Ottův slovník naučný/Daň

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Daň
Autor: Čeněk Klier
Zdroj: Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 928–937. Dostupné online
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Daň

Daň (berně) jest příspěvek, jejž jednotlivci musí odváděti veřejným hospodářstvím, státu, zemi, okresu, obci a j. k uhrazení povšechných potřeb těchto veřejných hospodářství. Způsob i výši d-ě určuje veřejná moc, a jednotlivec jest podroben povinnosti, odváděti d. již tím, že se nalézá buď svou osobou, svým jměním, nebo nějakým svým konáním na př. koupí) ve svazku příslušenství k oné veřejné moci.

Účelem d-ě jest hlavně uhrazení povšechných výdajů veřejných hospodářství, státu, zemí a pod., čímž liší se od poplatků, jež slouží k uhrazení zvláštních výdajů, totiž nákladů na vydržování státních orgánů, jichžto činnost má původ v poplatném jednání. Vedle tohoto účelu může ukládání d-ě sledovati ještě jiné účely, tak zejména účely ethické, by zamezeny byly jisté skutečnosti, jež by mohly míti vliv na marnivost obyvatelstva (ukládání d-ě na předměty přepychové), nebo účely ethické i zdravotnické (na př. při dani na nápoje z lihovin). Podobné účely přikládají se druhdy i celé soustavě d-í, na př. v naší době účel sociálně politický; žádá se totiž, aby veškerost d-í byla tak upravena, by d-ě sloužily netoliko k uhrazení potřeb veřejných hospodářství, nýbrž aby vyrovnaly též nesrovnalosti majetkové mezi jednotlivými občany.

Pramenem d-ě jest jmění, ze kterého se d. skutečně platí, a jež se tudíž placením d-ě zmenšuje. Jediný pramen, z něhož d. může býti trvale brána, jest toliko počasný důchod národní, to jest soubor jmění, které jednotlivcům jakožto celku národnímu v pravidelných obdobích nově přirůstá, se rozmnožuje a může býti spotřebováno, aniž se tím kmenové jmění národní zmenší. Tento důchod národní jest hranice, za kterou vybírání d-ě nemůže se trvale díti, ježto kmenové jmění národa (totiž jednotlivců národ tvořících) samo nemůže býti trvalým a pravidelným pramenem, ano by se d-í takovou zmenšovalo, tak že by se pak přímo ohrožoval pramen d-í. Ovšem nelze při ukládání d-í předem zajistiti, že bude placena pouze z důchodu národního a ne ze jmění kmenového. Jest však povinností státní správy, aby, sezná-li, že d. již nelze platiti z důchodu, nýbrž umenšováním jmění kmenového, d. tak snížila, aby stačil pravidelný důchod národní k jejímu uhrazování. Při tom nutno míti na zřeteli, že státní správa může přihlížeti pouze k důchodu národnímu jakožto celku, ne tedy k poměrům důchodu každého jednotlivce zvláště, tak že se může státi, že pramenem d-ě v praktickém případě jest skutečně kmenové jmění jednotlivce, že totiž jednotlivec jest nucen platiti d. ze svého jmění kmenového, ač přes to kmenové jmění národní tím není zmenšeno neb ohroženo.

Předmětem d-ě jest onen předmět nebo ona skutečnost, na jejíž základě ukládá se d., na př. d-i pozemkové čistý výnos pozemků.

Jednotka berní jest jednotka míry, váhy, nebo počtu, dle níž se d. vyměřuje, tak na př. v Rakousku při d-i z piva jest jednotka berní 1 stupeň saccharometrový pro každý hl; při d-i z cukru 1 q cukru; při d-i z masa 1 kus dobytka. Jednotkou berní zove se též suma, která jakožto pravidelná výše d-ě tvoří též základní jednotku pro vyměření d-ě (t. zv. simplum). Tato jednotka pak může dle potřeby státu býti vybírána v několikanásobném počtu, anebo v počtu dílečném; na př. t. zv. »obecný peníz« ve staré říši Německé (III. 849).

Sazba berní jest částka d-ě uložená na jednotku berní; na př. v Rakousku při d-i z piva za 1 stup. saccharometrový pro každý hl 16,7 kr., při d-i z cukru za 1 q cukru řepového 11 zl. a při d-i z masa za 1 kus jatečného dobytka 5 zl. 4 kr.

Dostačitelnost d-ě. Ježto d. má sloužiti k uhrazení povšechných výdajů veřejných hospodářství, jest potřebí, aby byla tak vysoká, by dostačila k zaplacení těchto výdajů. Ježto však v hospodářstvích veřejných příjmy řídí se dle výdajů, musí d-ě býti vyměřeny tak by jimi výdaje, jež veřejné hospodářství učinilo, nebo učiniti chce, uhrazeny býti mohly, pokud arci není zvláštních příjmů pro některé druhy výdajů, nebo pokud určité mimořádné výdaje nemají se uhraditi zvláštními mimořádnými příjmy.

Pružnost d-ě. Poněvadž i řádné výdaje veřejných hospodářství často se mění, je potřeba, by soustava berní obsahovala takové druhy d-í, jejichž výnos správou veřejnou dle potřeby dá se snížiti nebo zvýšiti (dpružné). U některých d-í může nastati zmenšení nebo zvýšení bez úmyslu nebo proti úmyslu správy veřejné zevními okolnostmi, na př. při d-ích spotřebních nebo d-ích z obchodu nastává zvýšení výnosu, stoupá-li blahobyt neb obchod, a zmenšení výnosu, klesá-li blahobyt neb obchod. Zvýšením sazby d-ě nelze však při těchto d-ích zaručiti též větší výnos, ano ve skutečnosti může se státi, že zvýšením sazby výnos d-ě se zmenší; na př. když obecenstvo se zdržuje koupě předmětů, na něž jest uložena vyšší d. spotřební (při tabáku a j.), anebo když zvýšením d-ě z obchodu počne klesati obchod. Takové d-ě nazýváme d-ěmi nepružnými nebo nepohyblivými. Pružnost mají hlavně d-ě z důchodu, při nichž lze očekávati, že zvýšením sazby i výnos se zvýší, ježto důchod má povahu trvalosti, ač i on v delším období podroben změně následkem vlivu poměrů zevních.

