Ottův slovník naučný/Dante

Ottův slovník naučný
Dantan	Dante	Danthonia

Údaje o textu
Titulek:	Dante
Autor:	Jaroslav Vrchlický, Gustav Gruss, Jan Ladislav Sýkora
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 33–37. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Dante Alighieri
Heslo ve Wikipedii: Dante Alighieri

Dante: 1) D. Alighieri [-gjéri], vlastně Durante Al., jeden z největších básníků světových (* v květnu 1265 ve Florencii — † 24. září 1321 v Ravenně). Děd jeho Cacciaguida byl z Florencie a pojal za choť Aldighieru degli Aldighieri z Ferrary; otec D-tův, právník, byl ve druhém manželství zasnouben s Bellou z rodiny neznámé, a ta byla matkou D-tovou. V devátém roce ztratil D. otce, a matka sama řídila prý jeho vychování a první studia. Později se uvádí jako jeho učitel tajemník republiky Brunetto Latini, autor franc. knihy »Trésor«, jakéhosi druhu encyklopaedie tehdejšího vědění a výtahu z této »Tesoretto« v didaktické to básně v jazyku italském (viz Peklo, zpěv XV.). V mládí svém byl D. v přátelském styku s předchůdcem svým, básníkem a filosofem Quidem Cavalcantim, malířem Giottem a učeným právníkem a básníkem Cinem z Pistoje, pak s hudebním skladatelem Casellou, který prý jej hudbě vyučoval (Očistec, II). V prvních pokusech básnických měla na něho formálně patrný vliv poesie troubadurská, v ohledu vnitřním pak mladistvá láska jeho k Beatrici, dceři bohatého měšťana Folka de Portinari, již poprvé viděl při májové slavnosti r. 1274. Beatrice se později provdala za Simona de Bardi a zemřela již r. 1290 ve stáří čtyři a dvacíti let; D. se oženil kolem r. 1293 s Gemmou z rodiny Donatů, když byl svá studia v Bologni a Padově dokončil. Usadiv se v rodišti svém, začal účastniti se politických osudů vlasti. Novější kritika nechce tomu ani věřiti, že byl terciářem řádu sv. Františka, ani že již v mládí byl vykonal ne jedno diplomatické poslání; nemůže však popříti jeho osobní účastenství v bitvách u Campaldina (1289) proti Aretinským a při dobytí Caprony (1290) (viz Peklo zpěv XXII. a XXI.) Jako občan byl prý zapsán kolem roku 1296 v cech lékařů a lékárníků. Roku 1300 byl zvolen jedním z priorů rodného města na tři měsíce. V té době vypukly v městě, jež celkem ke straně guelfů se klonilo, staré spory mezi stranou »Bílých« a »Černých«, kteréž měl srovnati kardinál Matteo d'Aquasparta z Říma vyslaný. Když se mu to nepodařilo a náčelníci obou stran vypuzeni byli do vyhnanství, poslán s válečnou mocí do Florencie Karel Valois, bratr Filipa IV., krále francouzského. Město chtějíc se vyhnouti posádce francouzské, poslalo k papeži Bonifaciovi VIII. r. 1301 poselstvo, v němž i D. se účastnil. Avšak domů již se nevrátil. Za jeho nepřítomnosti zmocnil se města jeden z vyhnanců, Corso Donati, příbuzný básníkův, vpustil tam vojsko francouzské, a Černí zmocnili se vlády. R. 1302 dne 27. ledna byl D. s jinými třemi náčelníky strany Bílých odsouzen k peněžité pokutě 5000 lir a do vyhnanství na dvě léta. Rozsudek ten byl brzo na to ještě zostřen a pohroženo odsouzeným, budou-li dopadeni, upálením, domy jejich byly rozbořeny a jmění připadlo obci. Osud svůj zvěděl D. v Sieně a pokus o