Ottův slovník naučný/Doucha

Ottův slovník naučný
Douglass	Doucha	Douche

Údaje o textu
Titulek:	Doucha
Autor:	František Bílý, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 886–888. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Doucha
Heslo ve Wikipedii: František Doucha

Doucha: 1) D. František, spisovatel český (* 31. srpna 1810 v Praze — † 3. listop. 1884). Vystudovav malostranské gymnasium při skrovném dostatku hmotném dosti těžce, oddal se potom stavu kněžskému. V arcibisk. semináři teprve duch jeho se probudil; stal se uvědomělým Čechem a vytknul si vyšší cíle. Nemoha po skončených studiích bohosloveckých (1833) býti ještě ordinován na kněze, přijal zatím místo auskultantské při akademickém gymnasiu pražském. Ale krátce potom přece byl vysvěcen a za kaplana poslán do Petrovic u Vys. Chlumce, kdež působil s obětovným nadšením. Nemoc přerušila r. 1838 další pobyt tamější a nedovolila mu již vůbec vrátiti se k tomuto úřadu. Bylo mu se omeziti na vykonávání bohoslužby v rodinách šlechtických. Tak pobýval nejdříve u Bedř. rytíře Neupaura v Golčově Jeníkově, pak u Karla hr. Pachty na Mníšku a v Praze, kdež setrval až do smrti hraběte i hraběnčiny r. 1847, po čemž r. 1848 pro dobu zimní přijal hostinský byt v minoritském klášteře pražském, kdežto ostatní čas trávil dále na statcích hrabat Harrachů, Trauttmansdorffů, Schönbornů, Šternberků, Černínů, u hraběte Deyma, Rud. Chotka, Westfalena, u Valdšteinů, u conta Veitha a j. Bezděčná prázdeň tato získala D-chu našemu písemnictvu. Od roku 1838 objevuje se jméno jeho mezi přispěvateli předních časopisů našich čím dále hojněji. Avšak ani léta kaplanská nezůstala pro literaturu neúrodnými.

Pražan D., zvyklý jen mluvě spisovné, v níž se za bohosloveckých let úspěšně vzdělal, a nanejvýš volnému nářečí pražskému, v Petrovicích pojednou se ocitl v jiné vrstvě dialektické, slyšel tvary zachovalejší, slova a obraty nové. neznámé; i jal se hned vše zapisovati a pilně po nich slíditi. Toto sbírání pak rozšířil též na písně národní za příkladem zejména Kollárovým a Sušilovým a neustal v něm do posledních let života. Již Jungmann dostal od něho hojné příspěvky (značka Us. jich zahrnuje zvl. mnoho), též Jan Sv. Presl, později opět Šumavský, Rank, Špatný a naposledy Kott. Písněmi zase, pro něž mu vštěpovala porozumění a lásku již matka jeho, neobyčejná jich znatelka, přispěl (asi 300) ke sbírce Erbenově a čásť jich zanechal v rukopise, nedostav se již k tomu, aby je vydal, jak se chystal.

