Ottův slovník naučný/Chaluhovité

Ottův slovník naučný
Chaluha	Chaluhovité	Chalumeau

Údaje o textu
Titulek:	Chaluhovité
Autor:	Ladislav František Čelakovský
Zdroj:	Ottův slovník naučný: Dvanáctý díl. Praha: J. Otto, 1897. S. 26–27. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Chaluhy

Chaluhovité čili řasy hnědé (Fucoideae, Phaeophyceae neb Melanophyceae) jest čeleď řas téměř výhradně mořských, význačných barvivem hnědým, fykofeinem, nalézajícím se podle zeleného barviva (chlorofyllu) a žlutého xanthophyllu (carotinu) v chromatoforech buněk, čímž stélky, ba i výtrusy řas těchto nabývají barvy olivově neb kožovité hnědé. Ch. jeví značnou rozmanitost co do forem; nejnižší podobají se zeleným řasám žabincovitým (Confervaceae) tím, že tvoří vlákna z jedné řady buněk složená, kdežto nejvýše organisované druhy mají stélku rozlišenou v části podobné kořenům, lodyhám a listům vyšších rostlin. Mezi oběma extrémy pak nalézají se nejrozmanitější přechody, na př. stélky úplně ploské, pásovité, začasté rozvětvené a p.

Dle způsobu rozplozování dělí se Ch. na dvě podčeledi: nižší Phaeosporeae, jež se rozplozují nepohlavními zóosporami anebo snoubícími se výtrusy rejdivými (planogametami), a vyšší Fucaceae (chaluhy v užším smyslu), jež mají dokonalá ústrojí rozplozovací, totiž vejcorody čili óogonie s buňkami vaječnými (óosphaerami) a pelatky č. antheridie s tělísky chámovými (spermatozoidy). Nejjednodušeji organisovaná skupina z podčeledi Phaeosporeí, totiž řád Ectocarpaceae, má stélku vláknitou, z jedné řady buněk složenou, jednoduchou anebo rozvětvenou, s větvemi vybíhajícími v dlouhý vlas, na jehož zpodu nalézá se vícebuněčný vegetační vrcholek, u Ectocarpus simpliciusculus dle Janczewského složený asi z deseti nad sebou stojících, krátkých, neustále se dělících buněk. Příbuzný řád Choristocarpaceae liší se vegetačním vrcholkem jednobuněčným. Složitější poměry jsou již v řádu Sphacelariaceae, kdež větve stélky nesou na konci vypuklou buňku vrcholkovou, jež neustále na zpodu odděluje příčnými příhrádkami válcovité buňky článkové, dělící se dále několikrát na příč a pak kolmými příhrádkami radiálními a tangentiálními, čímž starší části válcovité stélky stanou se vícebuněčnými, jevíce na povrchu jakousi kůru z malých buněk složenou a uvnitř velkobuněčnou dřeň (Cladostephus). Tím, že terminální buňka vytvoří dvě šikmo postavené stěny, zplodí takto dvě vedle sebe ležící buňky vrcholkové, jež dalším dělením poskytnou dvě vidličnaté větve. Z těchto mohou některé svůj vzrůst dříve ukončiti než druhé a stanou se t. zv. výhonky krátkými (»brachyblasty«). Kromě toho povstávají z povrchní kůry článků postranní výrostky s velmi obmezeným vzrůstem vrcholkovým, t. zv. listy, a z korové vrstvy nejdolejších článků větví kořenná vlákénka (rhizoidy), jež se namnoze dolů ohýbají a občas více méně těsně a hustě spodek větví oplétají, tvoříce někdy hustou pseudoparenchymatickou kůru kolem nich.

