Ottův slovník naučný/Držba

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Držba
Autor: Heřman Šikl
Zdroj: Ottův slovník naučný. Osmý díl. Praha : J. Otto, 1894. S. 59–65. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Držba

Držba. Východiskem pojmu d-by je detence (vláda, Inhabung § 309. obč. z.), totiž poměr faktické moci právního subjektu nad věcí. Jest-li s touto faktickou mocí spojena vůle subjektu s věcí jako s vlastní nakládati, nazýváme poměr ten d-bou. Vůle řečená, lišíc se od vůle opírající se o poměr právem uznaný, tedy vůle vlastnické (animus domini, animus possidendi) jen tím, že směřuje pouze k tomu věc fakticky míti, jeví se býti faktickou vůlí vlastnickou. Pojem d-by obsahuje tudíž dvé momentů: faktickou moc nad věcí (corpus) a vůli, s věcí jako s vlastní nakládati (animus). Vůle věc ve své moci podržeti (srv. § 309. ob. zák.) a mínění držitele, že je vlastníkem (opinio dominii), jsou momenty nerozhodné. Dle toho nejsou pro nedostatek řečené vůle držiteli věci zejména držitel ruční zástavy, sekvestr a výprosník (t. zv. odvozené d-by řím. práva rak. právo nezná).

Vedle této d-by věci zná zákon i t. zv. d-bu práva (Rechtsbesitz § 312. obč. z.), záležející v možnosti faktického výkonu jistého práva osvědčené skutkem. I zde shledáváme svrchu uvedené dva momenty: corpus, totiž zevnější možnost výkonu práva a animus, totiž vůli dotčeného obsahu.

Podle řečeného je d. pouhým faktickým stavem. Tím, že s ní positivní právo spojuje jisté positivní účinky (ius possessionis), zejména soudní ochranu, stává se d. ovšem ústavem právním, ale zůstává přes to pouhým faktem (ač ji obč. zák., sleduje starší doktrinu, vřaďuje mezi práva věcná, srov. § 308. o. z.); ochrana, která se jinde poskytuje právu, poskytuje se tu pouhému faktu. Důvod ochrany té záleží v tom, že vůle individuální, i když nikoliv jako oprávněná, nýbrž pouze jako faktická vystupuje, chráněna býti musí proti každé svémoci, každému útoku, jenž se neděje ve formě právní. Důsledně chrání se proti svémoci d. o sobě, tedy bez ohledu k právu, při doznaném nedostatku práva, třeba i proti tomu, kdo právo má. Pouhá detence soudní ochrany nepožívá.

Pokud se týče podmětu (subjektu) d-y, třeba vzhledem k pojmu její podotknouti, že předem předpokládá se schopnost k vůli držitelské. U osob právních, dětí do 7. roku a šílenců, zprostředkuje však positivní právo možnost d-by ustanovením, že tu platí vůle zástupců za vůli jejich (§§ 21., 26., 337. ob. z.). Jelikož pak d. náleží v obor práva majetkového, předpokládá se způsobilost jmění míti; komu zákon způsobilost tuto co do jmění vůbec anebo co do jistých věcí upírá, jest vůbec nebo co do těchto věcí d-by neschopen. Osob prvého druhu dle rak. práva vůbec není (bez povolení vystěhovalí, sběhové a řeholníci slavné sliby složivší ztrácejí pouze schopnost jmění nabývati a správu jmění již nabytého, ale nikoliv jmění samo; podle práva obecného přecházelo jmění do kláštera vstupujícího na klášter); jisté věci nemohou ovšem jisté osoby držeti, jako Černohorci statky nemovité v Rakousku, řádové minoritů a kapucínů statky nemovité podle svých pravidel, poddaní některých cizích států statky selské, úředníci horní doly ve svém úředním okrsku, osoby nemající povolení zapovězené zbraně a střelivo. Církevní korporace a židé jsou vůbec d-by schopni.

Pokud se týče předmětu (objektu) d-by věcí, vyloučeny jsou věci, které nejsou předmětem právního obchodu; tak z přirozených příčin vzduch, tekoucí voda (jinak led), moře ve své celistvosti; následkem positivních právních předpisů pak věci veřejné, jako veřejné vody (§§ 2. a 7. říš. vod. zák. z 30. kv. 1869 č. 93 ř. z.), cesty a místa atd.; nikoliv však pozemky železniční. Ostatky svatých jsou předmětem d-by, neboť pouze úplatné zcizení jejich je zakázáno (dv. d. z 25. května 1846 č. 2234.), rovněž věci bohoslužbě zasvěcené (jinak dle řím. práva l. 30 § 1. D. 41. 2), jakož i statky, jichž zcizení předpokládá povolení úřadu nebo panovníka (statky poručenců, církve katolické a fideikommissy).