dobytí města mocí vojenskou (1304), který se však nezdařil a na němž D. podílu neměl, skončil tím, že i D. odsouzen k doživotnímu vyhnanství. Nastala nyní D-tovi bludná pouť po Itálii, trvající plných osmnácte let (Ráj XVII). Žil v Arezzu, v Bologni, v Padově, u dvora Malaspinů v severní Toskaně, ve Veroně u dvora Cana della Scala, který byl dlouho jeho ochráncem. Dle Boccaccia navštívil v době té i Paříž, kde prý poslouchal theologické a filosofické výklady Sigera de Courtnay. Zvěsť o volbě Jindřicha Lucemburského za císaře římsko-německ. r. 1308 lákala jej zpět do vlasti; vidělť v císaři tom jediného zachranitele své vlasti (Očistec VI). Dante psal listy císaři i Florenckým (1310), jimž předpovídal osud Sagunta, uvítal korunovaci Jindřicha v Římě a vyzýval jej, by válečně proti Florencii zakročil. R. 1313 obléhal Jindřich VII. rodné město básníkovo, kteréž v odpověď na list D-tův vyhnanství jeho ve věčné proměnilo a i na syny jeho rozšířilo. Obléhání nemělo výsledku a než císař sebral nové síly, byl schvácen smrtí blíže Sieny (24. srp. 1313). S ním položeny do hrobu i všecky politické naděje a sny D-tovy, který od té dobv se jedině oddal dokončení své velké básně. Žil u dvora Ugocciona della Faggiuola v Pise, poslední léta ve Veroně u Canagranda a v Ravenně u Quida Novella da Polenta. Zde prý žil se svým synem Pietrem a s celou rodinou. Tam též dokončil Ráj; r. 1321 byl prý poslán v diplomatické missi do Benátek, kde se roznemohl, a vrátiv se do Ravenny zemřel a pochován vedle minoritského kostela v kapli hřbitovní. Známa je tvář básníkova, která se celkem shoduje s líčením Boccacciovým a s obrazem, jak jej zvěčnil Raffael ve své »Disputě«. R. 1832 našel Misserini obraz jeho na současné medalii a r. 1840 objeveno bylo v kapli radnice florent. fresko Giottovi přičítané, kde D. jest vyobrazen ve věku mladistvém s růží v ruce. Krátce před 600. ročnicí (v květ. 1865) básníkova narození objeveny v Ravenně při nahodilé opravě hřbitovní kaple kosti D-tovy v bedně opatřené dvojím latinským nápisem z r. 1677, mramorová rakev byla otevřena a shledána prázdnou. Jediná dcera D-tova Beatrice zemřela prý r. 1350 v Ravenně jako jeptiška, syn Jacopo směl se vrátiti r. 1342 do rodiště svého a dostal i čásť statkův otcových. Napsal též kommentář Božské komédie (znova Vernonem vydán r. 1845) a některé básně. Po meči vymřel rod D-tův r. 1547, po přeslici přešel na rodinu Saregi ve Veroně. Sláva D-tova brzy se rozlétla světem. R. 1483 dal mu Bernardo, otec kardinála Bemba, postaviti pomník náhrobní, který byl r. 1692 a 1780 restaurován. R. 1813 postavil Canova mramorové jeho poprsí v římském Pantheoně, r. 1829 postaven mu pomník v Santa Croce (Ricci), později následovaly sochy ve Florencii (od Pazziho a Demiho), Veroně (Zannoniho), Padově (Vely) a v Neapoli (Angeliniho). Padesát let po smrti D-tově zřízena byla ve Florencii stolice ku vykládání Božské komédie, kde první vykládal Boccaccio; Pisa, Bologna a Milán následovaly brzy tohoto příkladu. V době moderní vzrostla sjednocením Itálie sláva D-tova ještě více, báseň jeho stala se skladbou národní a D. slaven jako předchůdce politické jednoty vlasti.

