Ottův slovník naučný/Dobročinnost

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dobročinnost
Autor: Marie Červinková-Riegrová
Zdroj: Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. sS. 721–723. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Filantropie

Dobročinnost. Přirozený citu lidskému soucit s trpícími i blahovůle k jiným vede k d-i, která jest účinným projevem lásky člověka k člověku a kterou nejlépe se osvědčuje skutečné lidumilství (fílanthropie). Avšak také úvaha rozumu, že hynutí jednotlivých členů lidské společnosti celku přináší škodu a zkázu, vedla k d-i: jest to d. veřejná, projevující se ve veřejném chudinství a zdravotnictví. Soucit a láska jsou v duši člověka nejmocnější protiváhou čirého egoismu, ale tyto prosté příkazy citu a svědomí dospívají k jasnému uvědomění mravní povinnosti teprve tehdy, když člověk o vyšších cílech života a mravních jeho zákonech uvažovati počíná, a proto ovšem různé projevy d-i, všelidské ve svých základech, se mění, zdokonalují a postupně rozvíjejí v souhlase s rozvojem mravních a náboženských názorů. Všude, kde člověk se povznesl z nejnižšího stupně vývoje, od zdivočení ve krutém boji s přírodou a od nejhrubšího modlářství přešel k úctě bytosti nejvyšší, vidíme, jak s hnutím lidskosti budí se i úcta k d-i. Různá náboženství odporučují a schvalují skutky dobročinné jakožto bohumilé, a na různých stranách světa (v Číně, v Indii atd.) vidíme d. soukromou nejen v době naší, ale i v dávnověkosti ve formě almužen. U Židů, jejichž zákonodárství bylo povahy náboženské, měli chudí právo ku podílu na úrodě, v islámu odporučuje se almužna jakožto smír za hříchy. Ale kdežto v těchto zemích péče o chudé měla základ náboženský, v Řecku a v Římě, kde stopy péče o chudé pozdě se nám zjevují, měla opatření pro chudé a pro děti opuštěné více ráz opatření společenských, státních. V Řecku po válce péloponnéské péčí o zmrzačené vojíny počala podpora chudiny, v Římě byla podpora lidu udílená často prostředkem k cílům politickým, a teprve za panování Augustova v I. století po Kr. vznikají první římské ústavy dobročinné pro děti opuštěné a pohozené, jejichž žalostný osud býval smutným stínem v obraze civilisace řeckořímské. První vyznavači křesťanství přinášeli do mravní hniloby Říma mravní obrození, hlásajíce rovnost všech lidí, lásku a milosrdenství. Julián Apostata viděl se pohnuta nařizovati, aby pohané za příkladem křesťanu zakládali hospitály. Láska k bližnímu byla základním zákonem Kristova učení, proto mezi prvními křesťany nebylo chudých, a upřímné náboženské nadšení jednotlivců bylo za všech dob nejživějším zdrojem skutků sebeobětovných.

Ve středověku péče o chudé, o nemocné a sirotky s počátku byla zůstavena církvi, která podporovala chudé a zakládala hospitály pro nalezence a pro nemocné. Hospice vznikající při klášteřích bývaly obyčejně institucí smíšenou, přechováváni v nich sirotci, starci, neduživci. Vznikly také ve středověku některé řády rytířské věnující se ošetřování nemocných. Když však při jakési systematické almužně rozdělované a chráněné církví počet žebráků přes míru vzrostal, bylo nutno užiti proti zlu tomu prostředků repressivních, policie veřejné, obecní a státní, a tak počaly se vyvíjeti první pokusy zákonodárství chudinského a péče o chudé přesunula se se svého církevně náboženského počátku na půdu jinou, připadajíc z části obcím a státu. (Viz Chudinství.) D. soukromá, jíž při nedostatečnosti pomoci veřejné mnoho zbývalo činiti, obracela především zřetel k ukojení bídy nejzjevnější, nejkřiklavější, k péči o choré, o sirotky, o vězně. Dle skrovného počtu dobročinných ústavů, vzniknuvších ve stoletích minulých, nemůžeme měřiti rozsah d-i v době. kdy tato postrádala mocné pružiny nynějšího spolkového života, kterouž však nahrazovala organisace cechovní, a kdy působení jednotlivců uniká oku pozorovatelovu. Sdružení sil výhradně za účelem dobročinným shledáváme v dobách minulých jen u korporací a řádů náboženských (pro ošetřeni nemocných, mravní povznesení kleslých atd.), kdežto dobročinné spolky světské jsou zjevem doby pozdější. Z prvních zajisté byly spolky pro výkup vězňů a spolky čili bratrstva dobročinná, kteréž (vedle kongregace Lazaristů a řádu milosrdných sester) založil v XVII. stol. sv. Vincenc de Paula a jejichž účelem byla ochrana opuštěných dětí, návštěva nemocných a j.

