Ottův slovník naučný/Disputace

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Disputace
Autor: Petr Durdík, František Xaver Kryštůfek
Zdroj: Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. s. 614. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Disputace

Disputace (lat. disputatio), jest ústní uvažování důvodů a námitek o nějaké sporné otázce, hádka o důležitém, zvláště vědeckém předmětě, ústně a veřejně (před posluchačstvem) konaná. Za středověku bývaly takové d. velmi často pořádány; účastnívali se jich vynikající učenci a poslouchávaly je se zálibou i hlavy korunované (na př. Karel IV.). Bývaly nejčastěji hájeny a potírány theologické, řidčeji filosofické a právnické věty. Za naší doby vyskytají se již jen na universitách, a to zvláště na právnické fakultě; i rozeznávají se inaugurální nebo habilitační d. (disputatio pro loco), k dosažení práva nebo dovolení přednášeti na universitě, a promoční nebo doktorské d. (disp. pro gradu), k dosažení akademického stupně, zejména (kdysi bakalářství a mistrovství, nyní) doktorátu. Kdo takovou d-cí prokázal svou učenost a znalost svého odboru vědeckého, a zároveň svou dialektickou i řečnickou obratnost (t. j. hotovost nalézti rychle důvody a námitky i případné vyjádření slovné), byl přijat mezi učence. Usus byl při d-ci ten, že kandidát označil větu nebo tvrzení, jehož chtěl hájiti (proto defendent), a protivná strana hleděla je vyvrátiti (opponent). Za starších dob, kdy všechno vyučování na vyšších učilištích konalo se jazykem latinským, bývaly d. výhradně latinské; teprve v tomto století počaly se odbývati též jazykem mateřským, ale pozbyly svého významu a sklesly namnoze na pouhé okázalosti neb i produkce napřed připravené, obzvláště když disputant najal si za dobrý plat společníka (respondenta), jenž místo něho odrážel útoky odpůrců. PD.

D. církevní jest náboženská rozmluva čili konference o věcech víry nebo mravů neb událostech, které s nimi spojeny jsou, za účelem obrany. D. jest buď soukromná, která se od jednotlivých osob v užších kruzích děje, nebo veřejná, která se před větším posluchačstvem koná a to s dovolením církevní vrchnosti. Veřejná d. s bludaři smí se teď díti pouze s výslovným dovolením papežovým. Ze známých veřejných d-cí jsou nejznamenitější: karthaginská z 1. června 411 způsobená sv. Augustinem proti donatistům; heidelberská z dubna r. 1518, kde Luther již okázal, že nestojí na půdě katolické; lipská od 27. čna – 15. čce 1519 mezi drem Eckem s jedné, a Lutherem a Karlstadtem s druhé strany; curišská z r. 1523, kde Zvingli své názory přednášel nemaje vlastně žádného odpůrce, neboť biskup kostnický poslal svého generálního vikáře Jana Fabera, aby proti d-ci se ohradil, marburská z r. 1529 pro sjednocení lutheránův a zvingliánů; řezenská od 27. dub. – 8. čna 1541 pro sjednocení katolíkův a protestantů; toruňská z r. 1645, kterou způsobil polský král Vladislav IV., aby dissidenty (polské protestanty) s katolíky smířil; římská z 9. a 10. dub. 1872 mezi protestantskými řečníky Sciarellim, Ribettim a Gavazzim a katolickými učenci Fabianim, Cipollou a Quidim o přítomnosti sv. Petra v Římě. Dr. Kr.