Ottův slovník naučný/Disposiční právo

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Disposiční právo
Autor: Heřman Šikl
Zdroj: Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. s. 612–613. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Disposiční právo. Práva majetková zahrnují v sobě pravidlem moc disponovati jimi, t. j. přenášeti je úplné nebo částečně na osoby jiné, po případe obtížiti je právy obmezujícími ve prospěch osob třetích. Výjimky z pravidla toho zakládají se na zákoně (po případě výroku soudcovském) nebo nápravním jednání, smlouvě nebo posledním pořízení. Zákonné zákazy zcizení v právu římském shledáváme pokud se týče věci, jež jest právě předmětem sporu (res litigiosa), pak manžela týkající se zákaz (lex Julia de adulteriis) prodeje pozemků k věnu manželčinu náležejících (fundus dotalis) a (Justinian) tvořících předmět donationis proter nuptias; dle nařízení Justiniánova ani svolení manželčino zákazu neodstraňuje. Rovněž nesmí zciziti otec peculium adventitium dítěte, manžel vstoupivší v druhé manželství (parens binubus) jmění připadnuvší dětem z prvého manželství a poručník jmění poručencovo, což jest ovšem spíše obmezením moci poručnické. Zcizení proti zákazu zákonnému (anebo soudcovskému) jest neplatno. Zákaz posledním pořízením má jen tehdáž účinek, když ustanovena jest osoba, v jejíž prospěch zákaz dán byl (fideikommissár). Zcizení odporující smlouvě má za následek pouze osobní žalobu proti zcizovateli na vrácení nebo náhradu. Ve starším právu německém shledáváme, nehledíc k rodinným fideikommissům (zejména od XIV. stol.), mnohá obmezení v příčině pozemků ve prospěch rodiny, zvláště šlechtické, tak právo revokační, retrakt atd.

Podle práva rakouského je zákonný zákaz zcizení při rodinném fideikommissu (§ 618. obč. zák.), při statcích stížených fideikommissární substitucí (§ 613. obč. zák.), při statcích církevních (min. nař. z 20. čna 1860 č. 162, zák. ze 7. kv. 1874 č. 50 ř. z.) a veřejných železnicích (min. nař. ze 14. září 1854 č. 238). Zákaz soudcovský nemá praktického významu. Zákaz v posledním pořízení obsažený má účinek jen potud, pokud v sobě zahrnuje fideikommissární substituci ve prospěch osoby třetí (§§ 608., 610.–613. o. z.); zejména obsahuje zákaz o pozůstalosti pořizovati fid. substituci ve prospěch dědiců zákonných. Pouhý zákaz zcizení jednáním mezi živými (smlouvou) nemá v podstatě věcného právního účinku. Smlouva obsahující zákaz takový působí pouze obligačně mezi kontrahenty; věcného účinku mohla by v příčině nemovitosti nabyti pouze vkladem do pozemkových knih, a vklad ten lze jen tehdáž připustiti, pokud se třetí osobě poskytuje zároveň eventuální právo vlastnické pod podmínkou nebo po jistém čase (§§ 707., 708. o. z.), kdež pak prvý vlastník nabývá vlastnictví pouze obmezeného.

Nehledíc k tomuto obmezení, jež zakládá se na nedostatku práva samého, stávají obmezení práva jměním disponovati. Tato dlužno ovšem rozeznávati od obmezení způsobilosti právní (Rechtsfähigkeit), t. j. způsobilosti býti subjektem právních poměrů, zejména následkem odsouzení pro zločin, následkem pohlaví, duchovního a řeholního stavu, nedostatku státního občanství, nedostatku věku (v příčině manželství) a deserce a od obmezení způsobilosti k právním činům (Handlungsfähigkeit), t. j. způsobilosti právní činy o své ujmě s právním účinkem prováděti, spočívajících na nedostatku věku, nedostatku rozumu, marnotratnictví a stavu vojenském. Obmezení d-ho p-va, t. j. nedostatek práva jměním nakládati, nalézáme u kridatáře, jenž nemůže disponovati jměním ke konkursní podstatě náležejícím (§ 1. konk. ř.), u statků církevních, jichž nelze ani zciziti ani značným břemenem stížiti bez povolení zeměpána, resp. kompetentních úřadů (min. nař. z 20. června 1860 č. 162 ř. z., min. nař. z 13. čce 1860 č. 175 ř. z., § 51. zák. ze 7. kv. 1854 č. 50 ř. z.; v příčině církve evang. min. nař. z 23. led. 1866 č. 15 ř. z.), u řeholníků, kteří složili řeholní sliby (§ 573. obč. zák., § 182. cís. pat. z 9. srp. 1854 č. 208 ř. z.), a u držitelů fideikommissů (§ 613. o. z.). Slepí, hluší, kteří neumějí čísti, a němí, kteří neumějí psáti, musí při listinách v právních jednáních mezi živými (na rozdíl právních jednání na případ smrti a ústních) užiti formy notářského spisu (zák. z 25. čce 1871 č. 76 ř. z. § 1. ad e), což ovšem obmezením d-ho p-va není. Šikl.