K překládání přivedl D-chu nejdříve úřad, jejž z lásky slovanské na se vzal v lužickém semináři pražském. Vypomáhal totiž Hankovi v přednáškách a cvičeních slavistických a po jeho smrti vedl je sám. Také přátelství, ve které vešel s S. J. Jordanem a skrze F. L. Čelakovského se Smolerem, Hórnikem a jinými předními muži lužicko-srbskými, prohloubilo jeho náklonnost k tomuto opuštěnému ostrůvku slovanskému v moři národnosti německé, a tak brzy národní písně lužické našly v něm vítaného tlumočníka (Musejník, 1840 a 1860, Č. Včela, 1842, Květy, 1870 a j.), národní pak stav a vývoj lužických Srbů i jejich písemnictvo svědomitého zpravodaje. Častějšími články zjednával jim takto podporu aspoň mravní (v Květech r. 1841, v Musejníku několikrát). Šťastný začátek podnítil překladatelskou činnost D-chovu k dílům dalším. Přiučiv se 14 cizím jazykům, užil této znalosti na prospěch literatury tím, že význačné plody básnické z jednotlivých jazyků převáděl na český, při čemž hlavně dbal rozmanitých forem poetických, aby osvědčil lepotvárnost našeho jazyka a naopak zase obzor domácího čtenářstva rozšířil. D-chou uveden k nám Puškin, Mickiewicz. Preširn, Preradović a Kukuljević, skoro všichni básníci hornolužičtí a dolnolužičtí, nejslavnější angličtí a italští, ze španělských Calderon, z portugalských Aires Telles de Menezes a Camoes, z francouzských Victor Hugo, Švéd Tegnér. Již touto mnohostrannou péčí o rozvoj básnický u nás D. povznesl se na přední místo mezi současnými překladateli; ale zvláště vděčně mu bude vzpomínáno, že jsa již od mládí přítelem divadla, zvolil si ku překladu též kusy nepřekonaného mistra dramatu W. Shakespearea. Očista vkusu, poznání výšin krásy básnické, provívaných mocným proudem zdravého realismu uměleckého, úchvatná charakteristika, vzorná skladba dramata historického na základě všelidských ideí — toť aspoň několik rysů z významu, jejž má Shakespeare v každé literatuře. Aby pak Shakespeare u nás zdomácněl, o to se D. poctivě přičiňoval jednak hojnými překlady (první, Romeo a Julie, vydán r. 1846, potom následoval Král Richard III., Život a smrt Richarda III., Sen v noci svatojanské, Večer tříkrálový, Koriolanus, Julius Caesar, Král Jan a Dvé šlechticů veronských), jednak tím, že naléhal na to, aby Matice Česká vydala po česku celého Shakespearea, což se mu konečně přece splnilo, byť i ne bez odporu. Ale na D-chovu zálibu pro divadlo, projevenou zejména pozdějšími překlady z V. Huga, Dumasa, Sardoua, Kleista a j. nehleděli představení úřadové jeho nejvyšší okem příznivým, a on tudíž ustal od další práce na poli tomto.

Z jiných děl přeložených má literární význam především převod Thomsonových Počasů. Tento vzor a spolupůvodce zbloudilého směru v básnictví, t. zv. poesii popisné, rozšířivší se z Anglie na čas i po ostatní Evropě, byl vydán poprvé r. 1842; od té doby vyšel již po třetí, naposledy v Kobrově Ústřední knihovně v podobě zdokonalené. Hned rok potom l. 1843 D. vydal v pečlivém překladě Čtvero knih o následování Krista od Tomáše Kempenského se životopisem a obrazem skladatelovým, a to v Lipsku ve skvostné, illustrované úpravě. Kniha nabyla zajímavosti již tím, že jest to první český stereotyp. Přidány jsou k ní modlitby. Jak bedlivě D. sledoval literární ruch jinonárodní, o tom vysvědčuje též překlad Života a plaveb K. Kolumba od Washingtona Irwinga, jenž první v úplnosti sebral a zajímavě vypsal osudy neohroženého objevitele nových světů a tím otevřel stavidla záplavě kolumbiád. Vydán byl v 6 sešitech v l. 1853—1859. D. také velebnou poesii Danteovu poprvé oděl v roucho české, pořídiv Květný výbor z Božské komedie v ČČM. r. 1853.

Básnickou působnost překladatelskou proplétal hojnou tvorbou původní. Společenský život národní v létech 40tých neplynul ještě širokým tokem nynějším. Obmezoval se zprvu jen na divadlo; potom cvičil se v smělejším vystupování veřejném plesy a besedami, jichž podstatnou částí bývaly deklamace. Této potřebě D. hověl tím, že pilně skládal vážné i humoristické deklamovánky a z těch mnohé určoval dámám. Nevyšly posud tiskem sebrány. Většinou při původních skladbách svých hleděl též toho, aby rozmanité cizokrajné druhy poetické udomácnil u nás, tak decimu, rondeaux, tenzónu, kanzónu, ritornell, siciliánu, madrigal a j. Když pak v létech 50tých došlo konečně i na mládež českou a počato výchovu její znárodňovati knihami českými, D. postavil se do první řady a vyznamenal se časem přes stálou churavost svou, k níž se potom přidružila křeč v rukou, takovou plodností, že se stal specifickým spisovatelem a veršovcem pro mládež. Vinařický trefně charakterisoval jej slovy: „D. vydává více knih než já stránek.“ Přes 80 obrázkových knížek a naučných sbírek veršovnických nese jméno D-chovo. Kratinké povídky o nakládání se zvířaty jsou první v řadě jejich, vyšedše již r. 1848 nákladem conta Veitha, a rozšířily se čtverým vydáním v 18.000 výtiscích. Čelnější spisky další mají názvy: Poupátka, Záhonek malých, Květný sádek, Zelený luh, Klasné pole, Pravidla života v podobnostech, Trnky, Na pravo — na levo, Bodláčky, Lipový věnec, Pestré kvítí atd. Tady spisovateli však jen zřídka bývala účelem poesie; veršům kromě vzletu a pelu poetického chybí namnoze též onen čiře naivní názor světový a ona prostosrdečnost, která vyznačuje dítky a také poesii jejich jest nezbytna. Společným znakem těchto prací jest vlastenecký ráz a kolorit jejich; tomuto účelu a tendenci didaktické i moralisující popřáno místo hlavní, a v té příčině plnily svůj úkol čestně a měrou žádanou. Úspěch jejich byl skromnému skladateli nejsladší odměnou. Poeticky nejcennější z těch skladeb vytvořil v illustrovaném Sedmeru skutků milosrdenství r. 1867 u Grégra vydaném.

