Ottův slovník naučný/Cizoložství

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Cizoložství
Autor: Jiří Tilšer
Zdroj: Ottův slovník naučný. Pátý díl. Praha : J. Otto, 1892. s. 418–419. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Cizoložství

Cizoložství jest mimomanželské souložení jednoho z manželů nebo takové souložení s jedním z manželů; je-li jen jeden ze souložníků manželem, jest c. jednoduché, jinak jest dvojnásobné. C. jest skutkem trestným; trestnost však různě odůvodňována. Římané trestali c. proto, že jím porušena moc manžela jako pána a hlavy rodiny a poněvadž jím vzchází rodině nebezpečí uvedením cizoložných dětí; důsledkem toho pokládá se jen c. provdané ženy a c. s provdanou ženou jakožto adulterium za trestné, kdežto c. ženatého se svobodnou jest beztrestné stuprum. Ve starší době ponecháno trestání adulteria rodině v domácím soudu; uražený manžel měl pak i právo usmrtiti cizoložníka při činu přistiženého; za téže podmínky mohl i otec cizoložnice usmrtiti cizoložníka beztrestně, usmrtil-li zároveň i svou dceru. V době pozdější snažila se lex Julia de adulteriis coercendis (r. 18 př. Kr.) učiniti přítrž obecnému úpadku mravnosti tím, že uložila manželu pod trestem za kuplířství povinnost, pro c. vznésti obžalobu veřejnou; propustil-li pak manžel cizoložnici, mohl obžalobu populární vznésti kdokoli, kteréž právo Konstantin obmezil na nejbližší příbuzné. Tím prohlášeno adulterium za crimen publicum, jež trestáno vyhoštěním na pustý ostrov (relegatio) a tresty majetkovými; Konstantin stanovil pro cizoložníka trest smrti mečem; Justinián pak trestal cizoložnici doživotním uzavřením v klášteře, vyhradil však manželovi právo, do dvou let ženu svou zpět vyžádati. (Nov. 134.)

Podobně chránilo i starší něm. právo jen manžela. Teprve křesťanství udělivši sňatku povahu svátostní, zavazuje oba manžely k stejné věrnosti; kanonické právo rozšiřuje tudíž pojem trestného c. i na nemanželské souložení manželovo s osobou svobodnou a tresce cizoložníka klerika deposicí, laika exkommunikací (c. 6 X de adult.). Rozšířený pojem c. přešel též v obecné právo a potvrzen hrdelním řádem Karla V. ve čl. 120. Co do trestů však zachovány přísné zásady římského práva, které však v praxi na mnoze nahrazovány tresty arbitrámími; trestně stíhán vinník obecným právem, žalova-li uražený manžel, a jen v případě obecného pohoršení stíháno z úřední moci c. spojené s konkubinátem. Usmrcení cizoložníka manželem i nadále prohlášeno za beztrestné (C. C. C. čl. 142.). Ve stol. XVIII. přechodně zavládl názor, že c. jest jen porušením práva na výhradné tělesné obcování, nabytého manželstvím jako smlouvou. Moderní právo řadí c. mezi delikty proti pohlavní mravnosti, uznává stejnou způsobilost obou manželů k c. a staví co do trestnosti buď obé pohlaví na roveň, buď tresce manželku cizoložnou přísněji (Code pénal, ruský návrh). Stíhání trestní nastává buď jen k soukromé obžalobě, nebo jen k návrhu (německý zák.), nebo výjimkou při veřejném pohoršení i z úřední povinnosti. Mimo to bývá podmínkou trestnosti, že manželství bylo pro tento cizoložný skutek, jenž má býti trestán, jíž rozvedeno nebo rozloučeno (něm. zák. § 172.; uher. tr. z. § 246.). Právo usmrtiti cizoložníka všude odstraněno.

Dle platného rak. zák. z r. 1852 jest c. souložení jednoho z manželů s jinou osobou než se spolumanželem ve zlém úmyslu vykonané. Činnost trestná (vždy dolosní) záleží v přirozeném ukájení pudu pohlavního souložením, nikoli v jiném smilném konání. Čin trestný dokonán jest spojením údův; emisse neb immisse semene netřeba. Pokud spojení ono nenastalo, je možným i pokus. C. předpokládá vždy platné a posud trvající manželství; bylo-li manželství za neplatné prohlášeno nebo rozloučeno, nelze mluvit o c., ale manželé rozvedení jen od stolu a lože mohou se ho dopustiti. Trestným jest každý z cizoložníků. C. jest přestupkem. Trest jest vězení od 1–6 měsíců; žena má se však potrestati přísněji, může-li pro spáchané c. vzejíti pochybnost o manželském zrození děcka (§ 502.). C. jest deliktem soukromým, jehož stíhání vyhrazeno straně uražené; tato pak oprávněna je žalovati buď oba vinníky, nebo některého z nich, a může i mezi řízením trestním upustit od obžaloby, proti jednomu neb oběma podané. (Min. nař. z 5. září 1859 č. 162. ŘZ.) Právo obžaloby pomine však, když strana uražená c. výslovně odpustila, neb od doby nabyté o něm vědomosti po 6 neděl pro ně nežalovala. Výjimkou pomíjí však trest, i když soukromý žalobce spolumanželu skutek po prohlášení rozsudku prominul; ostatním spoluvinníkům však tím trest se nepromíjí (§ 503.). Sporno jest, pomíjí-li trestnost tím, že manžel svolil v c. spolumanžela; dle panujícího mínění nikoliv. Dle návrhu tr. zák. z r. 1891 jest c. přečinem proti ústavu manželství a tresce se vinný manžel jakož i jeho spoluvinník vězením do 6 měsíců. Beztrestným jest c., jež bylo spácháno po dobu, kdy manželé soudně rozvedení též fakticky spolu nežili. Stíhání nastává jen k soukromé obžalobě uraženého manžela, právo to jest ryze osobní a přísluší manželovi, i když nedokonal 18. rok věku svého (§ 198.).

C. má význam i v oboru práva soukromého. Dle řím. práva jest c. překážkou manželství; rovněž dle kan. práva, tu však jen tehdy, je-li kvalifikovaným (impedimentum criminis), totiž jen tehdy, když cizoložníci ještě za trvání manželského sňatku, proti němuž se prohřešili, buďto slíbili si opravdově a navzájem sňatek pro případ smrti nevinného manžela, buďto skutečně se pokusili manželství mezi sebou uzavříti za živa nevinného manžela, nebo když i jen jeden z cizoložníků, třeba i bez vědomí svého spoluvinníka, s výsledkem ukládal o život nevinnému manželu, aby pak s druhým cizoložníkem v sňatek mohl vejíti (machinatio in mortem). Rakouské právo této kvalifikace nevyhledává; jestiť dle § 67. o. z. obč. neplatno manželství mezi osobami, které se spolu dopustili c.; třeba však, by c. bylo dokázáno již před uzavřením sňatku nového rozsudkem soudce trestního nebo nálezem soudce civilního, vydaným v rozepři o rozloučení nebo rozvod manželství pro c. Překážka ta jest veřejnoprávní. C. jest dále důvodem nedobrovolného rozvodu od stolu a lože a důvodem rozloučení (§§ 109., 115. o. z. obč.), a osoba, která soudně se přiznala neb usvědčena byla, že se dopustila c. se zůstavitelem, je vyloučena z dědického práva testamentárního (§ 543. o. z. obč.). JT.