K nabytí d-by věcí vzhledem k pojmu potřebí je usnesení se na vůli vlastnické (animus) a činu, který možnost faktické výhradné vlády nad věcí (corpus) zjednává, t. zv. apprehense. Vůle musí se zjeviti výslovně nebo býti z okolností patrna. Pokud se týče uchopovacího činu, jest tento podle předmětu a poměru různý. Zákon nepodává (§ 312.) žádné definice jeho, nýbrž uvádí pouze za příklad některé případy. Mylný byl tu názor starší doktriny, jež shledávala podstatu apprehense ve fysickém styku osoby s věcí, vyžadujíc tedy uchopení movité věci rukou nebo vstoupení na nemovitou věc a vykládajíc místa v pramenech, kde se nabývá d-by, ač tu takového přímého styku není (na př. při odevzdání klíčů) za apprehensi t. zv. symbolickou. Již Savigny prokázal, že podstata apprehense záleží v ovládnutí věci, stupňujíc se tu podle okolností od pouhé přítomnosti až k uchopení rukou nebo zahrazení pozemku. Příkladem sluší uvésti: přítomnost u věci stačí, pokud zprostředkuje fakticky vládu nad ní (opatření známkou je z pravidla pouhým jevem vlády jinak nabyté); uložení věci v místnosti, jíž vládneme, třeba i místo přístupno bylo osobám třetím, jako dvůr; odevzdání klíčů u věcí zavřených; vykopání pokladu (nikoliv již odkrytí); uchopení zastřelené zvěře (nikoliv již postřelení) atd. Ovšem sluší podotknouti, že faktická vláda, d-bu předpokládající, není snad stálou, bezprostřední, fysickou vládou nad věcí, nýbrž že mimo moment fysický spočívá také na momentu morálním a právním. Vláda trvá, pokud vůle dotčená se respektuje. Zákonník občanský stojí tu poněkud ještě na stanovisku starší theorie, uváděje odevzdání »znameními« (Zeichen, §§ 315., 427.). Ovšem slovo toto nedá se stotožňovati se symboly; znameními sluší rozuměti vůbec prostředky zjevu vůle mimo slova. Skutečným případem symbolické apprehense je odevzdání listinami (§ 427.), jež vlastnictví prokazují, jako jsou kupní smlouvy, soudní odevzdací listiny, kupecké faktury. Odevzdáním listu skladního (warrant) převádí se vedle zákona z 19. června 1866 č. 86 vlastnictví věcí uložených ve veřejných skladištích. Konečně zmíniti se sluší o případu § 429. obč. z., podle něhož přechází d. (a vlastnictví) věcí odeslaných na destinatáře již odevzdáním poště, povozníku, dráze atd., pokud poslední způsob dopravy sám určil. Jen zmíněných dvou momentů (animus a corpus) třeba k nabytí d-by; vědomosti dosavadního držitele a titulu se k d-bě vůbec nevyhledává. Podle řečeného není žádné sukcesse v d-bu, nýbrž musí tato jakožto stav faktický vždy původně nabyta býti. Rozvrh způsobů nabyvacích §§ 314. a 315 je pouhé bezvýznamné napodobení rozvrhu nabyvacích způsobů práv na původní a odvozené.

D-by nabyti lze i zástupcem, jenž ovšem musí býti sám způsobilým k právním činům. Zde třeba jest tedy uchopovacího skutku zástupcova s vůlí, nabyti d-by pro zastoupeného a vůle zastoupeného, nabyti d-by zástupcem, jež zjevuje se příkazem nebo i dodatečným schválením. Zastoupený nabývá d-by okamžikem, kdy zástupce se uchopil d-by; pozdější schválení působí zpět. Vytknouti sluší, že u osob hromadných platí vůle zástupců, kteří tedy na vůli držitelské, třeba dodatečně usnésti se musí (srv. § 337. o. z.), uchopovací skutek však vykonati mohou i osoby jiné k tomu zmocněné. Při věcech veřejnému užívání zůstavených (res publicae, quae in communi usu sunt) stačí, předpokládajíc, že se zástupci obce nebo státu usnesli na vůli držitelské, když kdokoliv užije věci jako veřejné. Pokud však věci náležejí sice obci, ale užívání jen jistým členům nebo třídám vyhrazeno je (na př. t. zv. občiny, Allmende), mohou pouze členové této třídy d-by se uchopiti. Též u šílených a blbých a dětí do 7. roku třeba je vůle zástupců, vůle a vědomost zastoupených je nerozhodna. Osoby pouze omezeně k právním činům způsobilé (nedospělí a nezletilí, marnotratníci a hluchoněmí, jimž dán opatrovník) mohou nabyti d-by bez vědomí zástupců, neboť zastoupení nezávisí na jejich vůli; ovšem může i zástupce (poručník, opatrovník) pro ně i mimo jejich vědomí nabyti d-by. Zvláštním případem nabytí d-by zástupcem je constitutum possessorium, totiž prohlášení vůle držitelovy, že odtud nikoliv více ve vlastním, nýbrž ve jménu jiného držeti chce. Jeví se tudíž dosavadní držitel býti zástupcem nového držitele; poněvadž pak tento zástupce faktickou vládu již má, třeba toliko ještě prohlášení vůle nabyvatelovy (zastoupeného). Nezáleží na tom, má-li dosavadní držitel sám věc v detenci, nebo místo něho třetí osoba (pachtýř a j.); okamžitý detentor nemusí ani o změně v osobě držitelově zpraven býti. Od zástupce liší se pomocník (posel), jenž pouze cizí vůli zjevuje a náhradník, jenž nabývá d-by pro sebe s úmyslem přenésti ji později jinému. Poslednější musí tu tedy d-by teprve samostatně nabyti.

