Ottův slovník naučný/Diakritická znaménka

Ottův slovník naučný
Diakrise	Diakritická znaménka	Diaktinismus

Údaje o textu
Titulek:	Diakritická znaménka
Autor:	Josef Zubatý
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 458. Dostupné online
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Diakritické znaménko

Diakritická znaménka v písmě slouží k označení rozdílů zvukových, kde nestačí k němu samy základní znaky písma. Potřeba jich zejména, kde ku psaní užívá se písma utvořeného dle potřeb jazyka cizího, různými zvuky chudšího (jako my užíváme písma latinského). Vyvíjejí se pak d. z. obyčejně v dobách pozdějších, kdy mocnější rozvoj písemnictví dává cítiti více posavadní nedostatky písma. D. z. jsou velmi rozmanita: k písmenům přidávají se body, čárky, kroužky, kličky atd. nejrůznějším způsobem, písmena se protrhují (na př. l vedle ł v polštině) atd. Zvláště jazykozpyt užívá hojně d-ckých z-nek ku přepisování různých zvuků písmem latinským. D-ckými z-ky vznikají časem i nová písmena; tak lat. G v. C, frc. ç v. c a p. D. z. v písmě českém zavedl Jan Hus, jenž čárkou počal označovati dlouhé samohlásky a bodem (ċ=č, ṅ=ň atd.) ony souhlásky, jež my označujeme kličkou; klička místo bodu počíná se vyskytovati počátkem XVI. stol. Před Husem tyto rozdíly se buď neoznačovaly, anebo užívalo se rozl. skupin (na př. c, cs, cz a p.= č). Ztý.