Stejnoměrnost d-ě. Spravedlnost žádá, aby d. nebyla pouze všeobecná, totiž postihovala všechny osoby, jež se nalézají osobně nebo věcně ve svazku příslušnosti k veřejnému hospodářství, nýbrž aby byla i stejnoměrně rozvržena. Ač tento požadavek spravedlnosti v theorii povždy byl uznáván, nesrovnávala se mínění učenců v otázce, v čem vlastně spočívá stejnoměrnost a dle jakého měřítka má býti ustanovena povinnost jednotlivce k placení d-ě. Dle zásady prospěchové (nebo dle principu rovnocennosti) každý jednotlivec musí přispívati ke všeobecným nákladům veřejných hospodářství v takové míře, jak užívá prospěchu z jejich činnosti. Běží zde tudíž o rovnováhu mezi užitkem, jejž jednotlivec má z činnosti veřejných hospodářství, a mezi povinností k uhrazení nákladu na tato veřejná hospodářství. Výška důchodu jednotlivce považována za hmotnou míru jeho prospěchů a činěn proto požadavek úměrné míry d-í. Této zásady nelze však užiti pro celou soustavu berní. Vždyť užitek, jejž jednotlivec má z veřejného hospodářství, jest tak rozmanitý, že jej nelze ani oceniti, a nejeví se namnoze též v žádné činnosti státní neb obecní, nýbrž již v pouhé jsoucnosti těchto veřejnoprávních sdružení, na př. ochrana právní uvnitř i zevně státu. Mimo to právě chudí občané používají začasté více pomoci státu neb obce nežli bohatí (na př. podpory chudinské), a musili by tudíž nésti poměrně větší náklad. Ovšem jsou případy, kde skutečně jistá zařízení státu nebo jiných samosprávných sborů prospívají pouze jednotlivcům buď vůbec, anebo v určitém případě tu pak lze od nich požadovati zvláštní příspěvky. Tak na př. kdo používá činnosti úředníků státních ku svému prospěchu v určitém případě (při žalobě soukromé), platí příspěvek na vydržování jich ve způsobě poplatku (kolku); anebo zavádí-li obec opatření, jež prospívají pouze jednotlivým, určitým občanům, na př. zúrodňování půdy v některé části obce, může uložiti těmto jednotlivcům větší příspěvek na náklady obecní než ostatním občanům, kteří nemají prospěchu z onoho zařízení. – Dle zásady úměrnosti má všechen důchod jednotlivce býti podroben d-i poměrně, tedy stejným procentem. Avšak zásada ta nevyhovuje požadavku spravedlnosti ani při důchodech číselně stejných, ježto nehledí se zároveň k poměrům jednotlivců, jejichž důchod se značně zmenšuje zevními okolnostmi, nemocí, stářím, povinností k výživě jiných osob a pod., a ježto se nečiní rozdíl mezi důchodem ze jmění plynoucím, jenž jest jaksi trvalejším, a mezi důchodem z práce plynoucím, jenž se zmenšuje ubýváním nebo porušením síly pracovní. Ještě nespravedlivější jeví se zásada ta při důchodech číselně rozdílných. Neboť z každého důchodu musí býti předem ukojeny jisté potřeby nutné k existenci člověka, jež v podstatě jsou stejny u všech lidí, a co potom vybývá, tvoří teprve t. zv. důchod přebytečný, jenž může býti pramenem úspor, kapitalisace a slouží k ukojení potřeb jemnějších, zvláště kulturních a přepychových. Čím větším jest celkový důchod, tím větší částka připadá pak na tento důchod přebytečný, kdežto při malých důchodech jest tento přebytek nepatrný nebo žádný. Proto tíží úměrná d. nepoměrně více malý důchod než velký. Dle zásady mohoucnosti neboli způsobilosti k d-i má býti d. vyměřena ne dle prospěchu nebo jmění jednotlivce, nýbrž dle jeho způsobilosti k placení d-ě. Dle této zásady má se totiž přihlížeti též na poměry, které při důchodech stejné výše zmenšují způsobilost k d-i, na př. větší rodina, tělesné nedostatky a pod. Arci nelze tu zabíhati do krajnosti, a bude vůbec lze přihlížeti k těmto okolnostem pouze při důchodech nejmenších stupňů, kde právě zmenšení důchodu takovými okolnostmi měrou značnější se pociťuje, nežli při důchodech vyššího stupně. Zásada mohoucnosti považuje za stejnoměrnou d. pouze d. progressivní a žádá, by na důchody ze jmění byla zavedena vyšší sazba nežli na důchody z práce. Neboť jmění jest trvalým pramenem důchodův jednotlivce vedle jeho síly pracovní, kdežto síla pracovní samotná jest pramenem, jenž se časem zmenšuje a ruší a v některých případech (při přechodné nebo trvalé nezpůsobilosti) i zaniká. – Ve skutečnosti bývá zásadě mohoucnosti vyhověno tím způsobem, že jest uložena na důchody ze jmění vyšší sazba, nebo že vedle d-ě na všecky důchody bez rozdílu pramene jest zavedena ještě zvláštní d. ze jmění. Tak je na př. v Rakousku zavedena vedle d-ě pozemkové, d-ě domovní a d-ě živnostenské ještě zvláštní d. z příjmů. Ostatně jisté druhy důchodů ze jmění, na př. z nemovitostí, z kapitálů na nemovitostech zjištěných bývají již proto výše d-í obtíženy, že jsou zjevny, kdežto důchod z práce nemá této zjevnosti.

Všeobecnost d-ě záleží v tom, že každý, kdo nalézá se buď osobně nebo věcně ve svazku příslušenství k veřejnému hospodářství, jest podroben d-i. Arci jsou možná různá osvobození, avšak nevztahují se ke všem d-ím, nýbrž pouze k jednotlivým druhům, na př. osvobození vojínů od d-í přímých; anebo jsou toliko dočasná, jimiž podporují se podniky všeobecně užitečné v počátcích, na př. osvobození železnic, anebo aspoň usnadňuje se podnikavost soukromá, na př. osvobození nových staveb od daně domovní; nebo konečně osvobozují se některé osoby, jež mají nejnižší důchody, od d-í přímých proto, že platí již d-ě jiné (spotřební), a že by vybírání d-í od takovýchto osob vyžadovalo poměrně většího nákladu, nežli by byl výnos. – D-i jsou podrobeny ne pouze osoby fysické, nýbrž i osoby právní a společnosti výdělkové. I samosprávné svazky veřejné, jako obce, okresy a pod., mohou býti podrobeny d-i, zejména když provozují obchody nebo živnosti, ježto by jinak tyto jejich soukromé podniky byly v přílišné výhodě proti soutěžícím podnikům soukromníkův. Arci veřejnohospodářský důchod obcí a pod. (na př. z d-í, poplatků státní d-i podrobiti nelze. – Společnosti obchodní nebo společenstva výdělková mohou býti d-i podrobena dvojím způsobem; buďto tím, že se d. odvádí od společnosti nebo společenstva, nebo že se vybírá od jejich členů. Z pravidla předpisuje se d. obojím způsobem, a to objektivní d. z výdělku či ze živnosti společenstvu nebo společnosti a subjektivní d. z důchodů jednotlivým členům. Cizinci mohou býti d-i podrobeni trojím způsobem; 1. když zde nejen bydlí, nýbrž tráví i jmění z tuzemska pocházející, jsou podrobeni všem d-ím jako občané domácí; 2. když zde bydlí a tráví jmění z cizozemska pocházející, pak platí zde d-ě spotřební, avšak i d-ím přímým mohou býti podrobeni, když zde provozují obchod nebo živnost. Podrobuje-li se však d-i též důchod, jenž pochází úplně z cizozemska, pak platí cizinci dvojí d., když z důchodu toho byla již v cizině placena d.; 3. když cizinec zde nebydlí, nýbrž béře pouze důchody, na př. jako účastník výdělkové společnosti, majitel zástavních listů, nebo věřitel, platí zde d-ě na takovéto důchody ustanovené (na př. d-ě obchodní). Zde může nastati případ, že cizinec platí dvojí d., musí-li ve státu svého bydliště odváděti zvláštní d. z celého svého důchodu. Podobná kollise může nastati i u zdejších občanů v cizině bydlících, jejichž důchody se zde podrobují d-i, a i cizí stát z nich béře d. Konflikty takové lze odstraniti mezinárodními úmluvami. Nejsprávnější by bylo, aby d. objektivní se platila tam, kde se nalézá předmět jí podrobený, d. subjektní, kde bydlí osoba, d. platící, a d. spotřební, kde se děje spotřeba.

Povolování d-ě viz Bernictví III. 847 a Budžet IV. 846.

