Ottův slovník naučný/Caramuel

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Caramuel
Autor: neuveden, František Ekert, Josef Smolík
Zdroj: Ottův slovník naučný. Pátý díl. Praha : J. Otto, 1892. S. 138–139. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Jan Caramuel z Lobkovic

Caramuel [ka-]: 1) C. Vavřinec, nizozemský šlechtic, žil při dvoře krále Rudolfa II. v Praze. Vedlé hvězdářství a mathematiky věnoval se válečnictví, zejména dělostřelectví, maje na zřeteli opravení a zdokonalení hrubých kusův, o čemž r. 1594 vydal v Praze zvláštní spis. Okolo r. 1600 dostal se ke dvoru krále Filipa II. do Madridu, kde vedlé svého povolání dvořanského pokračoval v pěstování hvězdářství a sestavil r. 1634 efemeridy pro poledník madridský; rovněž se chválí jeho výzkumy o měrné váze pramenité vody. Manželka jeho byla Kateřina z Friesu.

2) C. Jan z Lobkovic, syn před., prelát, válečník, učenec a spisovatel špan. (* 13. kv. 1606 v Madridě – † 1682 ve Vigevaně). Dle báby své Reginy z Lobkovic, dcery Jana ml. z Lobkovic na Zbiroze a Točníku († 1590). psával se z Lobkovic. Od otce svého přiučil se nadaný Jan počátkům věd mathematických, tak že již jako 12letý jinoch přišel na akademii v Alcale, kde studoval filologii a filosofii, načež vstoupil do řádu cisterciáckého, theologii oddal se pak na universitě salamancké a byl posvěcen na kněžství. Asi r. 1630 stal se prof. theologie v Alcale, kde přiučil se za krátko téměř všem jazykům evropským a některým východním i čínskému. R. 1632 byl poslán do Nizozemí, kde v Levně jako universitní professor sepsal první svoje dílo Steganographia, ars orthographica (vyd. r. 1636 v Brusselu). Když r. 1635 francouzské vojsko ohrožovalo Levnu a Brussel, naskytla se C-ovi příležitost, aby svých válečných vědomostí výhodně zužitkoval. Kromě toho působil C. v Nizozemí jako výmluvný kazatel a missionář. R 1638 dosáhl v Levně hodnosti doktorské a stal se opatem dissenberským ve Falcku, hned pak r. 1640 jmenován opatem v Melrose ve Skotsku a spolu gener. vikářem řádu cisterciáckého v Anglii, Skotsku a Irsku; avšak do zemí těch sotva přišel, ježto hned r. 1642 učinil jej mohučský arcibiskup Anselm Kazimír svým suffraganem. V Mohuči C. prováděl horlivě katol. reformaci a proslavil se výmluvností, vrátil se na čas do Nizozemí, složil professorský úřad svůj a vstoupil r. 1644. ve Falcku do vojska katolického, jemuž prokazoval jako inženýr a vojín ve Špýru a v pevnosti Frankenthalu platné služby. I za válečného ryku zanášel se studiemi a napsal obširný španělský spis Arte militar, jejž potom vydal roku 1648 v Praze. Sleduje bedlivě události ve své vlasti, byl C. v rozepři o trůn portugalský na straně králů španělských. Roku 1639 vydal v Antverpách polemický spis Philippus prudens, Caroli V. filius, Lusitaniae, Algarbiae, Indiae etc., legitimus rex demonstratus, a když konečně Jan z Braganzy na trůn portugalský dosedl, povstal proti němu C. spisem Joannes Bragantinus. Lusitaniae etc. illegitimus rex demonstratus (Levna, 1643). Tím uvedl se u velkou přízeň dvora španělského., a Filip IV. jmenoval ho r. 1645 svým vyslancem ve Vídni. Tu pak C. svou učeností, všestrannou věcí politických i válečných znalostí a úchvatnou výmluvností získal si záhy náklonnost císaře Ferdinanda III., jenž chtěje ho upoutati k říši své, jmenoval ho r. 1647 opatem klášterů řádu sv. Benedikta kongregace montserratské ve Vídni (Černých Španělův) a v Praze (na Slovanech). Kromě toho svěřil mu císař dozor na všecka pevná místa v Čechách s ročním důchodem 4000 zl. R. 1648 C. byl při hájení Starého a Nového města pražského vydatně činným. Vedlé zderazského probošta Dona Horia z Cremony a staroboleslavského děkana Rudolfa Rodera sestavil z několika set řeholníků z klášterů pražských tři setniny obhájců, z nichž jedna čásť u mostu, druhá na hradbách mezi branami Horskou a Koňskou proti Švédům statečně bojovala. O. sám byl velitelem setniny. R. 1650 jmenován od kardinála Harracha gener. vikářem arcidiécése pražské a vrchním dozorcem duchovenstva, a spolu dostalo se mu titulu biskupa míšeňského. V hodnosti této C. působil jako rádce a spolupracovník arcibiskupův a zejména byl neunavným v provádění katol. reformace. Jsa povahou ohnivý, chtěl oproti mírnému