Spoludržba více osob v příčině celé téže věci (compossessio plurium in solidum) jest vyloučena, neboť pojem d-by předpokládá výhradnost její (plures eandem rem in solidum possidere non possunt l. 5. § 12. D. comm.). Od této lišiti dlužno: spoludržbu reální dle podílů skutečných (comp. pro diviso), kde různé osoby drží reálně oddělené samostatné věci, kteréž však spolu přirozeně nebo právně souvisí, na př. části téhož lesa, různé pozemky téhož knihovního celku; dále spoludržbu intellektuální, dle podílů smyšlených (comp. pro indiviso), kde skutková vláda nad věcí a tedy i nad nejmenší částkou její jest u několika osob vespolek, avšak u žádné z nich výhradně, jsouc mezi ně rozdělena (§ 833. ob. z.); smyšlené (ideální) podíly musí být určity a spoludržitelům známy; dále spoludržbu v příčině věci složené, jejíž jednotlivé části více osob drží tím způsobem, že držitel celku díly v cizím jméně detinuje; díly ovšem musí podržeti svoji fysickou samostatnost; konečně obmezenou d-bu věci a současnou d-bu práv k téže věci osobami jinými (sr. § 327. ob. z.); obojí d-ba má tu různý předmět (A je držitelem usufruktu k věci, kterou drží B).

Nabytá d-ba trvá, pokud nepominula vůle držitelská a nezanikla faktická vláda nad věcí. Netřeba ovšem stálého vědomí vůle nebo stálé detence, nýbrž dostačí, když vůle nebyla změněna a možnost reprodukce vlády překažena. Pomíjí dle toho d. corpore i animo smrtí držitelovou a tradicí. Animo pozbýváme d-by zjevem vůle, že nechceme s věcí již jako svou nakládati, na př. opuštěním (§§ 349. a 362. o. z.); totéž shledáváme u constitutum possessorium (§ 319. o. z.). Osoby k právním činům nezpůsobilé nemohou se platně usnésti na vzdání se vůle držitelské, nýbrž pouze jejich zástupcové. Pozbytím rozumné vůle se d. vedle positivního předpisu zákona (§ 352 o. z.) neztrácí. Vůle vzdáti se d-by může také býti vyjádřena konkludentním skutkem. Nevykonáváním d-by po delší čas vedle posit. předpisu § 351. o. z. tato nepomíjí, »vyjímajíc případy promlčení v zákoně stanovené«. Poněvadž nemůže býti d-by, kde zákon vůle držební neuznává, pomíjí d. také, když věc z právního obchodu byla vyloučena (§ 311. o. z.) a když jisté osoby způsobilosti míti jmění v příčině jistých věcí výslovně jsou zbaveny. Corpore pomíjí konečně d., když držitel naprosto a trvale pozbyl možnosti věcí nakládati, tedy zmarem věci, dále octne-li se věc na místě držiteli neznámém nebo nepřístupném, uvázáním se jiné osoby v d-bu ať právem či neprávem (zvláštnosti řím. práva, že když se někdo ujal tajně d-by pozemku, dosavadní držitel teprve pozbyl d-by, když o tom zvěděl a se na tom spokojil, rak. právo nepřijalo), když držitel k pozemku připuštěn není, když z d-by násilím nebo výhrůžkou byl vypuzen. Nepozbýváme však d-by, když o věci okamžitě nevíme, nebo pro pomíjející překážku (zatopení pozemku) k ní nemůžeme. Starší doktrina shledávala tu mylně příčinu trvání d-by v tom, že tu držitel d-bu pouhou vůlí (solo animo) zachovává (t. zv. mentální d., srv. § 352., 1. věta), přehlížejíc, že jen rozhoduje, je-li nemožnost faktické vlády trvalá nebo pomíjející. Za to nepozbýváme d-by způsoby, jimiž pozbýváme práv na př. promlčením. Při zastoupení pozbýváme rovněž d-by buď vzdáním se vůle nebo pominutím faktické vlády. Nezaniká tedy d., když zástupce zemře, vůle neschopným se stane nebo věc opustí, protože tím nestává se vláda ještě nemožnou: ale ovšem pozbývá d-by, když se jiný ujme d-by věci, kterou zástupce opustil, nebo jemu odevzdal. Pouhou změnou vůle zástupcovy nepozbýváme d-by, ale ovšem skutkem osvědčeným usnesením se jeho, že nadále detinovati bude pro sebe nebo pro osobu třetí, a to hned. Ustanovení řím. práva, že držitel pozbývá d-by pozemku teprve, když o zpronevěře zástupcově zvěděl a na tom se spokojil, rak. právo nepřijalo.