Spisy Dantovy. V pořádku chronologickém jest prvním dílem D-tovým La vita nuova (Nový život). Sepsána v l. 1293—95 líčí mladou lásku básníkovu k Beatrici. Psána je částečně prosou, částečně veršem; prosa tvoří ku vzletným a hlubokým básním suchý kommentář, jímž se jádro knihy s reálné půdy posunuje v říši allegorickou a symbolickou. Kniha jest v genru svém snad jediná v literatuře světové a byla dlouho nezaslouženě zanedbávána; některé sonety a kanzony v ní patří k perlám lyriky vůbec. Znamenitá jest její modernost, nebo nikdo z básníků do D-ta, jak trefně Rod poznamenává, svou vlastní individualitu nepodrobil takovému rozboru. K Novému životu se pojí těsně některé lyrické básně Rime obsahu filosofického, erotického i osobního. Jiným dílem formou Nový život připomínající jest Il Convivio čili Il Convito (Hostina). Dílo není dokončeno, mělo býti kommentářem 14 kanzon eroticko-filosofických o poměru básníkově k Beatrici (recte filosofii) vykládajícím poměr ten ve smyslu allegorickém. D. vypracoval pouze čtyři traktáty, úvodní a pak tři traktáty následující kanzony vykládající. Celek měl býti jakousi encyklopaedií veškerého současného vědění, z jehož 300 kapitol Dante pouze 74 vypracoval. Důležitější jest pojednání De vulgari eloquio (původně latinsky De vulgari eloquentia), vzniklé asi r. 1305—1307, dílo rovněž nedokončené (ze 4 rozvržených knih jsou pouze dvě). V díle tom horlí D. pro obecný jazyk domácí proti latině a jeví snahu po utvoření jednotného jazyka spisového ze čtrnácti nářečí italských. V traktátu druhém pojednav o řeči a látce básnické, zabývá se formami básnickými, zvláště do podrobna kanzonou. V knihách, které scházejí, mělo býti pojednáno o rozdílu slohu tragického a komického a též rozebrána býti forma sonetu a ballady. Jiná kniha latinská De monarchia vznikla z potřeby politické; líčí a dokazuje potřebu monarchické vlády vůbec, dále že právem přísluší tato vláda národu římskému a tudíž konsekventně římskému císaři, a konečně, že autorita vladařova jest jedině odvislá od Boha. O jiných básních zvaných obyčejně Rime spirituali a obsahujících parafrase sedmi kajícných žalmů a vyznání víry (Credo D-tovo), jakož i o dissertaci o vodě a zemi rozcházejí se hlasové novější kritiky považujíce je většinou za apokryfy. Konečně se připisuje D-tovi básnická korrespondence latinská (2 epištoly ve stylu eklog Vergiliových), již měl s latinským básníkem Giovanim di Virgilio. Listy D-tovy prosou psané vydal Witte ve sbírce Dantis epistolae quae exstant cum notis (Vratislav, 1827) a úplněji s novějším Heyseovým nálezem 9 listů Torri (Livorno, 1842—43).

