Ottův slovník naučný/Dogma ve smyslu evangelickém

Ottův slovník naučný
Dogma	Dogma ve smyslu evangelickém	Dogmatická methoda

Údaje o textu
Titulek:	Dogma ve smyslu evangelickém
Autor:	Bohumil Mareš
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 755–756. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Dogma

Dogma ve smyslu evangelickém jest určitě formulovaná naučná věta, obsahující výraz víry v církvi, založená na Bibli jako zjevení Božím a uznaná příslušnými činiteli. Pramenem jeho jest sebevědomí (vědomí víry) církve, kteréž není totožno se soukromým míněním círk. učitelů a kteréž jest ovládáno Písmem svatým St. a Nov. Zákona. Potřeba a nutnost d-tu jest samozřejmá, ano toto sloužiti má za společné vyznání, zvláště při přijímání nových členů a za pravidlo pro učitelský úřad v církvi. Církev evang., která se přiznala ke starověkým, základním symbolům (vyznáním víry), totiž: apoštolskému, nicaeno konstantinopolskému a athanasianskému, byla k formulování d-t v době reformační přinucena, jednak aby dala výraz svému náboženskému vědomí, pravoplatně je osvědčila, a jednak aby vyznáním způsobila podklad pro případné dohodováni se; tak dala vývoji d-t nový směr. Autorita a platnost d-tu bývala i v zemích evangelických státoprávní, nyní jest toliko mravní. D. jest závazné, pokud se srovnává s Písmem, kteréž samými symbol. knihami církve evang., nechtéjícími a nemohoucími podati konečného, dokonalého výrazu křesťanské pravdy, za nejvyšší pravidlo víry jest označeno; každé vyvinuté d. církevní musí býti měřeno a posuzováno Písmem sv., i jest oprávněno býti círk. d-tem jen potud, pokud podává obsah Písma. Možnost dalšího vývoje d-t jest dána prohloubením poznání křesťanské pravdy, avšak jedině pomocí Ducha svatého (Evang. Janovo 16, 13) a na základě biblickém při šetření úplné svobody theol. vědy, jakož i rozdílu mezi podstatnými a mezi vedlejšími věcmi. V nejnovější době horlivě se začíná přetřásati otázka, zda potřebujeme nových d-t. Srv. Bestmann, Evang. Kirchenzeitung (1886); Dreyer, Glaube u. D. (1889); Kaftan, Glaube u. D. (1889). BM.

Dějiny d-t dle evang. názoru jsou vědecké vylíčení toho, kterak křesťanská víra v církvi ponenáhlu se vyvíjela v určité církevně uznané d. a kterak toto dále se vyvíjelo, upevňovalo a měnilo. Majíce co činiti s formací, deformací a reformací d ukazují, kterak poznání křesťanské pravdy a jejích jednotlivých částí rostlo, postupovalo, zdržováno bylo; považují podstatu biblického učení za zárodek rozmanitého vývoje schopný a měří a posuzují to, co se vyvinulo, vždy jenom Písmem svatým (kanonem); pojednávají ve všeobecné části o vývoji dogmatického myšlení vůbec, o vlivech, kterýmiž jest ovládáno, o školách, směrech, osobách, kterýmiž jest repraesentováno, a podávají ve zvláštní části dějiny jednotlivých d-t; sledujíce a pochopujíce jednotlivé otázky víry dějepisně, jsou vnitřní stránkou círk. dějin. Tvoříce přechod z historického bohosloví k systematickému, předpokládají dějiny d-t biblickou dogmatiku, zvláště učení Nov. Zákona (dějiny biblických d-t v Písmě svatém složené) a připravují k soustavě círk. d-t, činí cílem svých badání círk. dogmatiku přítomnosti a budoucnosti, chtějí zprostředkovati mezi křesťanstvím ryze apoštolským a církví přítomnou. Dějiny d-t liší se od příbuzných odvětví vědy bohoslovné, s nimiž namnoze se stýkají a některé věci mají společny, od dějin křesť. filosofie, od dějin dogmatiky, od dějin bohosl. literatury, od círk. symboliky. Dějiny d-t dělí se v obvyklé periody círk. dějin a doznávají dle různého stanoviska a předpokládání autorů, zvláště dle poměru jejich k Biblí různého pojednání. Dějiny d-t čerpají ze všeho, co jest bezpečným výrazem víry v jisté době a sice z veřejných pramenů: círk. symbolických knih, akt círk. sněmů, dekretů a bull papežských, výnosů světsko-církevních úřadů, církevně schválených katechismů, agend, liturgií, zpěvníků, dále ze soukromých pramenů: spisů círk. otců a učitelů, křesť. filosofů a básníků, z lidové víry složené v pověstech, písních, průpovídkách, z círk. budov, náhrobníků, posvátného náčiní. — Otcem dějin d-t jako samostatného bohoslovného vědeckého odvětví jest něm bohoslovec Semler (Histor. Einleitung in d. Glaubenslehre, 1759), jehož následoval Plank (Geschichte d. Entstehung des protest. Lehrbegriffs, 1781). První samostatný spis sepsal S. G. Lange (1796) a obšírněji W. Münscher (1797—1809, 4 sv). Dále vynikají: Hagenbach (6 vyd., 1888); Marheinecke (1849); Alex. Schweizer (Die protest. Centraldogmen in ihrer Entwickelung aus d. reform. Kirche, 1854—56); Gieseler (1855); Neander (1857); Baur (1865—1868), Ebrard (Kirchen- u. Dogmengeschichte, 1865). Nejnovější spisy jsou: Fr. Nitzsch, Gründriss d. christl. Dogmengeschichte (1870); Thomasius, Dogmengesch. (2. vyd., 1886—88); A. Harnack, Lehrbuch d. Dogmengeschichte (2. vyd., 1888); Hagenbach, Lehrbuch d. Dogmengesch. (6.vyd., 1888); E. de Presseusé v Paříži (1872) a v Angl. Owen, A treatise on dogm. theol. (1887). Srv. Hagenbach, Lehrbuch d. Dogmengesch. (5 vyd., 1867) a Perthes, Handlexicon für evang. Theologie (1890) BM.