O d-bě práv, to jest skutkové možnosti výkonu obsahu práva, nemůže býti řeči, kde zákon nějakého práva vůbec neuznává. Podle § 311. o. z. jsou dále předmětem d-by pouze práva tvořící předmět právního obchodu; vyloučena jsou tedy t. zv. práva osobní (§ 15., 16–20 ob z.), jež vlastně nejsou právy soukromými, a práva rodinná. V příčině majetkových práv plyne opět z pojmu d-by, že nemohou předmětem její býti práva, jedním výkonem pomíjející, nýbrž pouze práva, která dopouštějí opětovný výkon. Podle toho jsou předmětem d-by služebnosti, z obligačních práv pak opětovný výkon dopouštějící práva k důchodům z nájmu a pachtu, z půjčky (commodatum) reální břemena a práva donucovací (§§ 1469., 1470., 1471. ob. z.), naopak nejsou předmětem d-by právo zástavní, dědické (dlužno lišiti od d-by jednotlivých věcí do pozůstalosti náležejících) a práva obligační pomíjející jediným výkonem.

K nabytí d-by práv třeba předně vůle držitelské, směřující k výkonu obsahu práva pro sebe, jako by tu právo bylo (§ 312. o. z., nenabývá se tedy d-by, když se právo vykoná z nouze, jako právo veřejné, nebo s ohledem na přátelské poměry atd.) s úmyslem založiti možnost opětovného výkonu, třeba jen do odvolání (precario, §§ 345., 1464. o. z), za druhé skutečného výkonu podstatného obsahu práva; dostačí (jinak řím. právo) však vůbec výkon jediný. U práv v užívání cizí věci záležejících, zejména kladných služebností, třeba tedy skutečného použití cizí věci pro sebe; dostačí však již detence věci, pokud výkon detencí je podmíněn. Aby vlastník o výkonu věděl, nebo dokonce svolil, třeba není (§ 313. o. z. má na mysli jen obyčejný případ). D-by služebností trvalých (servit. continuae), jejichž obsah záleží ve stálém zařízení na cizím pozemku (ligni immitendi, oneris ferendi, § 475. o. z.) nabývá se skutečnou úpravou zařízení; d-by služebností přerušených (discontinuae), záležejících v právu k jednotlivým občasným skutkům (na př. služ. cesty § 477. o z.), nabývá se výkonem takového skutku. U práv směřujících k opominutí osob jiných, zejména služebností negativních (§ 476. o. z)., jež oprávněnému poskytují právo k jistému stavu služebného pozemku, tedy moci zápovědi (na př. služebnost světla) záleží výkon v tom, že nezměněný stav věci služebné trvá jakožto následek zjevené vůle vlastníka věci panující (zákazu, skutečného zabránění opačného pokusu, soudního zákazu neb rozsudku, smlouvy), jíž se držitel dobrovolně podrobil nebo podrobiti musil, u práv zapovídacích (Bannrechte) pak, záležejících v tom, že se zavázaný zdržeti musí jistých činů (na př. odebírání piva od osob jiných), spočívá výkon v tom. že se zavázaný následkem projevené vůle oprávněného oněch činů vskutku zdržel. U břemen reálních záležejících v povinnosti k trvalému plnění (desátek, výměnek), třeba, by poskytnuto a přijato bylo plnění jakožto následek reálního (skutečného nebo domnělého) břemene. Jako u d-by věcí tak u d-by práv možno je nabytí zástupcem, zejména constitutum possessorium.