Hlavním dílem D-tovým jest však veliká jeho skladba Divina Commedia, původně jen Commedia nadepsaná. Sepsání její zabralo mu téměř polovici života; bylo mu 35 let, když počal pracovati o Pekle, a Ráj vyšel v posledních létech jeho života. Komedií nazval své dílo proto, poněvadž v obráceném poměru k tragédii lépe končí než začíná a vyjadřuje se slohem prostým, který dle pravidel staré poetiky sluší komedii. Epitheta »božská« dostalo se dílu od jeho obdivovatelů později (Benátské vydání z r. 1555). Báseň skládá se ze tří písní, z nichž má Peklo 34, Očistec a Ráj po 33 zpěvech, celkem je 100 zpěvů psaných formou terciny (aba bcb ede atd.). Báseň líčí ve způsobě vidění cestu zabloudilého v lese básníka peklem, očistcem a rájem. Peklo projde za průvodu ochránce svého Vergilia, očistec za průvodu Vergilia a Statia a zde na konci cesty jest básník odevzdán pod ochranu Beatrice, která jej pak provádí rájem od hvězdy k hvězdě, až jej odevzdá sv. Bernardu, pod jehož vedením smí básník nahlédnouti ve Věčné světlo, Boha. Celek (14.233 veršů) vyniká přísnou architektonikou a jest, co se umělecké komposice týče, bez odporu nejdokonalejší umělou básnickou skladbou vůbec. Cíl, jejž má básník před očima, je trojí: morální, politicko-satirický a poetický, celek pak jest velkolepou oslavou Beatrice, zemřelé milenky básníkovy, v jejích různých allegorických a symbolických obměnách. Allegorická stránka skladby byla všelijak vykládána. Báseň pojímána jako epopej lidského vykoupení, jako líčení postupu, jímž člověk obrací se od lásky smyslné k nebeské, od snah a směrů světských k životu kontemplativnímu a k blaženosti v Bohu. V době novější hlavně studiemi Marchettiho a Rossettiho kladena větší váha na allegorii politickou a Božská Komédie ceněna hlavně jako zdrcující satira na dobu básníkovu s otevřenou velkou perspektivou na budoucí politickou sjednocenost vlasti. Avšak čtena a pozorována i bez všech theologických, politických i kulturních vztahů zůstává se stanoviska ryzí poesie skladba D-tova dílem velkolepým, věrným obrazem nejen mohutné individuality básníkovy, nýbrž i celé doby jeho, mocnou synthesou lidského ducha v jistém období jeho evoluce, jakou v takové všestrannosti, obsáhlosti a zevrubnosti žádná předcházející, tím méně následující epocha dějin vykázati se nemůže. Ryze básnických, ve svém způsobu jediných, nedostižných míst je v Božské Komédii celé moře, a na nich ovšem vedle mistrné architektoniky celku bude vždy spočívati věčná mladost básně, která by bez nich dnes snadno byla jen kompendiem theologických pravd středověkých a historicko-kulturních podrobností. Politická stránka mohutné skladby zavedla některé vykladače příliš daleko, i po stránce theologické, ve které chtěli z D-ta učiniti již předchůdce církevní reformace. D. je však názory a přesvědčením ryzí katolík, stojící ve všem pod vlivem scholastiky sv. Tomáše Akvinského, a jeho invektivy proti papežství a světské vládě papežů jsou jen časové beze vší perspektivy do budoucnosti. Schlosser ukázal k jiné zvláštnosti D-tovy skladby; jemu zdá se, že v Pekle převládá ráz plastiky, v Očistci malby a v Ráji hudby a tak by Božská Komédie, sama jsouc poesie, zrcadlila v sobě veškeré umění lidské, dostihujíc svou vysoce umělou stavbou i architektury. Podobných vztahů našlo se a našlo by se v díle D-tově ještě více, jako v každé opravdu veliké a symbolické básni, která na vlastní látce nepřestávajíc, jest obrazem nejen celé společnosti a doby, nýbrž i, jako zde, celého života skutečného i záhrobního.