Vybírání d-ě může se díti zjednáním, pachtem nebo vlastní správou. 1. Zjednání jest smlouva uzavřená mezi veřejnou mocí a poplatníkem, dle které na místě d-ě, jež by se byla měla platiti ve větším počtu případů, odvádí se státu (nebo jiné veřejné moci) smluvená částka. Částka tato je buď dobrovolná, určená obapolným dorozuměním (dobrovolné zjednání), anebo nutná, vyměřená příkazem zákona (nucené zjednání, octroi). Zjednání dobrovolné může býti uzavřeno buď s jednotlivci nebo s veškerými živnostníky téhož druhu v jedné obci nebo v jednom okresu. Při nuceném zjednání ustanovuje správa státu neb jiného veřejného svazku sama, bez předchozího slyšení účastníků výši d-ě i měřítko vybírání, a poplatník musí se ustanovením těm podrobiti, chce-li živnost vůbec provozovati. Takovéto zjednání nazývá se též zjednáním úhrnkovým (paušálním); výraz ten není však zcela správný, ježto neobsahuje hlavní známku onoho jednání, totiž nucenost. Vybírání d-ě zjednáním jest nejsnadnější a nejlacinější způsob, ježto se ušetří náklad na vyměřování d-ě, dohled a vybírání d-ě. Proto vyskytovalo se zjednání častěji ve středověku. Jakýsi zvláštní způsob takovéhoto dobrov. zjednání shledáváme též v případech ve středověku zhusta se vyskytujících, kde vladař odváděl státu cizímu určitou sumu, by poddaní vladařovi byli osvobozeni v cizině od d-í a dávek, hlavně celních. V novějších soustavách berních vyskytují se oba druhy zjednání – ač zřídka – při d-ích potravních; tak i v Rakousku. – 2. Pachtem uděluje se za určitý plat nějaké osobě nebo korporaci právo k vybírání d-ě dle sazby zákonem ustanovené. Pachtýř d-ě má pak při vybírání táž práva jako stát nebo jiná veřejná moc, jejíž d. vybírá, a proto má zejména též právo ku dobrovolnému zjednání mezi vlastními poplatníky, pouze ke zjednání nucenému nemá moci. Pachtování d-ě dálo se zhusta v celém starověku, i v římském státě (viz Bernictví, 848, ve středověku řídčeji (o pronajímání cel v Čechách viz Celnictví, 275, v novověku vešel opět v obyčej až po dobu revoluce francouzské. I v naší době používá se někdy pachtu při vybírání d-í, ač zřídka; v Rakousku hlavně při zvláštní d-i potravní. Pachtu užíváno v dobách dřívějších hlavně proto, že tehdy nebyla se ještě vyvinula řádná organisace úřadů správních. V novější době děje se pacht proto, že se předpokládá zmenšení nákladu na vybírání d-ě a větší čistý výtěžek. Avšak ten důvod není podstatný, neboť i pachtýř má potřebí osob k vybírání d-ě, a přihlíží-li se k nákladům, jež státu vznikají tím, že musí vyřizovati dosti časté spory mezi pachtýřem d-ě a poplatníkem, klesá výtěžek propachtováním získaný měrou dosti značnou. Proto pro naši dobu odporučuje se pacht pouze při předmětech zvláště velkých, kde tedy vybírání d-ě nesnadným jest, a v případech, kde by bylo třeba značného a nákladné dohledu, tedy hlavně při d-ích potravních. Aby pak co možná nejvíce uvarovány byly spory mezi poplatníkem a pachtýřem, bývá často pachtování d-í svěřováno obcím. Tak na př. i zvláštní d. potravní v Praze pachtována obcí pražskou. – 3. Vlastní správou děje se vybírání d-ě, když státní úřady nebo jiné veřejné korporace buď samy, anebo přispěním jiných veřejných úřadů vybírají d. Tento způsob jest obvyklý u všech d-í přímých, neboť zde jest vybírání d-ě velmi snadné, ježto se děje na základě vyšetřených poměrů (na př. při výnosu pozemků, osobního důchodu a p.), kdežto právě tato vyšetření vyžadují značnějších schopností i důvěry ve správnost a poctivost osob je konajících, kteréžto vlastnosti spíše lze předpokládati u veřejných úředníků než u osob soukromých. – Při vybírání d-ě užívá správa státní i pomoci obcí, při čemž ovšem jest spravedlivo, aby jim za práci tu poskytla přiměřenou náhradu. Tím ušetří se nákladu, ježto obecní úřad může vybírati d-ě státní zároveň s d-ěmi obecními.

Druhy d-í. Články zde neuvedené sluší hledati pod dotyčnými slovy přívlastkovými.

D. bursovní ukládá se na předměty, které se na burse znamenají. D b. jest dz obchodu (v. t.), kterouž mají býti postiženy výnosy, jež dosud se vymykaly d-i pro svou mimořádnou povahu. Může býti ukládána trojím způsobem: 1. nejjednodušeji jako přirážka ke vstupnému na burse, a byla by pak jakousi d-í z hlavy, vybíranou pouze od členů bursy stejnou sazbou, nehledíc k osobní způsobilosti členů k d-i. Předmětem takové d-ě bylo by pouhé účastenství na burse, nepostihovaly by se zde obchody, nýbrž pouhá možnost obchodů. D. taková byla by tudíž nespravedlivou, ježto by obchodník, jenž uzavírá větší počet obchodů a tím nabývá značného výtěžku, platil stejnou částku s obchodníkem, jenž navštěvuje bursu jen jaksi ze záliby nebo ze zvyku. 2. D b. mohla by býti uložena jako d. repartiční tím způsobem, že stát předepíše burse d. dle vyšetřeného průměrného obratu bursovního, a bursa pak sama tuto předepsanou sumu (t. zv. kontingent) rozvrhne na jednotlivé své členy. Tento způsob d-ě b. odůvodňuje se tím, že lze takto d. spravedlivě uložiti, ježto bursovní správa nejlépe může posouditi způsobilost svých členů k d-i, a může ji tedy spravedlivě rozvrhnouti; namítá se však, že by i při této soustavě nebyla docílena všeobecnost, ježto by d-í nebyly postiženy obchody mimo bursu uzavřené, a ty by se pak ještě více množily, poněvadž by mnozí obchodníci, chtějíce d-i uniknouti, bursy se vzdalovali. 3. D. b. může býti uložena po způsobu d-ě z obchodu, a sice: a) na cenné papíry, a to opět buď při jejich vydání (zejména dle jich nominální ceny; v procentech) anebo při dalších, k těmto cenným papírům se vztahujících obchodech (na př. prevodech; buď v pevných neb stupňovaných sazbách); b) na jiné movitosti, totiž zboží, které se na burse znamená (na př. obilí) a to při všech obchodech s nimi. Tento třetí způsob vyhovuje nejlépe zásadě všeobecnosti, ježto jím lze postihnouti i obchody, jež se uzavírají mimo bursu, i zásadě stejnoměrnosti, ježto zavedením progressivní sazby lze postřehnouti i rozdíly ve způsobilosti k d-i. – D. b. vznikla teprve v době nejnovější. K jejímu odůvodnění uvádí se především, že obchod s nemovitostmi jest podroben zvláštní d-i (z obchodu), kdežto obchod s movitostmi, zejména s cennými papíry, požívá výhody tím, že je jí dosud prost. Ovšem nelze na obchod s cennými papíry uložiti d-ě v stejné výši jako na obchod s nemovitostmi, protože obchod s cennými papíry provádí se mnohem častěji a cenné papíry neslouží též k ukládání jistin na delší řadu let, jako nemovitosti. Mimo to přikládá se d-i b. ještě jiný účel, aby totiž zamezila differenční obchody a jiné neplechy bursovní. – Ve Velké Britannii platí se při vydávání akcií majiteli svědčících 1 ½% d. z nominální ceny, při vydávání jiných akcií 4 penny, při vydávání obligací a uvádění v oběh cizích papírů 1/8%. Pro převody cenných papírů na jméno znějících jsou různé sazby od 1/8 do ½%; převod papírů majiteli svědčících jest d-ě prost. – Ve Francii platí se při vydávání domácích a uvádění v oběh cizích akcií a obligací 1%, při převodu domácích, na jméno znějících papírů ½%, a při převodu papírů majiteli svědčících a cizích papírů ½%. Z převodu státních papírů se d b. neplatí. – V Německu platí se dle zákona z 1. čce 1881 o říšských poplatcích při vydávání domácích akcií a při uvádění v oběh cizích akcií d. ½%; při obligacích, rentách a dlužních úpisech 1/5% a jsou-li vydány od obcí, hypotečních bank a pod. ústavů, pouze 1/10%. Ze závěrečných not a z účtů o uzavřených obchodech bursovních platilo se dle onoho zákona 20 pf., event. 1 marka. Zákonem z 29. kv. 1885 zavedena však na místě tohoto posledního poplatku zvláštní d. b., která se vybírá: 1. z koupě nebo jiného zjednání cizozemských peněz papírových nebo kovových a všech cenných papírů, uzavírají-li se na burse nebo mimo ni; 2. z koupě nebo jinakého zjednání zboží, uzavírají-li se na základě bursovních zvyklostí (na př. místními, časovými, pevnými, prémiovými a pod. obchody) o zboží, které se na burse znamená. D. vybírá se ve formě kolku a jest nařízeno, by o každém takovémto obchodě byly zřízeny dvě závěrečné noty, pro každého ze smluvníků jedna (Schlussnotenzwang). Sazba činí v případě č. 1. 1/10, v případě č. 2. 2/10 mk. z každého tisíce ceny předmětu. Předměty ceny menší 600 mk. jsou od d-ě osvobozeny. Cena počítá se vždy od 1000 k 1000 mk., při cenách přes 100.000 mk. počítá se sazba vždy od 10.000 k 10.000mk. Obchody uzavřené v Německu o zboží, jež jedna ze smlouvajících se osob sama zhotovila, jsou od d-ě osvobozeny. – V Rakousku byl již r. 1881, v IX. zasedání říšské rady, podán návrh na zavedení vlastní d-ě b., r. 1885, v X. zas. říš. rady. byl návrh ten opětován a i v XI. zasedání dne 16. dubna 1891 podal dr. ryt. Biliński opět návrh d-ě b., souhlasný s návrhy dřívějšími. Dle tohoto návrhu má d. b. býti zavedena: 1. na všechny obchody s cennými papíry, uzavíranými na burse i mimo ni, a navrhuje se z každé závěrky kolek 10 kr.; 2. na uvedení v oběh všech cizozemských akcií, rent a dlužních úpisů kolek 20 kr. V obou případech tedy sazby pevné, při nichž by se nehledělo k ceně předmětu. Na obchod s jiným zbožím se d. b. nemá vztahovati. – Srv. Friedberg, Vorschlag zurtechn.Durchführung einer percent. Börsensteuer(1882); dr. Tesař, O dani bursovní (Českomor. hospodář 1892).