Ztrácí se d. práv animo, vzdáním se vůle držitelské, tedy zjeveným usnesením více nedržeti (animus in contrarium, § 352. o. z.), jež se i konkludentními činy státi může, nastalou nemožností výkonu (corpore), a vedle toho podle rak. práva též nevykonáváním po jistou dobu. V příčině nemožnosti výkonu sluší rozeznávati mezi případy, kde nemožnost nastala bez přičinění druhé strany, tedy smrtí držitelovou, záhubou věci panující a služebné nebo změnou, jež činí výkon trvale nemožným, změnou právních poměrů, jež nemožnost práva způsobuje, jako ztrátou d-by panujícího pozemku nebo zápovědí práva. Zde ztrácí se d. ihned. Pokud však nemožnost nastala činem druhé strany, jako odnětím detence věci, zničením zařízení na cizím pozemku, překažením pokusu použiti cizí věci atd., ztrácí se d. teprve, když držitel na tom se spokojí a zachování d-by žalobou nestíhá (§ 351. o. z.). V příčině ztráty d-by nevykonáváním sluší podotknouti, že vedle positivného ustanovení § 351. o. z. pomíjí d. práva, když obsah jeho se nevykonává po takovou dobu, jejíž uplynutím právo samo se promlčuje. V příčině pozbytí d-by práv zástupcem platí obdobné zásady uvedené o ztrátě d-by věci zástupcem.

Právní účinky d-by jsou, že požívá soudní ochrany proti svémocnému rušení (§§ 339.–348. o. z.), že držitel nemůže žalobou vyzývací poháněn býti k udání titulu své d-by (§§ 323., 324. o. z.); neprávem uvádí tu zákon (§ 323. o. z.), že držitel požívá právní domněnky platného titulu. Ostatní t. zv. účinky d-by spojeny jsou buď již s pouhou detencí (na př. retence, pokud vůbec místo má), anebo předpokládají, jako vydržení, d-bu zvláště kvalifikovanou.

K ochraně d-by slouží dle rak. práva žaloba pro rušení d-by a pro vypuzení z d-by. Žaloba pro rušení d-by předpokládá předkem d-bu věci nebo práva, při čemž nerozhoduje, je-li tato obmyslná nebo bezelstná (malae, bonae fidei, redlich), pravá (echt) nebo nepravá, totiž násilím, tajně, výprosem (vi, clam, precario) nabytá, pořádná, totiž na právním důvodu (titulu) se zakládající (justa possessio, rechtmässig), nebo nepořádná a rušení její. Pouhá detence ochrany nepožívá. Rušením pak jest každé vsažení ve faktickou moc držitelovu; stačí tu i pouhá zápověď anebo hrozba, nikoliv však pouhé popírání cizí d-by nebo vychloubání se d-bou. Popírá-li rušitel d-bu cizí a připisuje-li si ji sám, má-li úmysl d-bu rušiti a vůbec, jedná-li s vědomím, že d-bu cizí ruší, je veskrze lhostejno. Rušení musí býti svémocné (eigenmächtig), čímž není, když jednáno bylo se souhlasem držitele nebo nepochází z volného činu, jsouc způsobeno přirozenými událostmi. Rovněž nespadá pod § 339. svémoc zákonem výjimečně dovolená (srv. §§ 442., 1321. o. z.). Žalobcem je držitel, resp. jeho dědic. Singulární successor nemůže žalovati pro rušení d-by svého předchůdce. Týž čin může ostatek rušiti zároveň d-bu věci (vlastníka) a d-bu práva (pachtýře). Žalovaným je rušitel, žaloba přechází na dědice. Jednal-li rušitel z příkazu neb v zájmu osoby jiné vědoucí zřejmě o rušení, lze žalovati oba. Nárok žalobní směřuje k odstranění rušení, pokud se týče uvedení d-by v předešlý stav a k soudní zápovědi dalšího rušení. Jistotu, že nebude d. opět rušena (cautio de amplius non turbando), vedle rak. práva žádati nelze. O nároku k náhradě škody, jenž ovšem předpokládá vinu žalovaného, lze v řízení o rušené d-bě (upraveném cís. nař. z 27. řijna 1849 č. 12) rozhodnouti, jen když žalobce dobrovolně jej uzná (§ 5. cit.). Námitky odvozené z nějakého práva jsou vyloučeny; připouští se pouze námitka, že žalobce d-by nabyl od žalovaného nepravým způsobem (exceptio vitiosae possessionis ab adversario) a námitka promlčení; lhůta promlčecí činí 30 dnů od nabyté vědomosti o činu rušebném. Ve 30, resp. 40 létech promlčuje se žaloba bez ohledu k vědomosti rušeného.