Nečlánkovanou stélku mají zástupci řádu Chordariaceí, jež u nejnižších forem podobá se stélce některých korových lišejníků neb terčovité rozvětvené stélce Coleochaetaceí (rod Myrionema). V tom případě mohou větve ze společného středu paprskující a se rozvětvující (jako u Coleochaete) buďto býti navzájem volné anebo srůstati boky svými v ploský terč rostoucí dále na svém obvodě. Ještě pokročilejší v tom ohledu jsou Dictyotaceae, zvláště rod Padina, jehož stélka tvoří ploské, vějířovité větve, rostoucí stejnoměrně na celém kraji (vzrůst marginální). Velmi komplikovaný a odchylný jest vzrůst stélky v řádu Laminariaceí, zvláště u Laminaria digitata (čepelatka prstnatá), jež má stélku vytvořenou na způsob řapíkatého listu s řapíkem na zpodu vybíhajícím v rhizoidy a s čepelí na konci prstnatě rozklanou. U této řasy čepel pamětihodným způsobem každoročně se obnovuje. Mezi čepelí a řapíkem nalézá se totiž vegetační vrcholek, jehož činností vždy na jaře vytvoří se ploská lupenovitá rozšířenina, jíž rychle šířky a délky přibývá. Tento novotvar jest mladá čepel, která se hlubokým zářezem oddělí od staré odumírající čepele. Záhy povstanou podélné skuliny v nové čepeli, jimiž se původně celokrajná stélka stane opět na konci prstnatě rozdělenou. Jiné Laminariaceae (jako Macrocystis) mají stélku ještě členitější, rozlišenou v »lodyhu« a »listy«, jakož i »rhizoidy«. — Laminariaceae, jakožto nejvýše organisované Phaeosporeae, podobají se anatomickou stavbou pravým chaluhám (Fucaceae), jich pletiva skládají se z buněk o stěnách až na jednu vnitřní vrstvu silně zrosolovatělých a tvoří na povrchu stélky malobuněčnou, parenchymatickou, tmavohnědou kůru, někdy ze dvou vrstev složenou, a uvnitř řídkou dřeň z buněk vakovitě protáhlých a mnohonásobně dohromady spletených. Stélka Fucaceí jest kožovitá, ploská neb válcovitá, obyčejně vícekráte vidličnatá nebo zpeřená, a větve ležívají pak v jedné rovině. Ploská stélka u mnohých druhů prostoupena bývá více méně vyniklým souhlasně se stélkou se rozvětvujícím nervem. Jako u mnohých Laminariaceí (Nereocystis, Macrocystis) povstávají v pletivu dutiny plnící se plynem, t. zv. puchýře vzdušné, sloužící za ústroj plovací. Vegetační vrcholek v rodu Fucus nalézá se na konci plochých větví stélkových, na zpodu skulinovité, slizem vyplněné jamky, a tvořen jest skupinou několika dělících se buněk. Když má se větev rozdělit ve dvě vidličnaté větve, dělí se prostřední výtvarné buňky vrcholku vegetačního rychle přehrádkami podélnými, zastaví však brzo vzrůst, kdežto skupiny výtvarných buněk, jež se ocitly na pravo a na levo, každá zvlášť počnou se děliti a vyklenou se ve dva nové vegetační vrcholky. Himanthalia lorea roste na vegetačním vrcholku pomocí trojřízné terminální buňky, jež se před každým rozvidlením stélky rozdělí příhrádkou kolmou ve dvě nové terminální buňky. — Nepohlavní rozplozování u Phaeosporeí děje se pomocí zóospor, zřídka též (Sphacelaria) pomocí rozmnožovacích pupenů. Zóospory jsou vejčité neb hruškovité, s bezbarvou přední zašpičatělou částí a hnědě zbarveným zadkem, v němž se krom toho nalézá ještě po straně veliká, červená pigmentová skvrna. Po straně vznikají dvě brvy, z nichž jedna namířena ku předu a druhá do zadu. Zóospory tvoří se ve sporangiích (výtrusnicích), jež buďto povstávají z konečných buněk větví stélkových (Ectocarpus) aneb vznikají na »listech« jako chloupkovité výrostky, jež určitým způsobem rozestaveny jsou; u Padina v obloukovitých parallelních zónách na vějířovité, lupenovité stélce, u Laminariaceí a jiných v okrouhlých povrchních kupkách. V rodu Cladostephus nalézají se sporangia na zvláštních plodních větvičkách. Sporangia jsou buďto jednobuněčná neb příčnými a podélnými příhrádkami vícebuněčná. Obojí sporangia nalézají se buď na jedné a téže rostlině (Ectocarpus siticulosus) neb jsou rozdělena na různá individua (Cladostephus). Z jednobuněčného sporangia vystoupí na jednou celý shluk zóospor v rosolu ven, kdežto z mnohobuněčného zóospory po sobě z jednotlivých buněk mateřských se vybavují. V některých případech se ukázalo, že mnohobuněčná sporangia poskytují kopulující se zóospory (planogamety). I možno tudíž, že všecka sporangia mnohobuněčná jsou ústroje určené k rozplozování pohlavnímu. U Cutleriaceí pokročil již pohlavní pochod rozplozovací v tom smyslu, že samičí gamety staly se většími než samčí, ačkoli celkem tvarem a způsobem pohybu od samčích se neliší. Obojí buňky povstávají v příhrádkovaných sporangiích, malobuněčných samčích a velkobuněčných samičích. Krom toho rozmnožuje se Cutleria též nepohlavně výtrusy rejdivými, povstávajícími ve sporangiích bezpříhrádečných. Nejvíce vyvinuto jest pohlaví u pravých chaluh (Fucaceae), kdež obojí pohlavní buňky tvarem, velikostí, strukturou a i jinak celým svým chováním od sebe se liší. Jsou to jednak buňky zvané vaječnými, okrouhlé to, nahé, bezbrvé a nepohyblivé, hnědé buňky, a spermatozoidy, malé to buňky rozmanitého tvaru. Ústroje, v nichž tyto dvojí buňky povstávají, nazývají se vejcorody čili óogonia a pelatky čili antheridia i sedí uvnitř zvláštních pod povrchem stélky se nalézajících dutin zvaných conceptacula, jež se malým otvorem na venek ústí a tudy pohlavním buňkám vystoupiti dávají. Splynutí spermatozoidů s vejci děje se ve vodě mimo řečené dutiny. — Nepohlavní rozplozování pravým chaluhám schází. lč.