D. degressivní jest d., jejížto sazba postupně klesá; je to tedy opak d-ě progressivní. V podstatě značí oba výrazy totéž, ale z různého stanoviska. Jestiť každá d. degr. zároveň d-í progressivní, dle toho, vychází-li se z nejvyšší sazby k nejnižší nebo naopak. Ve vědě finanční mluví se o degressi d-ě v tom případě, když se určitá sazba d-ě, ustanovená na jistou výši důchodu, považuje za normální; když pak sazba d-ě od této normální sazby při menších důchodech postupně klesá, mluví se o d-i degr., když pak při větších důchodech postupně stoupá, o d-i progressivní.

D. kvotní vypisuje se pouze na základě předem již určené jednotky berní, tak že výnos d-ě takové jest v době jejího ustanovení zcela neurčitý, jsa závislým na množství jednotek berních. Opak d-ě kvot. jest d. repartiční. – Moderní d-ě jsou většinou d-ěmi kvotními, ježto se při nich předem stanoví sazba d-ě připadající na jednotlivce dle jeho způsobilosti k d-ím. Též v Rakousku jsou všechny d-ě, až na pozemkovou, d-ěmi kvotními.

D. lokální (místní) jest d. vybíraná od jiných svazků veřejnoprávních než od státu, tedy zejména od země, okresův, obce a pod. D-ě takové mohou býti vybírány dvojím způsobem, buď jako samostatné, na d-ích státních nezávislé, nebo ve způsobě přirážek k nim. Účel jejich může býti taktéž dvojí: mohou býti vybírány k uhrazení buď všech nákladů veřejnoprávního svazku nebo zcela určitého nákladu (dúčelové). V Rakousku vybírají se hlavně ve způsobě přirážek k d-ím přímým a k d-i ze spotřeby, vedle toho však též jako samostatné d-ě. Avšak k rozvržení a vybírání d-ě lokální v jiné formě než přirážkami ke státním d-ím, na př. ve formě pivního krejcaru nebo jako samostatné dávky ze spotřeby (akcíz), jest třeba zákona zemského. Pouze d. ze psů lze v mezích zákona ve prospěch obce zavésti beze zvláštního zákona zemského, právě jako přirážky ke státním d-ím v mezích obecním zřízením vytknutých. – Ve Francii mají právo vybírati d-ě lokální pouze departementy a obce, ne však arrondissementy a kantony. D-ě departementů mohou býti vybírány ve formě přirážek ke čtyřem druhům francouzských d-í přímých; d-ě obecní nejsou obmezeny na přirážky, naopak ukládají se po většině, hlavně v městech a větších obcích, jakožto samostatné d-ě spotřební ve způsobě t. zv. octroi. Též d. ze psů jest výhradně d-í lokální. Mimo to vyskytují se zvláštní d-ě účelové k uhrazování nákladu na udržování cest. – Též v Německu vybírají se ve způsobě přirážek i ve způsobě samostatných d-í, zejména jsou v některých městech zavedeny lok. d-ě důchodkové. – Zvláštní jest povaha jejich v Anglii. Zde totiž jsou veskrze d-ěmi účelovými, tak že se v angl. lokální berní správě jeví zcela zvláštní poměry při rozvržení, vybírání i účtování d-í lok.; mimo to jsou jisté druhy d-í výhradně určeny pro d. lok, jiné opět výhradně pro d. státní, d-ím lokálním jsou vyhrazeny zvláštní druhy přímých d-í, které slučují povahu d-í výnosových z vlastnictví a užívání majetku výnosového a d-í spotřebních, a dle předmětu a možnosti přesunování mají více nebo méně nebo dokonce i výhradně působnost d-ě výnosové nebo spotřební. D-ím státním jsou vyhrazeny všeobecná d. ze jmění a z pozemků, d. obchodní a dědická, osobní d. důchodková, cla, akcízy a d. licenční. Princip anglické d-ě lok. přešel ze staré d-ě chudinské (poor rate) na nejdůležitější ostatní d-ě a záleží v tom, že předmětem d-ě jest všechen výnosný majetek nemovitý, totiž čistý výnos pozemků, domů, desátků, dolů i lesů, dle zákona z r. 1874 i honitby. Jmění movité nebo jeho výnos není předmětem d-ě lok. mimo výnos prebendy farářů neb vikářů. Výše d-í lok. řídí se dle roční potřeby, ony jsou d-ěmi repartičními, jež se rozvrhují dle vyšetřeného výnosu na poplatníky, t. j. na osoby, jež berou užitky z předmětů shora uvedených (occupier). Nepřímé d-ě obecní jsou většinou poplatky, na př. tržní, přístavní, mostní a dávky z vína.

D. majetková nebo d. ze jmění vyměřuje se na základě celého nebo části jmění jednotlivcova. Jmění jednotlivcovo, celé nebo částečně, jest tedy předmětem takové d-ě, nemusí však býti též pramenem d-ě, ježto poplatník d. jemu ze jmění vyměřenou může platiti z jiného jmění, na př. ze jmění v cizině se nacházejícího. D. majetková objevuje se již ve starověku, jako eisfora řecká a tributum římské v době království (viz Bernictví str. 847). V novověkých soustavách berních jsou d-ěmi majetkovými hlavně d. z příjmu a d. z důchodu. Mají-li d-ě majetkové za předmět jisté části jmění spotřebního, jsou d-ěmi spotřebními, na př. d. z kočárů a koní a d. z kulečníků ve Francii.

D. nepřímá ukládá se jednotlivci za určitých příležitostí, v nichž užívá svého jmění buď k jistým výdělečným obchodům anebo k ukojení svých potřeb. (Viz d. přímá.) Způsobilost poplatníkova k d-ím vyšetřuje se při d-ích nepřímých pouze nepřímo, totiž soudí se na ni ze způsobu, jakým jednotlivec užívá svého jmění. D. nepřímá nevybírá se z technických důvodů z pravidla od poplatníka samého, totiž od spotřebovatele jakožto osoby, která d. dle shora uvedené zásady má platiti, nýbrž od vyrabitele, jenž ji pak přesune na vlastního povinníka tím, že mu věc prodá dráže o částku, kterou musil platiti jménem d-ě. – D-ě nepřímé rozdělujeme dle toho, je-li jejich předmětem osobní spotřeba nebo nějaká skutečnost soukromohospodářského obchodu výdělkového, na př. převod majetku, směnečné jednání, na dspotřební a na d-ě z obchodu. Tyto vybírají se většinou ve způsobě kolku, ač i d-ě spotřební tímto způsobem mohou býti vybírány, na př. d. z karet.