Zvláště je upravena žaloba pro rušení d-by vedením stavby (§§ 340.–342. o. z.). Kdo chce prováděti novou stavbu neb podstatné změny na stávající stavbě, musí míti k tomu povolení stavebního úřadu. K žádosti o povolení k stavbě ustanoví úřad místní šetření, k němuž povoláni jsou stavebník, stavitel, pak sousedé a interessenti, o jejichž předvolání stavebník žádá. Nedostaví-li se pozvaný interessent anebo nečiní-li námitek, nepožívá ochrany, pokud provedenou stavbou bude rušen podle schváleného nákresu. Činí-li námitky, má se úřad pokusiti o smírné vyrovnání jejich. Nedosáhne-li se toho, odkáže stavební úřad námitky ze soukromého práva na pořad práva a rozhodne toliko, lze-li stavbu připustiti z ohledů veřejných. Stavebník může pak (§ 72. soud. ř.) podati proti tomu, kdo soukromoprávné námitky činil, žalobu vyzývací, aby právo své provedl, jinak že mu uloženo bude »věčné mlčení«. Podá-li žalovaný žalobu vyzvanou, provede se spor, nepodá-li, uloží se mu věčné mlčení. Je-li však žalovaný v d-bě práva, o něž svoji námitku opírá, uhájí se vyzývací žalobě námitkou, že má d-bu, čímž stavebník přinucen je podati sám žalobu petitorní, že žalovanému právo nepřísluší (actio negatoria). Počne-li stavebník se stavbou, nevyčkaje rozhodnutí rozepře, může jej odpůrce porušený stavbou v d-bě žalovati pro rušení d-by. Zároveň anebo během rozepře může žádati, by soud stavebníku až do vyřízení rozepře zakázal další stavbu. Zákaz ten musí býti vydán, leda by hrozilo patrné nebezpečí, nebo stavebník byl ochoten složiti přiměřenou jistotu, že v případě ztráty pře uvede vše do předešlého stavu a veškeru škodu nahradí, kdežto odpůrce by takové jistoty pro případ ztráty své pře neposkytl (§§ 340., 341. o. z., § 8. říz. o ruš. d-bě). Žaloba pro rušenou d-bu vedením stavby, jsouc toliko zvláštním druhem žaloby pro rušení d-by vůbec, předpokládá ostatně jako tato d-bu a rušení její a rozeznává se od ní jen tím, že nemá místa, když pozvaný držitel v čas nečinil námitek a že soud zákaz další stavby vydati musí, kdežto jinak je jeho volnému uvážení zůstaveno, má-li se žalovaný do ukončení sporu zdržeti změn na věci (§§ 8., 9. říz. o ruš. d-bě). Nebyl-li interessent povolán k místnímu šetření, může v případě rušení vystoupiti žalobou pro rušení d-by podle §§ 340. až 342. o. z.

Žaloba pro vypuzení z d-by (§ 346. o. z.) předpokládá, že byl držitel nepravým způsobem (vitiose t. j. vi, clam, precario § 1464 o. z.) z d-by vypuzen (dejekce). Slovem násilí (vis, Gewalt) rozumí se každé svémocné zasažení v d-bu cizí, jímž tato zaniká. Dal-li držitel věc dobrovolně z ruky (pronájemce, commodant, deponent), nemůže pro odepření návratu užiti této žaloby. Jednal-li dejicient obmyslně nebo bezelstně, kladl-li držitel odpor, byl-li přítomen, věděl-li o dejekci, jest veskrze lhostejno. Tajným vypuzením (clam, heimliche Einschleichung) rozumí se úmyslné, dosavadnímu držiteli zatajené uchopení se d-by. V podstatě spadá toto vypuzení zároveň pod vypuzení násilné. Vypuzení stane se konečně precario, když výprosník (§ 974. o. z.), zneuživ výprosu, věc zadržuje, jí zneužije nebo práva přes odvolání držitelovo (koncedentovo) dále užívá. Žalobcem je vypuzený držitel anebo jeho dědicové. Žalovaným je dejicient anebo jeho dědicové, při čemž jest lhostejno, má-li v čas žaloby ještě d-bu, nebo zmocnil-li se vůbec d-by sám, vypudiv držitele. Třetí osobu, která věc v d-bě má, dejekce se však nesúčastnila, žalovati nelze, třeba o dejekci byla věděla. Nárok žalobní směřuje k restituci d-by, resp. ceny její a k náhradě škody, ve kteréž příčině platí totéž, co o tomto nároku při žalobě pro rušenou d-bu řečeno bylo. Rovněž jsou zde námitky tytéž.

