Ottův slovník naučný/Dilettant

Ottův slovník naučný
Dilemma	Dilettant	Diligence

Údaje o textu
Titulek:	Dilettant
Autor:	Josef Durdík
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. s. 541. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Dilettant (z ital. dilettare = milovati, kochati se v něčem, libovati si) jest každý, kdo se nějakým odborem zaměstnává pouze pro svou vlastní zálibu či »pro radost«, tedy milovník (amateur), ochotník, radostník. Proti d-ovi jakožto souvztažný pojem stojí odborník, jenž si onu činnost učinil vážným úkolem, životním povoláním, skutečnou živností, odborem. I má slovo d. tolik odstínů ve významu svém, kolik se jich uvádí v jeho protijevu, totiž v odborníku. Zaznívá tedy někdy s jakýms pochvalným tónem, když se vytýkají špatné důsledky jednostranného, zkoprnělého odbornictví, a zase má svou příhanu, zvláště když se vytýká nedostatek důkladnosti a správnosti a kdy se konečně slova dilettantství zneužívá k naznačení výtvorů nezdařilých, neumělosti, naivnosti, nezrálosti, patrného břídilství i malomocnosti. O škodlivosti dilettantismu často se jednává, ale rovněž muže prospěšnost jeho býti předmětem úvahy. Co se týče však plodův samých, směřuje celá otázka jen k jejich vzniku, jest to zřetel vznikoslovný, nikoli sudební (kritický). Správný zákonník objektivní kritiky, nechť vědecké nechť umělecké, káže nám: Posuzujte plod, jak jest, a nemějte zřetel, od koho pochodí. Zda pochodí od odborníka nebo d-a, jest určeni vznikoslovné a nespadá na váhu při odhadování výsledku; odhad se přidržuje toliko hotového plodu! S tohoto stanoviska nejlépe se objasňují rozmanité ty antinomie mezi oběma pojmy a možnost, že se o nich tolik píše a hádá, však bez konečného rozhodnutí. Více o dilettantismu viz J. Durdíka »Poetika jakožto aesthetika umění básnického« (I. § 21.). Dd.