D. oběhová (cirkulační) jest d. spotřební, která se ukládá poplatníkovi teprve, když předměty d-i té podrobené nalézají se již v oběhu. Vybírati se může buďto: 1. ve způsobě d-ě transportní, když doprava zboží pouze tenkráte dovolena jest, zaplatí-li se předepsaná d. Doprava ta může se týkati a) předmětů z ciziny dovážených, a tu se vybírá d., když se předmět přiváží (clo přívozné); b) předmětů, jež se uvnitř země dopravují, a při těch může se vybírati buď, když předmět d-i podrobený dopravuje se do místa, kde má býti spotřebován (akcíz u bran), anebo když d. se platí od vyrabitele nebo zasilatele před dopravou (na př. rak. d. z cukru), anebo konečně, když ji obchodník před uložením v místě uschovacím (ve sklepě, skladě) platí ze zboží ku prodeji určeného (na př. rakouská d. z vína). 2. Ve způsobě d-ě obchodnické, která se opět může vybírati buďto u velkoobchodníka, jenž obstarává další prodej na menší obchodníky, nebo pouze u maloobchodníka, jenž obstarává prodej přímo na konsumenty (na př. rak. d. z prodeje lihovin).

D. objektní viz D. předmětná.

D. osobní či personální jest d. přímá, ukládaná individuelně určitým osobám z příjmů, jichž nabyly hlavně osobním přičiněním. K d-ím os. náleží zejména d. živnostenská a d. důchodová. Opak d-ě osobní jest d. věcná.

D. personální viz D. osobní.

D. podmětná či subjektní jest d. přímá, uložená na skutečný důchod poplatníků, při jehož zjištění brán zřetel též k osobním poměrům poplatníkovým, jež důchod ten zvyšují nebo snižují. Takovými d-ěmi jsou d-ě důchodové; opak jejich jsou d-ě předmětné. V Rakousku jest takovou d-í p. d. z příjmu.

D. předmětná či objektní jest d. přímá, vyměřená pouze dle předmětu, ze kterého plyne poplatníkovi nějaký výnos; hledí tudíž pouze k výnosnosti předmětu samého, aniž má zřetel ke zvláštním individuálním poměrům poplatníkovým, jimiž výnos onen ve skutečnosti podstatně se mění: buď zvyšuje (výhodnějším zařízením, zvláštní osobní dovedností) nebo zmenšuje (zadlužením, povinností k výživě četné rodiny). Poněvadž d-ě takové hledí pouze k výnosu, a ne též k osobním poměrům poplatníkovým, nazývají se též výnosovými. Opak jejich jsou dpodmětné. V Rakousku jsou takovýmito d-ěmi předmětnými: d. pozemková, domovní a d. z domovního najmu ze stavení od d-ě domovní osvobozených a d. živnostenská.

D. přímá ukládá se bezprostředně na vyšetřený příjem poplatníka a vybírá se v určitých, pravidelných lhůtách. Rozdělení d-í v d-ě přímé a nepřímé vzniklo asi v XVIII. stol. a označovaly se výrazem přímé d-ě takové, jež platí skutečně osoby, jimž dle úmyslu zákonodárcova též jsou uloženy; d-ěmi nepřímými pak nazývány d-ě, jež platí předem jiná osoba, která je pak se sebe přesune na vlastního poplatníka. Později jmenovány d-ěmi přímými ony, jež se ukládají jednotlivci bezprostředně na základě zjištěné jeho způsobilosti k d-i dle poměru jeho majetku nebo důchodu, nepřímými pak d-ě, při kterých se způsobilost poplatníkova k d-i napřed nezjišťuje, nýbrž při nichž se z jistého způsobu užívání jeho důchodů, hlavně z jeho spotřeby, soudí nepřímo na jeho způsobilost k d-i. Dle tohoto mínění jsou nepřímými pouze d-ě spotřební. V novější době vyskytují se ještě jiné theorie. Tak nazývají se přímými d-ě, zakládající se na trvalém předmětu, mající trvalý pramen výnosu (d-ě na majetek, Steuer auf Besitz), nepřímými pak ony, jež se platí při nějakém přechodném jednání (d-ě na jednání, St. auf Handlung): buďto při spotřebě (d-ě spotřební) nebo z právního jednání (d-ě z obchodu – theorie Hoffmannova). Dle Just. Neumanna jsou přímými d-ě, ukládané zcela určitým osobám na jistém, trvalejším základě a od nich pravidelně vybírané; náležejí k nim tedy: d-ě výnosové i spotřební, přímo vybírané, jako d. z kočárů, ze psův a pod.; nepřímými pak jsou d-ě, které se ukládají při nepravidelných příležitostech (při užívání jmění, při spotřebě) a při jednáních nahodilých (na př. při obchodech), náležejí k nim tedy d-ě spotřební a d-ě z obchodu. Rakouské zákonodárství počítá mezi d-ě přímé: pozemkovou, domovní, z nájmu domovního, živnostenskou a důchodovou.

D. progressivní jest d. , jejížto sazba postupně stoupá dle výše hodnoty předmětu d-ě, dle které tedy zámožnější poplatník má platiti vyšší d., a to d. ne absolutně vyšší, nýbrž stoupající dle výše jeho důchodů. D. taková souvisí se zásadou mohoucnosti, neboť čím kdo jest bohatší, tím menší procento jeho úhrnných příjmů se zmenšuje nezbytnými náklady životními a tím více mu zbývá na ukojení potřeb vedlejších, ke kapitalisaci a pod, tak že může tím větší břímě berní snášeti. Aby vyhovovala požadavku spravedlnosti, bylo by třeba provésti ji důsledně v celé soustavě berní tak, aby celek všech d-í, které jednotlivec platí, zahrnoval tím větší procento, čím větší jest jeho důchod. Tomu požadavku vyhovělo by se snadno, kdyby osobní důchod poplatníkův byl stižen toliko jedinou d-í, což však nelze provésti již z důvodů finanční techniky. Dle nynější soustavy berní jsou však některé druhy d-í, při nichž progresse vůbec nemůže býti provedena, tak zejména při d-i z výnosu; a i při d-ích spotřebních lze vyšší důchody postihnouti větší d-í jen potud, pokud se při větších důchodech spotřebují jemnější a dražší druhy výrobků d-i spotřební podrobených, na něž pak ukládá se vyšší sazba d-ě. Jest tudíž možna progresse hlavně při d-i z důchodu, kterou se sice zmenšuje nesrovnalost vznikající z poměrně značného obtížení malých důchodů následkem d-ě spotřební, uložené na předměty nutné potřeby, avšak úplně se neodstraňuje, nýbrž nanejvýše zavádí jakási rovnováha v celou soustavu berní, aniž vyhovuje se hlavnímu požadavku progresse, aby totiž vyšší důchody byly skutečně obtíženy postupně vyššími d-ěmi. Zásadě progressivnosti se vytýká, že nesnadno jest sestaviti stupnici vyhovující všem požadavkům spravedlnosti, že naopak rozhoduje při sestavení pouhá libovůle, dále že stupnice d-ě může jíti do nekonečna, tak že konečně může dostoupiti i sazby 100% obnášející a tedy pohltiti celý důchod, a konečně, že se při d-i p. ukládá vlastně pokuta na přičinlivost a spořivost, jimiž si poplatník právě zjednal vyšší svůj důchod. Avšak tyto námitky jsou bezpodstatny, ježto se jich lze vystříci při řádné berní správě účelným sestavením stupnice, jež by v jisté výši důchodů končila, tak aby vyšším důchodům nebyla odnímána možnost k úsporám i ke kapitalisaci. – Srv. dr. Al. Bráf, Počátkové nauky o d-i progressivní (Právník, 1884).

