Ottův slovník naučný/Diodóros

Ottův slovník naučný
Diodon	Diodóros	Diodotos

Údaje o textu
Titulek:	Diodóros
Autor:	František Čáda, Jaroslav Šťastný, František Krásl
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. s. 562–563. Dostupné online
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Diodóros Sicilský
Heslo ve Wikipedii: Diodóros Sicilský

1) D. Kronos (výklad tohoto příjmení jest nejistý: viz Panzerbieter v Jahn's Supplbd. zu d. Jahrb. f. Phil. V., 223) z Jasu (v Karii) náleží mezi nejpřednější dialektiky školy megarské a proslul svými sofismaty, jimiž dokazoval nejsoucnost pohybu, nemožnost zanikání (nikoli zaniknutí, jež připouštěl!) atd. Nejslavnější z nich je sofisma zvané Κυριεύων (o němž v. Zeller, Sitzungsber. Berl. Akad. 1882, 151 a Prantl, Gesch. d. Logik, I., 40.), mající asi tento smysl: Něco možného nemůže býti provozeno (άκολουθείν) něčím nemožným; bylo-li tudíž něco v dřívější době možným, vzešlo by z možného něco nemožného, kdyby to bylo bývalo jinak, než jest: tedy vůbec nemožno jest, aby něco se dělo, co se neděje. Dokázati chtěl tímto závěrem zajisté D. jen větu, kterou jindy jasněji pověděl, že možné jest jen to, co jest skutečné nebo skutečným bude. Se zásadou touto lze uvésti v souvislost názor D-rův o větách podmíněných; uznávaltě jen ty za pravdivé, v nichž závětí nemůže a nikdy nemohlo býti lživé, když předvětí bylo pravdivé. O slovech učil, že nemohou býti bezvýznamna; neboť kdo užívá slov, vždy určitý pojí s nimi smysl, a jen ten význam, který mu přikládá, jest pravdivý. D. zemřel roku 307 před Kr.

2) D. Tyrský, peripatetik (věku nejistého, jak se zdá, žil ještě roku 110 př. Kr.), žák a nástupce Kritolaův, s nímž v psychologii souhlasil, prohlašuje za substrát duše aether (quinta essentia), ale v ethice se rozcházel; spočívátě dle něho nejvyšší dobro ve ctnosti a bezbolestném žití. Napsal snad také rhétoriku. Ča.

3) D. Sicilský (Siculus, ὁ Σικελιώτης), dějepisec řecký za doby Augustovy. O životě jeho známo jen to, co v úvodě díla svého vypravuje (I, 1. – 5.). Narodil se v Agyrriu, třicet let věnoval spisování svého díla; před tím podnikl cesty (v Egyptě byl v 180. ol., I. 44.) a dlouhý čas meškal v Římě, znaje jazyk latinský. Spis jeho nazývá se Βιβλιοθήκη ἱστορική a obsahoval 40 knih, z nichž 1. až 6. jednaly o mythických dějinách orientálních a řeckých až do války trójské, ostatní o dějinách řeckých a římských bezpochyby až do výpravy Caesarovy do Britannie. (V.21.) Zachováno úplně jest pouze prvních pět knih a pak celá druhá dekada, z ostatního dosti hojné fragmenty a excerpty zejména u Fótia (cod. 244) a Konstantina Porfyrogenety, hlavně ve sbírce výroků nadepsané περί αρετής και κακίας. Složením liší se dílo Diodórovo od spisů historiků starších nemajíc rozčlenění uměleckého; po době báječné, jež spracována ethnograficky, následují děje celkem v pořádku chronologickém, ačkoliv přitom patrna jest jeho snaha vypravovati pragmaticky a v každé knize skupiti dějiny okolo jedné nebo více znamenitých osobností neb událostí (Srv. Holm, Gr. Gesch. III., 17). D. jest vedle Polybia hlav. zástupcem nářečí helénského (κοινὴ διάλεκτος); sloh jeho jest jasný sice, ale též jednotvárný a neozdobný. O pramenech není dosud úplné shody; obecně myslí se, že jimi jsou Eforos a Theopompos (v I. – XX. knize, srov. Berl. Wochensch. X. 1645), Kleitarchos pro dějiny Alexandrovy, Timaios a Filistos pro dějiny sicilské, Ktésias pro dějiny perské, Hierónymos z Kardie a Duris pro dějiny diadochův, Fabius Pictor pro republikánskou dobu římskou (srv. Soltau, Berl. phil. Woch. XI, 1323), Manetho, Hekataios milétský a Hekataios abdérský pro dějiny egyptské, Apollodóros pro mythické dějiny řecké. Cena díla jest působena jen tím, že nahrazuje nám ztracené prameny; mnohé události vypravuje samojediný. Nehledíc k nedostatečné umělecké komposici, pohřešujeme vhodného výběru látky a spolehlivé chronologie. (Srv. o ní Holm, Griech. Gesch. III, 16, a 78.) Zvláštní tendence nemá, v mythologii drží se směru Euhémerova. S druhé strany právě složení jeho díla, v němž řečí je pořídku, bylo příčinou, že fakta zachována přesněji. Vydání novější G. Dindorfa, 1866, 1868, 5 sv.; nově vydáno od Vogla v Lipsku, 1890. – Srov. Christ v Müllerově Handbuch, VII. 533. Šý.

4) D., biskup tarsský (* v Antiochii – † před r. 394). Nabyv v Athénách a v Antiochii důkladného vzdělání, osvědčil se v Antiochii jako horlivý obhájce křesť. víry a byl proto od cís. Juliána Apostaty nenáviděn a pronásledován. Donucen rodné své město opustiti, utekl se do Armenie k patriarchovi Meletiovi, s kterým vyhnanství sdílel a jehož přičiněním r. 378 na prestol biskupský v Tarsu v Kilikii dosazen jest. Účastnil se druhého všeobec. sněmu církev. v Cařihradě (381) a byl pro pravověrnost mezi východními biskupy od cís. Theodosia chválen. Sepsal četné knihy, jež však jen dle názvů jsou známy. Vystoupiv proti origenovcům, písmo sv. allegoricko-mysticky vykládajícím, hájil výkladu písem sv. historicko-grammatického. Stojí v čele učitelů školy řečené antiochijské. Pohříchu daly spisy D-rovy po jeho smrti podnět k rozličným bludům zvláště nestoriánským. První žák D-rův, Theodorus, biskup v Mopsvestii (též v Kilikii), vykládal spojení božství s člověčenstvím v Kristu ve smyslu přebývání (enoikésis), že Bůh v člověku jen bydlil, kterým učením musil dospěti k nauce, že v Kristu byly dvě osoby, božská a lidská. Tím způsobem mistr i žák právem jsou jmíni za původce bludů nestoriánských. Ksl.