D. uvázal se také v únavný úřad českého bibliografa po Josefu Jungmannovi. Dlouhá léta provázel strážným okem vše, co českého vyšlo zpod lisu tiskařského, a dle toho jednak sestavoval do Čas. Musejního knihopis, jednak zpravoval časopisy zejména německé o duševním hnutí českém, hledě mu získati přízně na místech, kde z toho úbytkem odporu mohl plynouti nejlepší zisk. Láska k české knize přiměla jej i k důležité rukověti bibliografické: Knihopisnému slovníku, který vydal r. 1864 spolu s Fr. A. Urbánkem a v němž abecedně seřadil všecky české tisky od r. 1774 až po r. 1863, opraviv a doplniv při tom Jungmannovu Historii literatury, sahající jen po r. 1848. S tohoto pole přeskočil na sousední literárně-historické ve stati o Remešském evangeliu, psané do Časop. katol. duchovenstva, jakož i opatřiv souborné vydání spisů Jar. Kaliny z r. 1852 životopisem. Theologická literatura vděčí mu mimo jiné za Dějepis katolické církve a za Jádro katolického náboženství.

Pružnost D-chova péra neochabla ani u vysokém věku. Počav prací sběratelskou, rozpínal činnost svou pořád dál a výše, psal do všech časopisů českých a účastnil se každého díla; proto záhy se mu dostalo v odměnu důvěry národa i vůdců jeho. R. 1848 byl zvolen členem slovanského sjezdu, později údem král. učené společnosti české, nabízeno mu bibliotékářství Českého Musea před Vrťátkem, členství v Národním výboru r. 1848, žádán za účast při sestavování vědeckého názvosloví čes. atd.; než D. zůstal věren písemnictvu a podal vzácný doklad o pravdivosti slov básníkových, kterak „lépe činí ten, kdo těží s málem, stoje věrně na své postati; velkýť jest, ať sluhou nebo králem“. D-chu příroda nevyzbrojila skvělým talentem, sršícím blesky ducha na vše strany; nikoliv, on byl mužem drobné práce, s celou duší oddaným této a svému národu, ochotně se stavějícím v šik všude, kde ho bylo třeba, ať zaceliti mezeru, ať zahájiti řadu. A tento milý zjev kněze-spisovatele z dob buditelských obestírá ještě půvab příkladné skromnosti, tak že právem 70. narozeniny (r. 1880) a zvl. kněžské druhotiny D-chovy (r. 1884) zavdaly příležitost nejpřednějším našim mužům, spolkům a časopisům, aby oslavenci projevena byla uznalost a vděčnost národa, kterémuž věnoval všecky síly ducha i těla. Bý.

2) D. Karel, spis. český (* 1838 v Protivíně), po gymn. studiích v Písku oddal se v Praze klassické filologii a české literatuře, načež supploval v Hradci Kr., až r. 1868 stal se professorem v Třeboni, r. 1875 v Praze a roku 1883 gymn. ředitelem na Smíchově. Již v l. 1858—62 přispíval pseudonymně do „Otavana“ a „Poutníka od Otavy“ (Dva večery, Shledání a j.), dále uveřejnil pojednání O vidu slovesném vůbec a opětovacích sloves okamžitých zvlášť (Progr. real. gymnasia v Třeboni, 1873); O slovesech usilovacích a pokračovacích (Progr. II. real. gymn. v Praze, 1876); O vyučování latině na nižším gymnasii („Listy fil. a paed.“, 1886). O sobě vydal Sbírku příkladův a úloh ke cvičbě ve skladbě latinské (1881―1882, 2 d.) a Cvičebnici jazyka latinského pro I. tŕ. gymn. (1884), r. 1879 přepracoval Fr. V. Novotného lat. cvičebnici pro I. třídu gymn. a v rukopise chová methodiku jazyka českého.