Dle rak. práva sluší zmíniti se též o d-bě tabulární (Tabularbesitz), záležející ve skutečnosti, že právo nějaké v knihách veřejných pro jistou osobu zapsáno jest (§ 321. o. z.). Předmětem tabulární d-by mohou býti dle toho jen práva, jejichž knihovní zápis se připouští (§ 9. kn. z.), tedy práva věcná, reální břemena, právo předkupní, právo zpáteční koupě a právo z nájmu. Podle § 322. o. z. zdálo by se, že v příčině věcí nemovitých a práv knihovních zákon uznává pouze tabulární d-bu, nebo že aspoň v případě kollise fysické a tabulární d-by přísluší této přednost. Avšak vedle §§ 339., 346. a 347. o. z. a § 5. říz. o ruš. d-bě pouze naturální držitel požívá soudní ochrany, ano držitele tabulárního nelze v této d-bě ani svémocně rušiti ani vitiose z d-by vypuditi. D. tabulární není vůbec jakýmsi druhem d-by, nýbrž zcela zvláštním faktickým poměrem, jehož právní povaha, nabytí a pozbytí (zápisem a výmazem) a účinky jsou naprosto různy. Tak má vklad věcných práv tytéž účinky jako tradice u věcí movitých (§§ 431.–439., 445., 446., 1498. o. z.), vklad knihovní činí zapsaný poměr veřejným, tak že se nikdo neznalostí jeho vymlouvati nemůže (§§ 443., 469., 526., 928., 1398.), důvěra v zápis se za jistých okolností chrání (§§ 469., 526., 1443., 1446., 1500 o. z., §§ 65. až 71. kn. z.), zápis dodává jistým právům obligačním povahy reální (§§ 1070., 1073., 1079., 1095., 1021., 1022.), konečně může d. knihovní sloužiti za základ knihovnímu promlčení (§ 64. kn. z.). Že předpisy o tabulární d-bě položeny jsou v obč. zákonníku v kapitole o d-bě, vysvětluje se tím, že redaktoři hledíce k terminologii staršího domácího zákonodárství a nemajíce jasného pojmu o poměru d-by skutečné a tabulární, hleděli generalisací pojmu d-by vysvětliti účinky tabulárního vydržení a upraviti obě d-by podle týchž zásad.

V řím. právu zavedlo praetorské právo k ochraně d-by (possessio) zvláštní žaloby (interdicta). Této ochrany požívá však také zástavní věřitel (l. 1. § 15. D. h. t. l. 16. de usucap. 41., 3. l. 35. § 1. D. de pign. act. 13. 7.), sekvestor (l. 39. Dh. t., l. 17. § 1. D. depos. 16. 3.) a prekarista (l. 10. § 1. D. h. t. l. 4. § 1. D. de precario 43. 26.), kteří místo vlastníka ochrany požívají (t. zv. odvozená d.). Ve příčině ochrany jest nerozhodno, je-li possessio justa či injusta, byla-li vi, clam, precario, bona či mala fide nabyta. Ovšem vede possessio bona fide a iusta causa nabytá k vydržení (possessio ad usucapionem) a jest žalobou chráněna (publiciana in rem actio); poněvadž pak vydržení je ústavem práva civilního (ius civile), nazvána tato d. také civilis possessio.

Důsledně s pojmem d-by nejsou dle řím. práva způsobilí k d-bě otroci, zajatci, rovněž měla maxima capitis deminutio nezpůsobilost k d-bě za následek. Podle staršího práva náležel sem i filius familias (Gai II. 89.), vyjma v příčině peculium in castris adquisitum. Vedle Justiniánova práva je schopen d-by (§ 1. J. 2. 9.); pouze to, co náleží k peculium profectitium, drží jím otec (L. 93. D. de R. J. L. 1., 5., 5., D. h. t.). I to odpadlo v právu obecném. V kanon. právu nejsou d-by schopni mniši (cap. 6. X. de statu monach. 3., 35.).

Interdicta jsou retinendae a recuperandae possessionis, prvá k rozhodnutí o tom, kdo má d-bu a zamezení porušení její, druhá k obnovení ztracené d-by směřující.

Interdicta retinendae possessionis jsou inter. uti possidetis pro nemovité a interd. utrubi pro movité věci; v Justinián. právu rozdíl tento vymizel. Účelem jest uznání d-by, náhrada škody rušením způsobené, zdržení se dalšího rušení, ve kterémž směru podle okolností cautio de amplius non turbando se poskytuje. Interdikta tato jsou duplicia interdicta, obě strany mají postavení žalobce a žalovaného. Vítězem je strana, která má právě d-bu, nenabyla-li jí vadně (vitiose) od odpůrce. Nárok na náhradu škody promlčuje se v annus utilis od nastalého rušení.