Vydání, překlady, kommentáře, literatura biografická. První známé vydání Božské Komédie jest z r. 1472. Četnými opisy z věku do věku vloudily se v původní text, který je ztracen, četné varianty a omyly. Z různých a dosti četných kodexů sestaviti text definitivní pokusil se první Witte. Avšak on pominul nejdůležitější otázku, stanoviti genealogii kodexů, bez které každá práce na tomto poli jest prací Sisyfovou. To postřehl první Scartazzini a po jeho stopách ubírali se Ernesto Monaci, německý dantista Täuber, jehož práce ve směru tom nazvati lze epochálními. K němu přidružil se Angličan dr. E. Moore. Vydání Božské Komédie vyšlo v XV. stol. 15, v XVI. 30, v XVII. 3. v XVIII. 31 a v XIX. 260. R. 1502 dle rukopisu Bembova vytisknuto vydání zvané Aldina čili volgata, kteráž se béře za základ všech dalších publikací Bož. Komédie. Vlivu této edice nevyhnul se ani Lombardi (1791) ani Dolce, nemluvě o Landinovi (1481) a Velutellovi (1544). I první vydání akademie della Crusca spočívají na něm. Po Lombardim, který první poznal nedostatky tohoto textu, šel dále Dionisi (1795). Jiná vydání pořídili: De Romani (1815—17), Volpi (1726) a Venturi (1732), Zatta(1757—58), Zotti (1808—09), Biagioli (1817—19), Viviani a Poggiali (1807) a r. 1837 vyšlo vydáni čtyř Florenťanů na základě srovnání 20 různých kodexů. Vydání Poscolovo (1842—43 v Londýně) nesplnilo, co slibovalo. První opravdu vytříbené vydání na základě čtyř nejsprávnějších kodexů (Villani, Caetani, vatikánského a berlínského) uspořádal Witte spoléhaje při tom na nejlepší vydání starší (Aldinské 1502, Crusky 1595 a čtyř Florenťanů 1837). Giuliani přidržel se opět volgaty až na nepatrné varianty. Výsledky dosavadního badání spojil ve svém vydání Scartazzini (Lipsko, 1874—82). Nejskvostněji vydání folignské, Jesi, mantovské a neapolské reprodukoval lord Vernon v nádherném svazku, jejž obstaral Panizzi v Londýně a Bonnu, 1858. Typografickou zvláštností jest Dantino vydání mikroskopické v Miláně (1878), nejmenší všech dosavadních (délka 5½ cm, šířka 3½ cm), nejnádhernější vydání Mondoviho z r. 1865. Ze starších vydání dnes již cenou více historickou vynikají Vindeliniana z r. 1477 s kommentářem Benvenuta de Imola (správně Jacopa della Lana) a Nidobeatina (v l. 1477—78). R. 1886 a 1888 vydána byla Božská Komédie na rozkaz krále Humberta s netištěným dosud latinským kommentářem Stefana Talice da Ricaldone z XV. stol., jejž obstarali Vincenzo Promis a Carlo Negroni.

Z menších spisů D-tových vydána byla Vita nuova i s kanzonami a životopisem Boccacciovým ve Florencii r. 1576 a měla asi 30 vydání. Z těch nejlepší uspořádali markýz Trivulzio v Miláně (1827), Fraticelli (od r. 1839 5 vyd.), Giuliani (1868), d'Ancona (1872), Witte (1876) a zvláště Tom. Casini (1885). — Convivio vyšlo poprvé ve Florencii (1490) a v Benátkách (1521), znova vydal je Giuliani (1874). Kritické práce o něm psali Monti (1823), Witte (1825), Scolari, Ferrari (1828) a Selmi (1865). Lyrické básně vydali Cino a Novello s názvem Canzoni e madrigali di D. r. 1518 v Benátkách a v Miláně, pak v prvních 4 knihách sbírky »Sonetti e canzoni di diversi autori toscani« ve Florencii, 1527, Benátkách, 1532 a jako Amori e rime di D. r. 1823 v Mantově. Novější vydání pořídili Fraticelli a Giuliani. — De monarchia vyšlo tiskem v Basileji (1559), nové vydání obstaral Witte a Giuliani (spolu se spiskem Di vulgari eloquio). Sebraná menší díla a názvem Opere minori vydal ve 3 sv. Fraticelli ve Florencii (1861—62); v 5 sv. Giuliani (1868—82).