V době naší lidumilnost přestala se říditi jen okamžitým hnutím citu, ate dospěvši k jasnému uvědomení svých cílů, badá nejen po příčinách chorob společenských, touží nejen umírniti bolest, ale pokud možno vysušiti její zdroj, ne podati almužnu, ale učiniti ji zbytečnou. Na místě prostředků repressivních ve všech oborech d-i a také v organisaci státní vždy ku větší platnosti se přivádí princip praevence zla. Zároveň pak působením osvícených jednotlivců měnil se pozvolnu názor o úkolech a povinnostech státu, a stát přejímal vždy větší čásť břemene, jež spočívalo dříve na d-i soukromé. Všude zjevuje se nám pozoruhodný úkaz, že initiativa d-i soukromé předcházela péči veřejnou v zakládání zřízení dobročinných, ve zvelebování školství, ona vdala též po nápravě vězeňství, po ochraně pracující mládeže. Kde síly lidumilnosti soukromé nepostačovaly velikosti úkolu, dovolávala se pomoci veřejné, a sotva že tato ulehčila jí práci v některých oborech chudinství, lidumilnost, ozbrojena badáním věd státních, hledala nové cesty ku povznesení tříd chudých: pobídkou ku svépomoci, zaopatřením práce, školami odbornými a řemeslnými, vychováním mládeže mravně zanedbané, a ve všech těchto oborech zákonodárci později nastoupili cestu, na které lidumilové je předešli. Takto závoděním péče veřejné a soukromé rodil se pokrok a ony nyní doplňují se navzájem. D. soukromá, jakkoli bez pomoci veřejné nedostatečná jest, přece zároveň nezbytná a ve mnohém nenahraditelná, i nebezpečno by bylo chtíti ji nahraditi uvalením celého břemene na bedra státu a obcí. (Srv. čl. Almužna.) V některých oborech spolupůsobení obou činitelů uznáno za nezbytné, a obce nebo státy svěřují často rozdílení podpory chudinské, dohled na děti, na školy atd. dobrovolně pomoci spolků a komitétů soukromých. Zřizování chudobinců pro starce a nemocnic i hospitálů pro choré stalo se, ač ne všude stejnou měrou, úkolem chudinství veřejného, ale i v tomto oboru velikou čásť práce koná ještě v cizině d. soukromá buď fundacemi pro tyto ústavy, buď že spolky světské anebo řády řeholní zakládají hospitály pro starce, pro různé neduživce, slepé, hluchoněmé, nemocnice dětské, nemocnice všeobecné, nemocnice odborné pro různé choroby vleklé, jako hospitály pro souchotináře, pro epileptiky, pro stížené rakovinou, zvláště pak povstávají na různých stranách zdravotní domy pro děti skrofulosní a rhachitické. Jsou spolky navštěvující a podporující chudé nemocné v jejich domově, jiné opět ujímají se chudých při výstupu z nemocnic, různým způsobem je podporujíce, a ve velikém počtu zřizují se v Anglii i ve Francii zdravotní domy pro rekonvalescenty.

Mnohotvárná jsou zřízení lidumilná ku mravnímu i hmotnému povznesení tříd pracujících Spolky sv. Vincence de Paula i jiné jim podobné ulevujíce hmotné bídě, snaží se působiti zároveň na mravnost rodin i vychování dětí; v Anglii a Americe neobyčejně jsou rozvětveny Charity Organisation Societies, jež hledí zavésti rationální zásady do způsobů podpory, v Německu pak působí podobně Centralverein für das Wohl der arbeitenden Klassen. V Anglii dále ke spolkům rozšiřujícím bibli a spisy náboženské a ke spolkům missií druží se veliké společnosti zakládající bezplatné Školy pro chudinu, školy denní, nedělní i večerní; zde stát péči o školství dříve úplně přenechával d-i, a dosud ve Francii a v Anglii soukromá d. veliké obětí přináší školám. O vzdělání lidu pečuje d. zakládajíc knihovny, čítárny, veřejnými přednáškami, školami nedělními i večerními. D. hledíc povzbuzovati ku svépomoci, zaopatřuje nezaměstnaným práci, zřizuje bezplatné poptávárny pro učenníky, služky a dělníky; taktéž dobročinným úsilím povstaly první spořitelny, spolky vzájemné výpomoci, pojišťovny pro případy úrazu, nemoci a pro stáří. Dále zřizují se spolky konsumní, zdravotnické, spolky bojující proti nestřídmosti a obžerství, spolky pečující o zřizování zdravých bytů pro dělnictvo, o veřejné kuchyně a o noční útulny.

