Ottův slovník naučný/Chlap

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Chlap
Autor: Karel Kadlec
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvanáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. s. 228–229. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Chlap (stslov. chlaps, rus. cholops, pols. chłop, chorv. chlap [hlap]) znamenalo ve starých slovanských jazycích nízkého, nesvobodného člověka, otroka, nevolníka, sluhu, později nešlechtice, hlavně sedláka; nyní nazýváme ch-em obyčejně velkého hrubého člověka. Mezi slovanskými národy vyvinula se zvláštní instituce chlapství (cholopstva) pouze u Rusů. Výraz cholops ve významu nevolníka znají již nejstarší právní památky ruské, na př. Ruská Pravda. Nazývá se tak nevolník, sluha mužský. Pro ženy nesvobodné užívalo se slova roba (srv. naše robotěz, robota a rus. robiť, uváděti v otroctví). Jako roba znamená služku (srv. rus. rabota, něm. arbeit), tak znamenalo slovo ch. původně asi sluhu. Upomínka na to zachovala se ještě v našem pa-chol-ek, ve slov. hlapec a chorv. hlapac. Vedle výrazu cholopy vyskytují se ve staré Rusi pro nesvobodné obyvatelstvo ještě terminy čeljaď, slugi, ljudi. Nevolnictví bylo ve staré Rusi dvojí: časem neobmezené a úplné, t. zv. polnoje (obeljnoje) cholopstvo, a pak neúplné, časem obmezené, čili t. zv. kabaljnoje cholopstvo. Plný ch., obelný ch. neb obelj (dle terminologie Ruské Pravdy), nebyl subjektem, nýbrž objektem práva. Hledělo se naň jako na věc. Poněvadž však byl věcí-člověkem, platila o něm ve výjimečných případech pravidla jako o lidech svobodných. Ku svědectví na př. připouštěli se otroci jen někteří, a to ještě s výjimkou, když nebylo svědectví lidí svobodných atd. Prvotně nakládáno s otroky velmi krutě. Teprve křesťanství zavedlo jakousi nápravu. Ve smlouvě Novgoroda s Němci z konce XII. stol. ustanoveno, že kdo učiní otrokyni násilí, musí ji propustiti na svobodu. Ještě více k lepšímu změnil se stav otroků na poč. XVII. stol. za Borisa Godunova a Šujského. Postavení v domě pánově bylo velmi různé. Nejníže stáli obyčejní otroci (rjadoviči), výše řemeslníci, ještě výŠe osoby, které požívaly zvláštní důvěry pánovy, kterým svěřovány klíče a které se nazývaly tiuny nebo ključniki. Tiun mohl býti i svobodným člověkem, pravidelně však býval ch-em. Moc knížecích tiunů a klíčniků byla velmi obsáhlá. Pod jejich správou byli ch-i ostatní. Jménem knížecím uzavírali tiuni právní jednání, nabývali pro knížata nemovitostí i otroků, sbírali panské důchody, vykonávali moc soudní atd. Zajímavo jest též, že nejstarší úřady moskevských knížat (prikazy) skládaly se z otroků a že ze středu otroků vyvinuli se také prví ruští advokáti. Chlapství (plné) vznikalo u Rusů zajetím ve válce, prodejem do otroctví, nastoupením tiunství (služby tiunské) bez výhrady svobody, sňatkem s osobou nesvobodnou, narozením z nevolníků a zaviněnou insolventností. Původně nestaral se ruský stát o obmezení svobody jednotlivcovy, stalo-li se to s vůlí onoho jednotlivce. Každý svobodný mohl se prodati před svědky a knížecím úředníkem za otroka. Později vešlo v obyčej psáti o prodeji do otroctví listiny (gramoty, kréposti), od nichž nazývají se koupení otroci gramotnými, krěpostnými. Svědci musili arci také býti přítomni. V XV. stol. staly se podmínky přísnějšími. Prodej musil se díti před vládním agentem, který vyslýchal, zdali a zač se kdo prodává za ch-a. V XVI. stol. zapisovány všechny listiny na chlapství do t. zv. zápisných knih. Otroctví zanikalo propuštěním. Vydávána byla o tom propouštěcí listina (otpusknaja gramota) a vraceny staré krěposti. – Chlapství neúplné, dočasné čili t. zv. kabalné, vzniklo ze smlouvy o zápůjčku, která se tatarsky zvala kabalou. Dlužník dostávaje zápůjčku zavazoval se totiž věřiteli, že mu místo úroků bude sloužiti. Smlouva taková byla velmi těžká. Pracuje na úroky dlužník nemohl nikdy vrátiti kapitál, leč že kontrahoval novou zápůjčku. Tu však postavení svého pravidelně nezlepšil; dostal jen jiného pána. Právně se taková kabala rušila velmi lehce zaplacením, ve skutečnosti vedla však k úplné ztrátě svobody. Suděbník z r. 1497 nic ještě neví o ch-ech kabalných, ač zajisté již dávno existovali. Prvá zmínka o nich děje se teprve r. 1509 a zvláštní ustanovení o nich obsažena jsou v Suděbníku z r. 1550. Ukaz z r. 1586 zavedl novotu, že kabalní lidé stali se nevolníky svých věřitelů jen do jejich smrti. Zbaveni byli sice práva zrušiti své závislé postavení zaplacením dluhu, avšak za to nabývali po smrti pánově svobody, i když dluhu nezaplatili. Týmž úkazem bylo také nařízeno, že kabalné smlouvy uzavírati se mají v Moskvě před zvláštním úřadem, zv. cholopij prikaz, též prikaz cholopjago suda, a v ostatních městech rovněž za intervence státních zřízenců (prikazných lidí). Kromě toho musely se kabaly zapisovati do t. zv. kabalných knih. Chlapí prikaz zřízen byl, jak se zdá, za Ivana Vasiljeviče a spravoval vůbec záležitosti týkající se plného i kabalného chlapství, a sice záležitosti sporné (spory mezi ch-y a pány) i nesporné. Dle Uložení Alexeje Michajloviče uzavírány byly služilé (služebné) kabaly i bez zápůjčky. Ch-em kabalným státi se mohl člověk, aniž kontrahoval zápůjčku. Takto se kabalné chlapství XVII. stol. velice vzdálilo od prvotné kabalné zápůjčky. Srov.: Sergějevič, Juridičeskija drevnosti, I. sv. (1890).