Překladatelů Božské Komédie do nejrůznějších jazyků je celá legie. Není snad jazyka kulturního, který by se nehonosil aspoň částečným překladem aneb aspoň překladem v prose D-tova veledíla. Nejstarší překlad do latiny podal mnich Matteo Ronto (1381), po něm Carlo d'Aquino (1728) a v hexametrech Gaet. della Piazza, (1848) Martinelli a Matté. Německo má celkem i s překlady fragmentů asi 30 překladů. Nejstarší ukázky překladu německého podal Meinhard (1763); Bachenschwanz (1767—69) prosou a Jagemann v jambech (1780 až 1785); z pozdějších překladatelů jmenováni buďtež: Schlegel (1795), Kannegiesser (1814 až 1821); Streckfuss (1824—26), Enk (1830—31), Philalethes (saský král Jan, 1839—40), Heigelin (1836), Kopisch (1840), von Berneck (1841), Graul (1843), Braun (1863), Blanc (1864), Witte (1865), v. Hoffinger (1865), Dorr (1867), Krigar (1870—71), Notter (1871), Bartsch (1877), Francke (1883 - 85), nejlépe snad Gildemeister (1888) a nejnověji Bassermann (1892). Jeden z prvních překladů vůbec je katalanský od Andrea Febrera (kol. r. 1428); do španělštiny překládali Villegas (1515), hrabě di Cheste (1868), Puigbó (1870), Sanjuan (1868) a Rosell (1871); do frančiny Grangier (1596), Moutonnet (1776), Rivarol (1783), Artaud (1811—13), Fiorentino, Mongis, Brizeux, Ratisbonne, Ozanam, do staré frančiny Littré; do angličiny Roggers (1782), Boyd (1785), Carey (1806), Howard (1807), Hume (1812), Weight (1833), Cary (1851), Dayman (1865), Rosselli (1865), Ford (1871), Minchen a Sibbald (1884), Butler (1885), Haselfoot (1887), Plumptre (1887), Longfellow (1865-1867), Wilstach (1888); do ruštiny van Dima (1842), Dimitrij Min (1055), Petrov (1871) a Minajev (1873); do dánštiny Molbech (1851), do portugalštiny Ant. José Viale (1854), do švédštiny Lovén (1856— 1857), do hollandštiny Kok, Hacke van Mijnden (1867—73), Thoden van Velzen (1874—1875), ten Kate (1877) a Bohl(1878); do řečtiny Vergotin (1865) a Musurus Paša (1882— 1886); do armenštiny Nazareth (1875); do hebrejštiny Formiggini (1869); do polštiny Ant. Stanisławski (1870), do rumunštiny Densusianu a Radulescu (1870); do maďarštiny János (1878) a Ssasz (1887). První ukázky překladu českého provázené prosaickým celkovým přehledem podal v Musejníku r. 1854 Frant. Doucha s názvem »Květný výbor« atd., celé dílo přeložil ve formě originálu Jar. Vrchlický (první vydání v létech 1879—81; nové valně přepracované a opravené vydání vyšlo 1890—92). Mimo Božskou Komédii přeložil týž i D-tův Nový život (1890) a Básně lyrické (1890).

Kommentářů Bož. Komédie brzy se objevila celá řada. Nejstarší jest kommentář Jacopa della Lana (psán před 1328, tištěn 1477), pak jiný zván »L'antico, buono a l'ottimo« (Torri, Pisa 1827—29); ve XIV. stol. florencký Anonymus (vydal Fanfani, Bologna, 1860), Boccacciův, Benv. Rambalda z Imoly (Florenc 1892), Francesca de Buti a Guiniforta Bargige; z XV. stol. Landinův, ze XVI. Velutellův a Bern. Daniela z Lukky; z novějších vydali kommentáře: Lombardi (1791), Costa (1819), Rossetti (Londýn 1826—27, jen 2 svaz. Peklo a Očistec obsahující a příliš politicky jednostranný), Tommaseo (1865), Bianchi (1868), Fraticelli (1886), Philalethes, Longfellow a Scartazzini (1874-1882), Casini (1889). Lev XIII. vydal vzácný kommentář Fra Giovanni da Serravale (1891).