D. reální viz D. věcná.

D. repartiční (rozvržená) vyměřuje se tím způsobem, že se předem stanoví číselně a určitě celá její suma, která se pak rozvrhne na jednotlivé předměty a osoby d-í povinné, tak že sazba d-ě vyplývá teprve z tohoto rozvrhu. Opak její jest d. kvotní. D-ě rep. byly v platnosti v době, kdy uvnitř státu menší veřejnoprávní svazkové s politickými právy (království, provincie, stavy, města) samostatně obstarávali vypsání, rozvržení i vybírání d-í; při nepřímých d-ích dálo se to způsobem úhrnkovým, při přímých pravidelně tím způsobem, že d-ě sněmy povolené byly rozvrženy na jednotlivé země a zde pak opět zcela samostatně dle zemských matrik na jednotlivé stavy. Tento způsob povolování a ukládání d-ě udržel se až do novější doby, hlavně proto, že země nalézaly v něm jakýsi doklad své samostatnosti, a že tím byla dána záruka proti přílišnému obtížení poplatnictva, poněvadž bylo vždy již předem určeno, kolik d-í poplatnictvo úhrnem má odvésti. Utužením moci státní na úkor menších svazků veřejnoprávních vymizely ponenáhlu d-ě rep. V Rakousku jest pouze d. pozemková d-í rep., neboť hlavní její suma (37 millionů) měla dle zákona z 28. bř. 1880 č. 34. ř. z. býti rozvržena stejnou měrou na každou zem, okres a obec podle vyšetřeného výnosu pozemků. Sazba d-ě určena pak definitivně teprve výnosem min. fin. z 22. čce 1883 č. 119. ř. z. na dobu od 1. led. 1883 do 31. pros. 1895 pro všechna království a země v říšské radě zastoupené 22,7% vyšetřeného výnosu. Ve Francii zaveden jakýsi nový systém repartiční při 3 větších přímých d-ích (d-i pozemkové, d-i z oken a dveří, d-i osobní a z nemovitosti), ježto každoročně bývá určena pevná suma d-í státních a zároveň rozvržena na jednotlivé departementy. Sumu na každý departement připadající rozvrhuje generální rada na arrondissementy, d. na arrondissementy vypadající rada arrond. na obce, a konečně částku na obce připadající rozvrhují zvláštní kommisse místní a státní úředníci berniční na jednotlivce. Výhody d-ě rep. jsou tyto: Především lze při ní, jak již uvedeno, stanoviti aspoň příbližně výnos d-ě (důvod finanční). Dále lze jejím prostřednictvím provésti větší spravedlnost, je-li rozvržení d-ě ponecháno nižším orgánům samosprávním (místním obcím), jež znají blíže poměry jednotlivcovy. Konečně má v zápětí i vzájemnou přehlídku, poněvadž každý poplatník jest toho bedliv, aby jiný poplatník neoprávněným způsobem nevymykal se povinnosti poplatní, neboť d. musí se při tomto systému v rozvržené sumě sejíti, a platí-li některý poplatník následkem nesprávného svého udání méně než na něho právem připadá, zvyšuje se tím břemeno ostatním poplatníkům.

D. spotřební (z konsumpce) jest d. nepřímá, která se ukládá jednotlivci při příležitostech, v nichž užívá svého jmění k ukojení svých potřeb, ve kterých tedy spotřebuje nějaké statky hospodářské. Statky tyto mohou býti: 1. statky hmotné, a to buď takové, které slouží k trvalému užívání (jmění upotřebovací, na př. kočár; d. ze jmění užívacího), anebo takové, které se ničí jediným spotřebením (jmění spotřební, na př. potraviny; d. ze jmění spotřebního nebo d. spotřební v užším slova smyslu); 2. osobní služby nebo výkony (na př. při d-i ze sluhů). Hmotné statky, jichž jednotlivec užívá a které jsou tudíž předmětem d-ě, mohou býti buď domácího původu a d. vybírá se tu pak jakožto akcíz v nejširším slova smyslu, nebo původu zahraničního, kde se pak d. vybírá ve způsobě cla. Potřeba, které statky hospodářské slouží, může býti: 1. buď potřeba hmotná (potrava) nebo duševní (noviny, kalendáře), 2 buď potřeba absolutně nutná, bez níž se nelze obejíti (sůl, obilí), nebo relativně nutná, totiž taková, která dle obyčejův a názorů panujících v celém národě nebo v některých třídách za nutnou se uznává (pivo), anebo konečně přepychová, t. j. taková, bez které by se dle názoru rozhodujících tříd společnosti lidské každý člověk mohl obejíti (na př. kočár). Avšak i při předmětech stejného druhu potřeby může býti různost dosti značná, zejména při potřebě relativně nutné, ježto i zde může se vyskytnouti snaha po přepychu tím, že se vyhledávají předměty lepší jakosti. – Mínění spisovatelův o vhodnosti a oprávněnosti d-ě spotřební se rozcházejí. Nejdůležitější námitky proti ní (nehledí-li se k námitkám fysiokratů, kteří zavrhují každou d., jež není uložena na čistý důchod z pozemků) jsou: 1. Nemají dostatečné pružnosti, neboť zvýšení sazby nemusí míti při nich za následek větší výnos, nýbrž naopak může působiti snížení, zejména při předmětech relativně nutných nebo přepychových, když obecenstvo zdržuje se konsumpce takovýchto předmětů; výnos jejich jest tedy v každém finančním období neurčitý, a jsou tedy v rozpočtu nespolehlivým pramenem pro krytí výdajů státních. 2. Nevyhovují zásadě všeobecnosti a spravedlnosti, poněvadž závisí na libovůli jednotlivcově, chce-li předmětův oněch užívati a tím se d-i podrobiti, anebo spotřeby se zdržeti a tím povinnosti ku placení d-ě se vymknouti, a poněvadž nelze ze spotřeby předmětův absolutně nutných správně souditi na jmění jednotlivce a jeho poplatní sílu, ježto právě okolnosti, jež důchod jednotlivce zmenšují, jako četná rodina, nemoc a pod., mohou vyžadovati zvýšenou potřebu; a konečně, poněvadž se vybírají ve větší části nepřímo, totiž od osoby, která je má přesunouti na vlastního poplatníka, kteréžto přesunutí však není vždy možno, tak že často d. sp. nese osoba jiná než vlastní poplatník. 3. Vyžadují značného nákladu, ježto při nich jest nutným stálý dohled. Pro d. sp. uvádějí se hlavně důvody: 1. že výnos jejich sám sebou stoupá při vzrůstajícím blahobytu a pak poskytují značného výtěžku; 2. že je poplatník snadno snáší, ježto má možnost zdržováním se spotřeby zhostiti se povinnosti ku placení d-ě, a ježto d. tu odvádí v malých částkách a vždy v době, kdy má prostředky ku placení. – Ano d-ím sp. připisuje se i jistý nenahraditelný úkol v soustavě berní, ježto: 1. doplňují soustavu d-í jsouce náhradou d-í přímých v těch případech, kde při nepatrných důchodech jistých tříd obyvatelstva d. přímou nelze uložiti, a při cizincích, kteří se v tuzemsku zdržují a přímé d-ě neplatí, a 2. ježto opravují systém berní poskytujíce při obezřetné volbě předmětů, z nichž se d. sp. vybírá, možnost, aby způsobilost jednotlivcova k d-i mohla býti vystižena dle jeho důchodů nebo vlastně dle užívání jeho jmění. Aby však tento účel mohl býti dosažen, jest třeba: 1. aby za předměty d-ě sp. byly voleny statky, které nejsou absolutně nutny, jinak by d. nepoměrně více tížila třídy s nižším důchodem a obmezovala je ve výživě, nýbrž pouze na statky relativně nutné a přepychové; 2. aby tam, kde ve volbě předmětů relativně nutných může se jeviti jakýsi přepych ve vyhledávání druhů jemnější jakosti, byly tyto druhy stíženy vyšší sazbou, aby zejména d. na předměty přepychové i při předmětech téhož druhu byla náležitě stupňována dle jemnějších jejich jakostí; 3. aby volba předmětů d-i podrobených dála se všestranně, postihujíc všechny předměty spotřeby relativně nutné, ukládajíc však sazby menší na takové. jež slouží k ukojení potřeb tělesných (nápoje), vyšší sazby na takové, jež vykonávají pouze účel dráždidel (tabák); kde konečně slouží různé předměty k ukojení jedné a téže potřeby, na př. různé druhy nápojů, je třeba, aby sazba rozdílnou výší snažila se vystihnouti způsobilost jednotlivce k d-i, jevící se ve volbě dražšího a jemnějšího druhu těchto předmětů (na př. pivo – víno, káva – čaj).

