Ottův slovník naučný/Děvín

Ottův slovník naučný
Devil wood	Děvín	Devins

Údaje o textu
Titulek:	Děvín
Autor:	August Sedláček, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 436–437. Dostupné online.
Licence:	PD old 70 PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Děvín
Související články ve Wikipedii: Děvín (hrad, Praha 5), Děvín (hrad, okres Česká Lípa), Devín (hrad)

Děvín, jméno hradův a měst v zemích slovanských.

1) D. (později i Dívčí hrad), někdy hrad na vrchu nad Zlíchovem u Prahy, k němuž se poutá pověst o Dívčí válce (v. t.). Prvotní dřevěný hrad již za dob Kosmových (1120) byl zašel a proto se od těch dob jen hora D. připomíná; Soběslav I. daroval r. 1130 kapitule vyšehradské clo, kteréž se pod D-em vybíralo z vorů. Podobná nadání na clo pod horou D-em učiněno r. 1211. Když však se dostal v držení zboží zlíchovského Štěpán z Tetína, postavil na hradišti hrad kamenný, z něhož zbyly praskrovné zbytky. D. drželi po něm synové jeho Štěpán a Ješek, kteří prodali v l. 1361—76 D. a Zlíchov klášteru kartouzskému na Újezdě. Za té doby až do r. 1449 bezpochyby D. zpustl a zboží jeho nazývalo se zlíchovským. Zastaveno jest r. 1421 Václavovi z Langberka a koupí dostalo se r. 1449 obci Většího města pražského. Od té doby několikráte se připomínají zříceniny D-a, poněvadž je Pražané rádi měli za terč při zkoušení střelby (na př. 1513). Jméno D-a zatím vyhynulo z paměti lidu a teprve když vypravováním Hájkovým pověst o Dívčí válce znovu oživla, dáno mu jméno Dívčí hrad (nebo Děvčí hrady), a tak se nazývá i ve všech trhových smlouvách ostatek hlubočerpský až do r. 1669. (D. v české literatuře viz Dívčí válka.)

2) D., někdy hrad u Mimoně, jehož zříceniny posud stojí. Založen byv ve XIII. st. byl nějaký čas v držení královském, ale roku 1283 dán výměnou za jiné statky Janovi z Michalovic, jehož potomek Beneš jej prodal (v l. 1311—34) Janovi proboštu vyšehradskému. Nedlouho potom dostal se v držení pp. z Vartemberka (v. t.), zejména Vaňka a synův jeho Jana (1367—80) a Vaňka (1367—79), ale stálým bydlištěm stal se teprve, když jej ujal Janův syn Petr (1389—1426). Ze tří synův tohoto ujali D. Jan a Markvart (pro třetího Beneše postaven hrad na Stohánku), ale ti jej zapsali r. 1429 strýci svému Benešovi z Vartemberka a na Jablonném, ač jej ještě potom podrželi v moci, a od Beneše přešlo pak to právo na dceru jeho Kateřinu. Ok. r. 1444 dály se odtud veliké škody do Lužice, pro kterouž věc D. r. 1444 od Lužičanův obležen, ale nedobyt, ač okolí jeho strašně zpustošeno. Od r. 1471 vyskytuje se v držení D-a Kryštof z Vartemberka, ale týž prodal jej okolo r. 1490 Kryštofovi z Talkenberka, pánu slezskému. Od tohoto koupil jej Jan z Vartemberka, ale prodal jej zase s Ralskem (1516) Jitce z Landšteina, manželce Jáchyma z Bibršteina. Po nějakém čase dostal se D. v držení Bedřicha z Bibršteina († 1530), po němž následoval syn jeho Karel, jenž části rozsáhlého panství k D-u patřícího rozprodával. Zbytek s hradem D-em zdědil syn jeho Adam, jenž jej zastavil sestře své Evě vd. Bendlové († 1603), ale nemoha jej ani vyplatiti ani udržeti, prodal r. 1604 hrad D. s pěti vesnicemi Janovi Myllnerovi z Mylhauzu a na Mimoni. Syn tohoto Jan súčastniv se povstání, ujel r. 1620 ze země, pročež statky jeho Mimoň a D. zabrány a odevzdány r. 1621 cizozemci Janovi Hofmanovi z Cejdláru, radě kurfiršta Saského, a r. 1626 konečně doprodány; poněvadž pak Hofman r. 1631 za vpádu saského se provinil, zabrán jest mu tento statek a puštěn r. 1633 Albrechtovi z Valdšteina ke knížectví Fridlandskému. Po zavraždění knížete navrácen jest zase Hofmanovi (1636), jehož syn Jan Zikmund jej prodal roku 1651 Janovi Putzovi z Adlersthurnu. R. 1620 byla krajina okolní Slezáky zpuštěna, při čemž D., v XVI. stol. s velkým nákladem obnovený, velkou zkázu vzal. Od té doby pak, co spojen byl s Mimoní, držitelé na něm nebydlili, ač stavení se až do konce XVII. stol. v dobrém stavu udrželo. Sčk.