O životě D-tově psáno bylo velmi mnoho od Boccaccia a Villaniho až k Brunimu, Filelfovi, Daniellovi, Fraticellimu, Troyovi a Balbovi veskrze na základě starých tradic. Kritické studium začíná teprve Giuseppe Pelli svými »Memorie per servire alla vita di D. A.«, po něm Adolfo Bartoli, Todeschini, Isidor del Lungo a Scartazzini zahájili pravou methodou kritickou řadu prací v tomto směru definitivních. Z Němců, kteří se velmi mnoho studiem D-ta zabývali, vynikají Abeken, Blanc, Wegele, Hettinger, Scheffer-Boichorst, Paur, Witte a Scartazzini, z Francouzů Artaud de Montor, Fauriel, Dauphin, Scherer a nejnověji Rod. Z Angličanů: de Vericour, Mignaty, Botta, Rossetti, Adington, Olifant, John Symonds. Český spis obšírnější o D-tovi je od J. Blokše: D. Alighieri, jeho doba, život a spisy (Brno, 1892. Pomocí Č. Akademie). — Bibliografie dantovské vydali: Colombi de Batines (Prato 1846), Alberto Bacchi della Lega (Bologna 1883), Biagi (1888), Perrazzi (1871— 1877), Jul. Petzhold (1876-1880) a Scartazzini (1881—83). — Z illustrací Božské Komédie jsou nejznámější Doréovy (135 obrazů), dále Plaxmanovy (Atlante Dantesco), nejnádhernější Scaramuzzovy (243 tab.). Mimo to illustrovali aspoň z části D-ta Pinelli, Hoch, Cornelius, Genelli, Stúrler, nepočítajíc celé řady jednotlivých obrazů, k nimž dala Bož. Komédie podnět neb látku. Celou látku Bož. Kom. graficky spořádal Caetani ve svém dílku »La materia della Div. Com. dichiarata in VI. tavole« (Řím, 1852 a 1878). Za příčinou soustavných studií podrobných o D-tovi, jeho době a dílech ustavila se u příležitosti 600. ročnice jeho narozenin v Německu »Deutsche Dante-Gesellschaft« pod patronátem saského krále Jana a předsednictvím Witteho, která až do r. 1877 vydala 4 ročníky sebraných studií Dantovských. Podobná společnost jest v Cambridgei od r. 1881, její péčí vychází prací de Faye »Concordanza della Div. Com.« R. 1883 se ustavila podobná společnost ve Florencii pod patronátem krále italského. Od dubna 1889 vychází ve Veroně měsíčník »L'Alighieri, rivista di cose dantesche«, jejž rediguje F. Pasqualigo. -cký

2) D. da Majano, ital. básník z XIII. stol. (kolem r. 1290), z Majana v Toskáně. Náležel do kruhu básníků Dantových a odpovídal též na jeden jeho sonet erotický. Zbožňoval dámu pode jménem Nina Siciliani (Nina di Dante), jíž zasvětil veškeré své písně, vynikající spíše umělkováním řeči a formy než pravým nadáním. Některé jeho básně lze čísti hlavně ve sborníku »Sonetti e canzoni di diversi autori Toscani« (Florencie, 1527) a v »Poeti del I. sec. d. lingua it.« (Flor., 1876). -cký

3) D. (Danti) Peregrino, klášterním jménem Egnazio, domimkán, kosmograf a mathematik (* 1537 v Perugii — † 1586 v Římě), od r. 1576—83 professor v Bologni, pak biskup z Alatri v Římě. Postavil kolem r. 1576 v kostele sv. Petronia v Bologni veliký gnomon, by jím určil přesně Šířku ekliptiky, poznav již dříve srovnáním vlastních pozorování s pozorováními předchůdců ubývání šířky ekliptiky. Zprávu o tom uveřejnil ve spise De usu et fabrica Astrolabii (Florencie, 1569, též italsky). Určení polední čáry nezdařilo se D-ovi úplně a teprve J. Dominik Caosini zdokonalil určení to r. 1695. D. zúčastnil se též porad na zlepšení kalendáře zavedených Řehořem XIII. a k přání téhož papeže i výzdoby Vatikánu znázorněním starého a nového zeměpisu. Sepsal též Commentario alle regole della perspettiva di G. Baroni (Řím, 1583) a j. Gs. Sa.