angličanu Owenovi, Francouzi Clam Marotovi (XVI. stol.), Boileauovi a j. Kdežto humanisté následovali forem klassických, přiblížili se zvláště románští epigrammatisté často k národním madrigálům a sonetům. Z novějších a nejnovějších básníků epigrammatických prosluli Němci Logau, Lessing (jenž psal také o theorii e-u) a zvláště Schiller a Goethe (Xenien), Grillparzer, Platen a j.; Polák Kochanowski, Rus Ivan Dmitrijev. Z českých epigrammatistů vynikli Jos. Jungmann, Frant. Lad. Čelakovský (Kvítí), Jan Kollár, Frant. Hajniš, Karel Havlíček a j. Ze sbírek e-ů známější jsou R. Benedixe »Sammlung deutscher Epigramme« (Lipsko, 1861); Booth, Epigrams, ancient and modern (Londýn, 1865); J. A. Kouble, Zrnka české soli a j. Hš.