Ottův slovník naučný/Diana

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Diana
Autor: Vladislav Kalousek
Zdroj: Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 467–468. Dostupné online
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Diana (mytologie)

Diana jest v římské mythologii bohyní, jež se v historické době úplně podobá řecké Artemidě, dosvědčené bohyni měsíce, původu však jest ryze italského. Etymologie názvu (koř. div-, dianus adj. buď k dium, jasné nebe, nebo dies, den) poukazuje k významu: bohyně nebes nebo dne, tedy bohyně světelná vůbec (srv. Jupiter Dianus). Proto D. podporuje vzrůst rostlin, pokud volně v přírodě bují. Ctěna zvláště v lesích a hájích na horách (D. nemorensis): u Sabinů, od Aequů v doubravě Algidské, od Herniků blíže Anagnie, v území Osků na hoře Tifatské, v Latiu blíže Tuscula v bukovém háji Corne zvaném a obzvláště v háji Aricijském blíže jezera, jež slulo speculum Dianae, konečně v Římě vedle jiných míst (jako v třídě patricijské, cyperské, na Caeliolu) obzvláště na Aventinu. D. chrání též plodistvou sílu zvířat. Sem hledí mythus, jenž se vyprávěl o rozích zavěšených v předsíni svatyně aventinské: Sabinovi jakémus, jenž ve svých stádech měl krávu obzvláštní krásy a velikosti, věštěno, že obec, jejíž příslušník krávu D-ně obětuje, domůže se vlády světové. Sabin zavedl ji na Aventin, ale poslán od kněze k řece očistit se, kdežto kněz zatím sám krávu bohyni obětuje. Leč ostřeji význam ten, jakož i bohyně lovu vyvinul se z obdoby řecké. D. jakožto Lucina neb Genitalis (srv. Juno Lucina) přispívá též plodnosti lidí (diem dat infantibus); proto ženy v těhotenství k ní se utíkají, obětujíce jí ověnčené hlavy ženské, stuhy, pochodně a zaslibujíce se nápisy. V Aricii vedle ní ctěna Egeria, jejíž jméno (= egerens) poukazuje k téže funkci. D. jakožto Sospita chrání též život lidí vůbec; k ní se zvláště utíkají otroci. Proto také záhy celé obce i spolky obcí dávaly se v její ochranu. Toho rázu v nejstarší době byl kult D-ny Algidské. D. Aricijská společně ctěna od osmi obcí latinských (Tusculum, Aricia, Lanuvium, Laurentum, Cora, Tibur, Pometia, Ardea), až konečně Řím převzal dohled nad kultem jejím. O Idech Augustových konala se hlavní slavnost s průvodem pochodňovým časně z rána kolem jezera. Chrám D-ny Aventinské, založený Serviem Tulliem, byl společnou svatyní Latinů a Římanů a společně v něm jednou do roka D-ně obětováno. Dedikační den chrámu (Id. Aug.) zvláště od otroků oslavován (odtud servorum dies), jakož i Servius Tullius byl původem servus. Avšak velmi záhy v mythech, kultu, literatuře i umění D. italská úplně splynula s Artemidou. D. jest pak dcerou Jovovou a Latóninou, sestrou Apollónovou. Zvyk, dle něhož kněz aricijský (rex nemorensis) musil předchůdce svého zabiti, pročež úřad ten přenecháván později uprchlým otrokům, vykládán z kultu Artemidy Tauropolos, jejíž obraz prý Orestem přivezen do Aricie. Hérós Virbius, rovněž v Aricii ctěný, jest prý řecký Hippolytos, jehož D. pomocí Asklépiovou na živu zachovala a v háji svém ukryla. Praetor Genucius Cipus, jemuž prý, když táhl z města, narostly rohy, znamení to budoucí moci královské, srovnáván s řeckým Aktaionem. D. měla účasť na lectisterniu (j. r. 399). Jako D. Victrix ctěna vedle Apollina Palatinského a jako Trivia (srv. Ἑκάτη τριοδῖτις) na Tifatě. Chrámy později jí zřizovány (j. r. 179 u cirku Flaminiova) po způsobě řeckém. Rovněž o hrách saeculárních (srv. Horat. Carm. saecul.) jeví se úplně v podobě řecké. klk.