V Čechách se ústav chlapství nevyvinul. Ch-em nazýván byl od šlechticů (pánu a vladyků) nešlechtic, ať měšťák nebo sedlák, nejčastěji arci sedlák. Známý jest výrok Štítného: »Říkají bláznoví páni, ch. jest jako vrba; čím čestějé ji obrubáš, tím se húště obalí«. Řád práva zemského 37, 43–45, ustanovuje: »Pakli by měštěnín sedláka pohnal, máta sě bíti kyji a štíty velikými; neb jsta oba jednoho řádu chlapského«. – »Když by rovný rovnému podle urození před králem neb před plným soudem dal políček a s tím popaden byl: tehdy ten, jemužto dán políček, má jemu dáti zase dva, v každé líce jeden, a pěstí v nos. Pakli by větší nižšímu dal, totiž šlechtic vládyce nebo vládyka ch-u: tedy takéž mu má dáti zase dva, a pěstí v nos. Ale když by nižší vyššímu dal, tociž vládyka šlechtici nebo měštěnín a sedlák vládyce políček, a tu popaden byl, má jemu ruka uťata býti, a potom máta zaručiti, aby žádný pomsty nehledal. Ale když ch. vládyce nebo šlechtici směl políček dáti, a tu popaden byl: má jemu i s hrdlem na milost otsúzen býti, aby z něho učinil, což sě jemu líbí.« – Těžkou urážkou bývalo v Čechách pro šlechtice, vynadal-li mu někdo, že jest »chlap«. Soudy takové o chlapství soudil nejvyšší hofmistr nebo maršálek zemský.

Ani v Polsku nevyvinul se zvláštní ústav chlapství. Tam nazýváni byli všichni sedláci chłopy teprve od XVII. stol., kdežto do té doby vyskytují se pro ně různé názvy. -dlc.