Interdicta recuperandae possessionis jsou int. de vi, tomu příslušící, kdo násilím (vis atrox) z d-by nemovité věci vypuzen byl (deiectus). Žalovaným je, kdo násilí provedl, jiným provésti dal, anebo ve svém jméně učiněné schválil. Nárok směřuje k obnovení d-by a náhradě veškeré škody, po uplynutí annus utilis jen in id, quod ad deiicientem pervenit. Žaloba přechází aktivně i passivně na dědice. Podle l. 11. Cod. h. t. 8. 4. (Justinianus Joanni p. p. a. 532.) směřuje žaloba také proti tomu, kdo se zmocnil pozemku držitele nepřítomného, podle jiných ustanovení vůbec mimo vůli držitelovu. Ve příčině věcí movitých poskytovalo při odnětí d-by až po Justiniána ochranu interd. utrubi, při němž zvítězil, kdo během posledního roku déle než odpůrce, nikoliv vi, clam, precario od tohoto d-bu měl. V Justiniánově právu obmezeno však interd. utrubi na d-bu přítomnou; zdali bylo pak interd. de vi na movité věci rozšířeno, je sporno. Kanonické právo uznává však k ochraně d-by vůbec tak zvanou actio spolii (cap. 18. X. de restitutione spoliatorum 2. 13.), směřující i proti třetím nabyvatelům d-by, kteří o vypuzení držitelově věděli. Interdictum de precario vztahovalo se konečně k případu, kde přenechána byla někomu d. do odvolání (t. zv. odvozená) a výprosník d-bu po odvolání zadržoval.

Také k ochraně d-by práv poskytovalo řím. právo ochranu, ovšem pouze ve příčině některých důležitějších služebností. Teprve v právu pozdějším došel pojem d-by práv uznání zcela povšechně připuštěným vydržením služebnosti ve způsobě d-by k vydržení způsobilé (possessio ad usucapionem). Zejména sloužilo k ochraně služebností osobních, předpokládajících detenci věci interdictum uti possidetis anebo utrubi utile a interd. de vi utile, rovněž interd. de precario. Pro některé služebnosti byla interdicta zvláštní, totiž int. de itinere actuque privato pro služebnosti cesty a sice pertinens ad tuendas rusticas tantummodo servitutes, předpokládající, že se právo během posledního roku nejméně po 30 dnů vykonávalo, nec vi, nec clam, nec precario ab adversario. Mimo to int. de itinere reficiendo. K ochraně d-by práva vodovodu sloužilo interdictum de aqua, předpokládající u aqua quotidiana nejméně jedno užití v posledním roce, u aqua aestiva (jen v létě používané) v posledních dvou létech. Mimo to k účelům opravy interd. de rivis. K ochraně d-by práva čerpati vodu slouží interd. de fonte a interd. de fonte reficiendo. Konečně k ochraně možnosti čistiti a opravovati stoky slouží interd. de cloacis. Pokud služebnost předpokládá trvalé zařízení na panujícím pozemku, chráněna byla interd. uti possidetis. Ve příčině ostatních služebností uznává dnešní obecné právo buď vůbec podle vzoru kanon. práva act. spolii, anebo užívá analogicky shora uvedených interdiktů.

Literatura: Randa, D. dle rak. práva (1890); týž, Der Besitz nach öst. R. (3. vyd., 1879), dle nichž článek tento pracován; Thibaut, Besitz und Verjährung (1802); Savigny, Das Recht des Besitzes (1803, 7. vyd. 1865); Lenz, Recht d. Besitzes (1860); Ihering, Über den Grund des Besitzes (1869); Wetter, Traité de la possession en droit romain (1868); Bruns, Die Besitzklagen des röm. u. heut. R. (1874); Meischeider, Besitz u. Besitzesschutz (1876); Scotti, La protezzione del possesso (1877); Il possessio e la prescripzione (1878); Monti, Del possesso e delle azioni (1878); Canstein, Der Besitzschutz nach österr. Recht (Grünhuts Zeitschr. V, 1878, Nr. XIII); Bekker, Das Recht des Besitzes bei den Römern (1880); Kindel, Die Grundlagen d. röm. Besitzrechts (1883); Burckhard, Syst. des österr. Privatr. III. Theil, 1. Besitz (1885); Strohal, Succession in dem Besitz (1885); Madyski, Zarys nauki o posiadaniu (1887); Ihering, Der Besitzwille (1889) a mn. j. Šikl.