Nejbedlivější péči věnuje lidumilnost dítěti. Spolky ženské, zvláště ve Francii rozšířené, podporují chudé matky po porodu a v době kojení dítěte, péčí veřejnou pak, aby zmenšil se přírůstek nalezinců, zavedena podpora tato ve Francii též pro děti nemanželské. Pro dítky matek pracujících mimo dům zřizují se opatrovny a školky, jejichž dobročinnou působnost doplňují komitéty paní; jiné spolky opět ujímají se podpory a dohledu na dítky školní a v poslední době zřizují se zvláště v Německu útulky pro mládež školní, aby v hodinách volných vedena byla ku práci. K doplnění vzdělání školního zakládá d. školy pokračovací, školy kreslicí atd., a zejména předešla správu veřejnou v péči o vychování ku práci, zakládajíc školy řemeslnické, průmyslové, hospodářské a školy výrobní pro hochy i dívky. Neobyčejně důležita je působnost lidumilů pro ochranu pracující mládeže; zřizují se pensionáty pro učenníky, spolky pro vzdělání a podporu učenníkú a zejména různé francouzské spolky „patronage“ mnohostranně pečují o vzdělání a ochranu mládeže pracující v továrnách i dílnách. D. pamatuje především na osamělou mladou dívku ve velkých městech, tisícerému nebezpečí vydanou, zakládá ústavy a školy pro služky, bezplatné poptávárny, útulny a veřejné pracovny pro dívky a ženy nezaměstnané a práci hledající, pro mladé dělnice pak pensionáty a domovy (home), jež zvláště v Anglii se rozšířily; někde též továrníci sami zřizují zaopatřovací ústavy pro dělnice tovární. Nejhorlivější činnost pro ochranu mladé dívky rozvinují některé řády řeholní a dámy anglické a švýcarské, jejichž působením povstala internationální unie přítelkyň mladé dívky.

O děti opuštěné a osiřelé pečuje d. buď zakládáním ústavů, jejichž zřízení stále se rozšiřuje a zdokonaluje, neb opatřením v rodinách. Nad dítkami umístěnými v rodinách organisují spolky dobročinné pečlivý dozor, a taktéž dozor nad dítkami opuštěnými a osiřelými, jež vychovávají se u cizích pěstounů na útraty veřejné, svěřuje se v Anglii, ve Francii a v Německu komitétům dobročinným. Kdežto pak dříve d. všímala sobě jen zjevné bídy dětí osiřelých anebo od rodin svých opuštěných, nyní se ujímá se stejnou láskou i dítek rodinami svými zanedbaných, mravně opuštěných, a zakládá ochranovny i polepšovací ústavy pro mládež zanedbanou, zpustlou aneb i provinilou. Vzrůstající stále počet mladistvých zločinců a tuláků přinutil také obce a státy, aby vedle polepšovacích ústavů pro mladé kárance zakládaly též ústavy nápravné pro mládež zanedbanou a toulavou; potřeba toho jevila se zejména v Belgii a v Anglii, kde činnost mnohých spolků a zejména rozsáhlá působnost veliké Reformatory and Refuge Union horlivě podporovala činnost veřejnou. Blahodárné výsledky německých i francouzských ochranoven i anglických Reformatory Schools a Industrial Schools povzbudily zákonodárce německé, že za příkladem Anglie zavádějí nucené vychování pro mládež zanedbanou. Největší dílo pro blaho opuštěné a zanedbané mládeže vykonal v době naší kněz italský Don Bosco.

Snahy o mravní povznesení kleslých, nejúčinnější ovšem u mládeže, zjevují se nám i v jiných formách. O povznesení to zasazují se různé řády věnující se péči o vězně, spolky ku podpoře a ochraně propuštěných trestanců a trestanek a zejména trestanců nedospělých. V Anglii i jinde nalézáme asyly pro dívky poprvé klesnuvší při výstupu jejich z porodnice. Některé řády ženské (sestry Dobrého pastýře a j.), v protestantských zemích Diakonisky, mimo to pak spolky dámské zakládají útulny a domovy pro Magdaleny, zvláště horlivá je činnost dam anglických pro spásu kleslých (návštěva věznic, noční meetingy, missie jen k ženám), a k podnětu z Anglie zřízena ve Švýcarsku mezinárodní federace ku povznesení veřejné mravnosti, která jest v úzkém svazku s mezinárodní unií přítelkyň mladé dívky.

Nelze ve krátkém přehledu dotknouti se všech mnohotvárných zřízení d-i, která v každé zemi přizpůsobuji se potřebám místním Význačné však pro dobu naši jest, že všude budí se touha po větší vzájemnosti institucí dobročinných, po rationálním rozdělení úloh a práce, i pevnější organisaci snah lidumilných. Za tím účelem zřizují se filanthropické jednoty, ústřední zemské jednoty, které snaží se tvořiti jakési pojítko mezi různými ústavy dobročinnými jedné země; svolávají se schůze filanthropické zemské neb i filanthropické kongressy mezinárodní, první r. 1855 v Paříži, r. 1856 v Belgii, dále pak následovaly filanthropické kongressy v Německu, v Londýně, ve Švýcarsku i jinde. Vedle spisů vědeckých a národohospodářských, které zabývají se otázkou chudinskou, počíná se již šířiti i populárnější filanthropická literatura, jejíž účelem jest povzbuzovati v širších vrstvách zájem a porozumění pro zřízení dobročinná. Odborné časopisy zprávám o d-i věnované vycházejí nyní takměř ve všech zemích evropských, zejména v Anglii (Charity Organisation Reporter), ve Francii, v Německu, v Itálii, v Hollandsku, v Rusku; v Čechách vycházela filanthropii věnovaná příloha „Časopisu učitelek“; od r 1893 vychází v Praze samostatný časopis „Rozhledy po lidumilstvu“ a od r. 1888 německý měsíčník „Humanität“ v Liberci. ČR.