3) D. na Moravě viz Děvice 1).

4) D. v Gorici viz Duin.^{[red 1]}

5) D. (maďar. Dévény, něm. Theben), městys v uher. župě prešpurské při ústí Moravy do Dunaje, proti dolnorak. městu Hainburku, stanice paroplavební společnosti, má katol. kostel, synagogu, 336 domů a 1867 ob. (1890), z nich 422 slov., 1235 něm. a 63 maď., kteří živí se polním hospodářstvím, zahradnictvím, vinařstvím a lodnictvím. U D-a končí na pr. břehu dunajském Litavské hory a na levém počínají Karpaty; údolí, které mezi oběma horstvy povstalo asi průlomem moře pannonského do alpské kotliny vídeňské, tvoří bránu z Rakous Dolních do Uher a nazývalo se již v dávných dobách „branou uherskou“ (porta hungarica). Západně od městyse při ústí Moravy vypíná se srázně nad řekou mohutná skála vápencová, velmi rozrytá a rozbrázděná se sříceninami staroslavného hradu D-a. Z hradu zachována jest věž na osamělém skalisku u řeky a pak tak zv. věž jeptiščina, ostatní stavby jsou v rozvalinách. O původu hradu neví se ničeho; vynikající poloha skály nad Dunajem vybízela již zajisté v dobách nejstarších k tomu, aby založena tu byla pozorovací a ochranná stanice; i jest pravdě podobno, že ji Kvádové asi obsadili a upevnili. Později náležel hrad k říši velkomoravské a na něm (dle zpráv fuldenských letopisů, čemuž se však s mnohých stran odporuje) byl r. 864 obléhán Rostislav moravský od Ludvíka Němce a donucen ke vzdání se pod neznámými podmínkami. Po zničení říše Velkomoravské byl D. opanován od Maďarů; r. 1233 byl i s městečkem spálen od Bedřicha Bojovného a r. 1272 dobyt od Přemysla II. Do XVI. stol. náležel hrabatům Svatojirským z Pezinku, načež darován byl od Ferdinanda I. uherskému palatinu Štěpánu Báthorymu; roku 1609 koupil jej od cís. Matiáše Jan Keglevics, který jej v brzku zastavil rodině Palocsaiů; r. 1635 přešel D. konečně v majetek rodiny Palfyů. R. 1809 byl od Francouzů prachem vyhozen do povětří. Za hradem a za městysem vypíná se „Veliká čili Děvínská homole“, 514 m vysoká, na které r. 1809 Francouzové měli pozorovací stanice a se které rozevírá se rozkošná vyhlídka.

6) D., novější překlad německého jména Magdeburg (v. t.).

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Heslo Duin se v 1.–28. svazku Ottova slovníku naučného nenachází.