Ottův slovník naučný/Doznání

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Doznání
Autor: Emil Ott, Jiří Tilšer
Zdroj: Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 897–898. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Doznání podle 12. hlavy soud. řádu rak. jest prohlášení se strany sporné sobě na ujmu o skutkové okolnosti v rozepři rozhodné, ať již stalo se ve sporu (d. soudní), ať vedle neb před sporem k dotazu osoby, o níž doznávající věděl, že v seznání pravdy má zájem (mimosoudní d.). Úmysl učiniti d. sluje animus confitendi. Soudní d. též zákonný a zmocněný zástupce (nikoli společník ve sporu) výslovně nebo mlčky za trvání rozepře s účinkem pro tento jen spor činiti mohou; takové přímo ze spisů processných zřejmé prohlášení ani odvolati ani odvodem vyvrátiti nelze. Není důkazním prostředkem, nýbrž projevem důkazu sprošťujícím. Mimosoudní d. činiti může jen osoba, která jest neb bude stranou, výslovně, s účinkem pro všechny spory, v nichž doznaná okolnost dolíčena býti má; vyžaduje však opět důkazu o tom, že se stalo, a dopouští protidůkaz ohledně existence své nebo doznaných okolností. Ono jest svědectvím, jež doznávající proti sobě mimo spor byl vydal, jehož se odpůrce proti němu k poražení záporu jeho ve sporu dovolává. Ve sporu o neplatnost a rozloučení manželství d-m na jisto postaviti nelze příčinu toho. Ott.

D. v trestním řízení jest prohlášení obviněného, že se dopustil trestního skutku, v širším smyslu pak každé prohlášení jeho, jímž uznává v neprospěch svůj některou skutečnost za pravdivou. Význam d. je různý dle toho, na jakém základě tr. řízení spočívá. Řídí-li se toto zásadou vyšetřovací a pokládá-li obžalovaného za předmět vyšetřování, jest d. hlavním cílem tr. řízení. Tak zákony po recepci processu římsko-kanonického hlavní důraz kladou na d.; C. c. c. kromě důkazu svědky uznává jedině d. za dostatečný průvod; praxe pak za průvod i nejspolehlivější. K dosažení jeho užívá se tortury, která teprve ku konci minul. století se odstraňuje, aniž tím ubylo vážnosti d., k jehož dosažení zavádějí se t. zv. tresty pro neposlušnost, stíhající obžalovaného, jenž odpovědi odpírá nebo patrně nepravdivě vypovídá. Teprve když reformované tr. řízení zbudováno na zásadě obžalovací a obžalovanému přiznána práva subjektu tr. řízení, mění se význam d.; toto není již účelem tr. řízení; kde pak se stalo, jest důkazem jen potud, pokud jest pravdivo a jinými průvody dostatečně podporováno, aby soudce o pravdě doznaných skutečností nabyl přesvědčení. Proto nesprošťuje d. soudce povinnosti, skutek pokud možno vyšetřiti; jel-i však d. úplné a ostatními výsledky vyšetřování podporováno, závisí výkon dalšího šetření na návrhu obžalobce (§ 206. tr. ř.). Soudce nesmí sliby, hrozbami nebo pod. na obžalovaného naléhati, by týž d. učinil (§ 202., 25 tr. ř.), rovněž nesmí tr. řízení býti protahováno za tím účelem, by soudce obžalovaného k d. přiměl (§ 202.). Doznal-li obžalovaný čin svůj, ač mohl zůstati neprozrazen, jest to okolností polehčující (§ 46. lit. h tr. z. z r. 1852). Viz též Výslech. JT.