Ottův slovník naučný/Dekalog

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dekalog
Autor: Klement Borový, Bohumil Mareš
Zdroj: Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 175–176. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Desatero

Dekalog (z řec.), desatero zákonů, jest v katolickém bohosloví ustálený název desatera přikázání, jež Hospodin dal na hoře Sinai národu isráélskému, kteráž však v celém obsahu svém i v Novém Zákoně pro členy církve křesťanské závazná jsou. Přikázání ta jsou výkladem zákona přirozeného, jejž Bůh každému člověku do svědomí vštípil. Z prvních tří přikázání učíme se povinnostem k Bohu, z ostatních sedmi povinnostem k bližnímu a sobě samému. Bvý.

Církev evangelická pokládá d. za základní zákon celého Mojžíšova zákonodárství, za zákon mravní (k němuž připojuje se ještě zákon obřadný a občanský), jenž totožný jest se zákonem svědomí, souhrnně i úplně obsahuje všechny požadavky mravní k člověku, a tudíž závaznosti pro něho netratí, nýbrž jeho věčným pravidlem zůstává. D. musí býti vykládán ve smyslu Kristova kázání na hoře (Ev. Mat., kap. 5—7.), dle litery i dle ducha. Žádnému člověku nelze požadavky jeho dokonale naplniti i není v tom smyslu žádného spravedlivého sebou samým (Ep. Řím., 3, 10) Teprve člověk milostí Boží v Kristu skrze víru ospravedlněný začíná s opravdovým úmyslem netoliko dle některých, ale dle všech přikázání božích živ býti. Účelem zákona božího při člověku jest poznání hříchu a tudíž ukazování cesty ku Kristu, kterýž jest konec zákona. Člověk v Krista právě věřící naplňuje zákon boží z vděčnosti, nikoli pro záslužnost, ne proto, aby byl spasen, nýbrž proto, poněvadž již jest spasen.

V příčině rozdělení d-u panuje v církvi evang. různost dle toho, jaký rozsah se připouští 1. a 10. přikázání. Augšp. církev srovnávajíc se v tom s církvi římsko-katol., považuje za první přikázání slova v 2. Mojž, 20, 2—6, za deváté slova: Nepožádáš domu bližního svého, a za desáté: Nepožádáš manželky bližního svého atd.

Reformovaná církev srovnávajíc se v tom s církví řecko-katolickou a sociniány, jakož i s názorem starožidovským, má za 1. přik. v 2. Mojž. 20, v. 3.: „Nebudeš míti bohů jiných přede mnou“ a za 2. přik. v 4. násl.: „Neučiníš sobě rytiny atd.“, za 10. přik.: „Nepožádáš domu bližního svého, aniž požádáš manželky atd.“ Toto rozvržení jest přirozezenější z vnitřních důvodů a opírá se také o nejstarší svědectví (Josephus, Philo, Origenes). Dle toho první přikázání přiměřeně jedinosti boží zakazuje mnohobožství, druhé pak ctění tohoto jediného Boha v obraze a rytině, poněvadž jest bytností nadsmyslnou, duchem; v 2. přik. není tudíž výklad prvého, nýbrž něco zcela nového; dle toho se také poslední přikázání o žádosti neroztrhuje nepřirozeně ve dvě. Z těchto 10 přikáz. klade augšpurská církev na 1. desku 3, na 2. desku 7; reform. církev na 1. desku 4, na 2. desku 6, rozdělujíc je na povinnosti k Bohu a na povinnosti k bližnímu. Avšak nejpřirozenější a duchu písem svatých nejpřiměřenější jest dle Philona rozvrh po pěti přikázáních na každou desku, tak že se povinnosti úcty (piety) k Bohu oddělují od povinností poctivosti k lidem, při čemž na 1. desku se klade přikázání 5. o úctě k rodičům, v nichž, jako v božích zástupcích (k nim náleží i vrchnost), Bůh chce býti ctěn. Srv. Herzog Realencyklopädie f. Protest. Theologie und Kirche. BM