D. sp. může býti vybírána přímo od poplatníka, jenž právě spotřebuje onen statek, na jehož potřebu jest uložena d., anebo nepřímo, když vybírá se od osoby jiné (vyrabitele nebo obchodníka), jenž ji pak přesune na vlastního spotřebitele. Většina d-í sp. vybírá se nepřímo; neboť lze je tímto způsobem snáze vybírati, poněvadž předměty d-i sp. podrobené po výrobě jsou příliš roztroušeny po spotřebitelích a kontrola skutečné spotřeby byla by velmi obtížna. D-ěmi spotřebními přímo vybíranými jsou najmě d-ě přepychové a d. z bytu (domovní), ježto předměty jejich jsou zjevny a kontrola snadna, d-ěmi sp. nepřímo vybíranými jsou d-ě potravní. Způsob vybírání může býti různý; mohou totiž d-ě sp. býti vybírány ve formě: 1. d-í výrobních, 2. d-í oběhových, 3. licencí, když totiž se platí časová, pravidelně roční dávka za právo, předměty určité vyráběti a s nimi obchod provozovati, 4. zjednání (viz d. potravní), 5. ve formě monopolu.

D-ě spotřební objevují se již ve středověku, najmě jakožto d. potravní, a udržely se až podnes náležejíce k nejvýnosnějším odvětvím finanční správy státní. Počet jejich býval mnohem značnější. V nynější době vyskytují se d-ě sp. hlavně jakožto d-ě potravní a přepychové. V Rakousku náleží mezi d-ě sp. mimo d-ě potravní: d. z hracích karet, kalendářův a z periodických časopisů (tiskopisů). V Anglii bylo dříve velmi mnoho d-í sp. Tak podléhaly dříve d-i sp.: sůl, kamenné uhlí, svíčky, mýdlo, kůže, papír, škrob, sklo, tašky a cihly, tkaniny, noviny a kalendáře, annonce láhve kamenné a hliněné a kostky. Nyní jest d. ta uložena pouze na předměty při d-ích potravní a přepychové uvedené a na karty. Ve Francii vybírá se d-i sp. jednak z předmětů při d-i potravní a přepychové uvedených, mimo to však též: 1. z oleje minerálního, zavedená r. 1871 na domácí olej minerální; sazba různá dle jakosti oleje; 2. z lojoviny (stearinu) a svíček, zavedená r. 1873 (svíčky nesmí býti dány do obchodu leč v balíčkách určité váhy a opatřeny úřední vignettou, kterou vydává správa na zaplacení předepsané d-ě); 3. z dynamitu a nitroglycerinu, zavedená r. 1873 (sazba 2 fr. pro 1 kg dyn. a 4 fr. pro 1 kg nitrogl.).

D. subjektní viz d. podmětná.

D. třídní jest d. podmětná, jednotlivci uložená dle zevnějších okolností bez ohledu na jeho příjmy, hlavně dle třídy společenské, v jaké se on nalézá. Liší se: 1. od ostatních druhů d-í podmětných tím, že hledí pouze a jedině k osobě poplatníkově, vyměřuje jeho způsobilost k d-i z pouhého jeho postavení ve společnosti lidské; 2. od d-ě z hlavy větším roztříděním (klassifikací) poplatníků. – D. tř. právě jako d. z hlavy vyhovuje v míře největší zásadě všeobecnosti a pružnosti, neboť lze jí postihnouti každého člověka a též sazbu snadno zvýšiti nebo snížiti, ana připouští i stupňování (progressivnost) dle rozmanitých tříd společenských; za to však nikterak nevyhovuje zásadě stejnoměrnosti, neboť nepřihlíží k osobním poměrům jednotlivce a vede k velké nespravedlnosti, ježto každý člen téže třídy společenské platí stejnou sumu d-ě, ať jsou jeho důchody značné nebo nepatrné. Tak na př. platíval ve Francii nejbohatší i nejchudší vévoda třídní d-ě 2000 livrů ročně. – Proto objevuje se d. tř. pouze na nižších stupních vývoje státního, vedouc později k vývoji d-ě důchodové, nebo vedle jiných d-í jakožto oprava nebo doplněk soustavy berní. V Rakousku byla d. tř. r. 1746 uložena všem obyvatelům i kněžím a vojínům se sazbou dle různých tříd povolání. D. ta podléhala stálým změnám; r. 1759 byla vybírána dle stavu a povolání ve 4 třídách se sazbami 6, 4, 2 a 1 zl., r. 1763 v sazbách od ¼ zl. do 100 zl., r. 1764 byl počet sazeb zvýšen na 14 až do sumy 900 zl. R. 1802 byla místo d-ě tř. zavedena d. z hlavy (v. t.), zrušená r. 1830. – Příklad české d-ě tř. jest d. za Vladislava II. jako pomoc proti Turkům povolená (viz Bernictví, str. 850.). Ve Velké Britannii vypsal dlouhý parlament r. 1642 d. tř., dle které platil vévoda 100 ₤, prostý gentleman s důchodem 100 ₤ ročně 5 ₤; členové nejnižší třídy obyvatelstva, aspoň 16 let staří, již nebyli úplně chudí, platili po 6 pencech. I později byly d-ě tř. vybírány, zejména za Viléma III. v r. 1689 k účelům válečným; sazby byly různé dle povolání, hodnosti, později i dle příbližného důchodu. Ve Francii zavedena r. 1695 d. tř., zvaná capitation, která dle stavův a tříd povolání byla rozvržena ve 22 třídách se sazbou od 2000 livrův až na 20 sol. Později přešla v d. osobní a mobilární (viz d. důchodová). V Rusku byla d. tř. zavedena r. 1811; třídy byly 4: v 1. třídě zvlášť bohatí obyvatelé, ve 2. třídě majetní statkáři a kupci, ve 3. třídě menší sedláci a občané, ve 4. třídě nádenníci a služebnictvo. Každá třída se dělila na 3 stupně. Nejnižší sazba ½ tol., nejvyšší 100 tol. Od r. 1851 nesly se snahy k tomu, z této d-ě vytvořiti d. důchodovou. Zvláštní povahu měla ruská d. tř., rozvržená na jednotlivé obce dle počtu duší, kterou pak obce rozvrhovaly na »obroky« dle jejich majetkových poměrů (viz Bernictví, str. 853.). Nebyla to tedy vlastní d. třídní, nýbrž důchodová, jež později nabývala povahy d-ě pozemkové.

D. účelová vybírá se výhradně pro určitý správní účel, na př. ku krytí výloh chudinství, školství, nákladu na cesty a pod. Ve středověku vyskytovaly se d-ě účelové zhusta zejména jako dválečné; zvláštní příklad podává v Německu d. na udržování říšského soudu komorního, zvaná Kammerziele. V moderních státech vyskytuje se d. účelová pravidelně pouze při d-ích lokálních. Tak v Rakousku vybírají se v obcích k uhrazení nákladu na školy školní přirážky. V Anglii jsou d-ě lokální veskrze d-ěmi účelovými, ve Francii objevuje se zejména zvláštní d. na udržování cest a d. divadelní.

D. věcná či reální jest d. přímá, která se ukládá z výnosu nemovitostí bez ohledu na osoby individuálně určené. Při nich jest tedy povinnost poplatníkova k placení d-ě těsně spojena s majetkem nemovité věci. K d-ím věcným náležejí d. pozemková, d. domovní a d. z nájmu domovního. Opakem d-ě věcné jest d. osobní.

D. výnosová viz D. předmětná.

D. výrobní jest nepřímá d. spotřební, ukládaná na předměty jí podrobené v době, kdy se nalézají ve stavu výroby. D. výrobní může se vybírati dříve, nežli výroba byla skončena, zejména ze suroviny, a je pak d-í ze suroviny, nebo v době, kdy předmět byl dohotoven, a nazývá se pak d-í z tovaru.

D. z bytu viz Domovní d.

D. ze jmění viz D. majetková a Důchodová d.

D. ze suroviny jest d. výrobní a vybírá se ze surovin, jež mají býti spracovány. Vybírání její může se díti: 1. buďto zjistí se pouze plocha, na které se suroviny pěstují, na př. plocha osázená vinnými keři; 2. nebo zjistí se množství suroviny dříve, než se přikročí k výrobě, a to pouze dle váhy (na př. odváží se množství řepy při d-i z cukru), anebo se zjistí aspoň příbližně též jakost zboží; 3. anebo konečně vyšetří se přístroje k výrobě určené, z nichž lze souditi, jaké množství suroviny na nich se spracuje, tak že možno potom příbližně vypočísti, kolik zboží se asi vyrobí v určité době činnosti těchto přístrojů. Ve všech těchto případech nelze ovšem d. přesně dle ceny výroby vyměřiti, neboť v prvním případě závisí výroba na zevních okolnostech, které mají vliv na úrodnost i na důsažnější spracování, a i v druhém případě jest v neoprávněném prospěchu vyrabitel, jenž má dokonalejší přístroje a tudíž z téhož množství suroviny více výrobků vytěží. Také ve třetím případě nelze určitě vyšetřiti množství výroby, byť i přístroje sebe důkladněji se vyšetřily, ježto má vyrabitel vždy prostředky, by výrobu zvýšil. Proto první dva způsoby v nynějších berních soustavách vůbec nemají místa, třetího způsobu bývá užíváno, kde se jedná pouze o zjíštění výroby průměrné, aby pak na základě tohoto vyšetření mohla býti vypočtena d. úhrnková. Tak na př. v Rakousku při d-i z líhových nápojů vyměřené dle výrobnosti nádob kvasných a dle výrobnosti přístroje odpařovacího.

D. z hlavy jest d. podmětná, ukládaná každému občanu, jenž dosáhl určitého věku. Jest to nejjednodušší způsob vybírání d-ě, zakládající se na zásadě, že každý, kdo ve státě žije, povinen jest přispívati k nákladům, jež vyžaduje správa státní. Při d-i z hlavy platí tudíž všichni poplatníci stejnou částku, neboť u všech jest týž důvod pro placení d-ě, totiž že žijí ve státě. Činí-li se rozdíl mezi poplatníky dle tříd jejich povolání, nabývá d. z hlavy povahy d-ě třídní; béře-li se pak zřetel i k osobním důchodům poplatníka, vzniká d. důchodová. – Ježto d. z hlavy zcela pomíjí rozdíly v důchodech jednotlivců, jest i když osvobozují se od ní všichni, kdo nemají samostatných výdělků, snesitelnou pouze tam, kde panuje velká stejnoměrnost majetková, tedy pouze na nejnižších stupních kulturního vývoje. Tu jeví se výhodnou pro snadný způsob vybírání, ježto katastrem d-ě jest pouhý seznam obyvatelstva. Obtížným však počíná již býti vybírání, když změna obyvatelstva jest častá, jak bývá při vyšším stupni kulturním. – Původně mívala d. z hlavy vždy známku jakéhosi svazku otrockého nebo nevolnického, byvši ukládána pouze osobám, jež nebyly rovny svéprávným občanům státním. Tak i v Římě vybírána d. z hlavy (capitatio) pouze od kolonů, ne tedy od občanů (cives); podrobeni byli jí muži od 14–65 roků, ženy od 12–65 roků; d. odváděl majitel statku zároveň s d-í pozemkovou a vybíral ji od kolonů. V prvních dobách středověku ponechána d. z hlavy i v říši Francké a nazvána tributum nebo census. Zvláštní byla d. z hlavy v muhammedánských státech vybírána: původně určovala se povinnost ráje (nemuhammedánů) tím způsobem, že se jí na hlavu kladl kruh, a čí hlava kruhem neprošla, byl povinen d-í. Důvod povinnosti byl ten, že nevěřící svou nevěrou propadl smrti; nyní ukládá se tam cizincům d. z hlavy proto, že pouze muhammedáni mají povinnost brannou, tak že d. z hlavy jest jakási náhrada za sproštění povinnosti branné (jako rakouská taxa vojenská). V Rakousku byla d. z hlavy zavedena r. 1802 na místo dřívější d-ě třídní a platila ji každá více než patnáctiletá osoba v částce 30 kr.; později byla sazba zvýšena na 2 zl. Zrušena r. 1830. V Rusku byla roku 1840 carem Mikulášem zavedena d. z hlavy, avšak později nabývala povahy d-ě pozemkové a byla r. 1885 zrušena, ač výnos její i v posledním roce byl velmi značný (46 mill. rublů).

D. z nájemného viz Domovní d.

D. z nápojů viz Potravní d.

D. z obchodu ukládá se jednotlivci na základě určité skutečnosti soukromohospodářského obchodu, na př. prodeje nemovitostí Dávky podobné bývají namnoze považovány za poplatky, ježto se začasté vybírají ve způsobě kolků a i v zákonech finančních jakožto poplatky se označují. Teprve Lorenz Steim poukázal na zvláštní povahu těchto dávek, lišících se zásadně od vlastních poplatků, ježto nejsou pouze náhradou za náklad, jejž poplatník veřejným hospodářstvím způsobil tím, že nějakým jednáním vzbudil činnost jejich orgánů, jsouce vybírány částkou mnohem větší, onen náklad převyšující. Důvodem jich ukládání jest, aby doplnily soustavu d-í přímých postihujíce i takový výnos jednotlivce, jenž vůbec d-i přímé podroben není. D-ím z obchodu přikládá se tudíž dvojí účel: 1. aby stihly výnosy živnostní, které přímými d-ěmi nelze dokonale postihnouti, tedy zejména takových živností, kde jest v převaze kapitál movitý, dle své povahy velmi pohyblivý a tudíž vhodný předmět pro d. přímou; 2. aby stihly kromobyčejné zisky, totiž výnosy, které vznikají samostatnými jednáními výdělkovými, jež nesouvisí s pravidelným zaměstnáním poplatníka, na př. výhrou, bursovní podnikavostí, tedy zejména z obchodních jednání, jež jednotlivec předsebéře nepravidelně, vedle své živnosti. – Ačkoliv oprávněnost d-í z obchodu obecně byla uznána, přece nelze stanoviti, která jednání mají jim býti podrobena, jakým způsobem a jakou sazbou. Jakýsi druh d-ě z obchodu vyskytoval se již v říši Římské: 5% dávka z ceny otroka na svobodu propuštěného, zavedená již r. 357 př. Kr., která v době císařství na celou říši byla rozšířena, pak 4% dávka z ceny koupených otroků Augustus zavedl všeobecnou d. 1% z ceny koupeného předmětu (centesima rerum venalium, vectigal rerum venalium). – V moderních státech objevují se d-ě z obchodu v míře značné, jsouce zpravidla vybírány kolkem. Rozhodujícím pro jejich zavedení bývá pouze důvod finanční, tak že jest při nich velká nesoustavnost a druhdy i nespravedlivost. Tak na př. bývá velká d. ukládána na převody jmění nemovitého, která se má tedy z výnosu pozemků zapraviti, ač výnos ten jest dostatečně stížen d-í, a při převodu tom se nevyskytuje žádná z okolností, jež by vybírání d-ě zvláště odůvodňovala. Nejhlavnější druhy d-í z obchodu v moderních státech jsou: 1. D. z převodu nemovitostí, jež tíží poplatnictvo nejkrutěji. Důvodnou by byla jen tenkráte, kdyby se vyměřovala dle přírůstku hodnoty, který při nemovitých věcech průběhem doby se vyskytuje. Avšak ve všech státech vyměřuje se dle ceny trhové a nebéře se náležitý zřetel k okolnosti, kolikráte nějaký statek v jisté době byl převeden, tak že statek, jenž častěji přechází s majitele na majitele, musí platiti d. tu tolikrát, kolikráte byl převeden, kdežto jiný, jenž po delší dobu jest v ruce téhož majitele, d. tu neplatí. D. z převodu vyměřuje se dle ceny převedeného předmětu a jistým procentem (poplatek percentuální. 2. D. či poplatek z právních listin, jenž se vyměřuje dle hodnoty právního jednání, v jistých stupnicích či škálách (poplatek stupnicový). 3. D. bursovní. 4. D. dědická.

D. z tovaru jest d. výrobní, která se ukládá dle množství a po případě i dle jakosti vyrobeného předmětu. I zde děje se arci vyměření d-ě buď dříve, nežli nabude zboží způsobilosti k prodeji (tak na př. vyměřuje se v Rakousku d. z piva dle množství piva daného na chladicí štoky, tedy ještě před uležením a stáčením v sudy); anebo dříve, nežli se úplně hotový výrobek může rozesílati (na př. v Rakousku při d-i z líhu vyměřené podle kontrolního přístroje).

D. z výnosu viz d. předmětná. Klier.