Harrachovi prováděti reformaci bezohledně, ale návrhy jeho neosvědčily se. Roku 1654 odebral se C. do Říma vyjednávat o založení biskupství v Král. Hradci, kde sám dle vůle císaře Ferdinanda III. měl státi se prvním biskupem. Papež Alexander VII. udělil mu však biskupství campagnské a sutrijské, aby jej připoutal k Italii. C. přál si raději vrátiti se do Čech a Ferdinand III. jmenoval jej před smrtí svou r. 1657 biskupem v Král. Hradci. Leopold I. potvrdil jej v této hodnosti sice, avšak nerad, a když jal se jednati s kardinálem Harrachem, aby C. podržel svoje biskupství v Italii, vzdal se tento rozmrzen r. 1659 biskupství královéhradeckého. Od té doby C. z Italie neodešel, ač dle jména zůstal do r. 1658 generálním vikářem v Praze. R. 1659 trávil v Benátkách, r 1664 v Neapoli, kde spory právnické vyřizoval. Zatím naléhali mniši na Slovanech v Praze, aby pro stálou nepřítomnost C-ovu, z čehož v klášteře kázeň poklesla, byl jim dán opat, pročež C. k žádosti dvora r. 1662 vzdal se opatství v Praze, ve Vídni u v Dissenberku. Ještě r. 1670 poslal arcibiskupu pražskému list přímluvný na prospěch židů. Roku 1673 udělil mu papež Klement X. biskupství vigevanské v Milánsku, kde C. zemřel 8. září 1682. Po celý život obíral se C. studiemi o nejrůznějších odvětvích lidského vědění a dopisoval si s učenci a státníky. Bernardu Ign. Bořitovi z Martinic dedikoval C. pojednání Perpendiculorum inconstantia examinata et falsa reperta. Spisy jeho vyšly v Antverpách, Brusselu, Bruggách, Benátkách, Frankenthalu, Frankfurtě, Levně, Lyoně, Kolíně n. R., Praze, Římě a j., dílem v jazyku španělském (8), dílem latinském. Do r. 1670 vydal jich 53. z nichž některé jsou o několika svazcích. Psal básně a učená díla z oboru mathematiky, fysiky, astronomie, grammatiky, logiky, metafysiky, theologie, hudby, politiky, právnictví, historie a vojenství. Roku 1670 dal do tisku spis Philosophia naturalis, a r. 1672 vydal polemické dílo Ilaplodes de restrictionibus mentalibus disputans. Veliký ruch vzbudily zvláště jeho Dubia theologica a Tractatus de templo Salomonis. O mathematice a fysice vydal následující díla: Nova Musica. Ut, Re, Mi, Fa, So1, La, Bi (Vídeň, 1645), jedná o akustice; De perpendiculorum inconstantia (Levna, 1643); Mathesis audax (t., 1642) pojednává o závažných a velmi nesnadných poučkách z logiky, fysiky a bohosloví, o nichž učenci všech věků se přeli a spory vedli. C. je odůvodňuje a objasňuje »per numeros et linenas«; Solis et artis adulteria (t., 1644) o sestrojování slunečních hodin: De novem sideribus circa Jovem visis (t., 1643); Sublimium ingeniorum crux (t., 1642), o pádu prostém: Coelestes metamorphoses (Brussel, 1639), o běhu oběžnic; Cursus mathematicus byl původně vyměřen na čtyři díly, avšak tiskem vydány pouze dva s názvem Mathesis biceps, vetus et nova. Jest to dílo encyklopaedické věd mathematických a jejich odborů, vydané v Campagni v l. 1667 a 1669 s velmi pěknými a hojnými tabulkami ve dvou objemných foliantech. (Zevrubný rozbor od Jos. Smolíka ve zprávě obecného reál. gymnasia v Praze v létech 1872, 1873.) Jednotlivé oddíly jeho jsou: 1. Arithmetika. 2. Algebra. 3. Geometria generalis. 4. Cosmographia. 5. Geodaesia. 6. Geographia. 7. Centroscopia. 8. Orometria. 9. Hydrographia. 10. Histiodromica. 11. Hypothalatica. 12. Nectica. 13. Nautica sublunaris. 14. Nautica aetherea. 15. Potamographia. 16. Hydraulica. 17. Aërogruphia. 18. Anemometria. 19. Ptetica. 20. Sciographia. 21. Logarithmica fluens. 22. Logarithmica refluens. 23. Combinatoria. 24. Kybeia. 25. Arithmomantica. 26. Trigonometria generalis. 27. Trigonometria recurrens. 28. Trigonometria astronomica. 29. Aethereus rectangulus. 30. ΔΙΑΒΉΤΗΣ = Circinus. 31. Architectura militaris. 32. Musica. 33. Metallaria. 34. Pedarrica. 35. Statica. 36. Hydrostatica. 37. Meteorologia. 38. Sphaerica. 39. Oscillatoriae. 40. Rectilineae (poslední tři části co hypotheses planetarum). C. náležel mezi nejznamenitější muže své doby; sami odpůrcové uznávali, že byl neobyčejně duchaplný, ač mu upírali kritického důvtipu. Skvělých darů ducha svého užíval však namnoze k věcem neužitečným, nemožným a ku titěrnostem, zanášeje se i kabbalistikou a uměním řečeným Lulliovým. Ještě na konci života vydal ve Vigevaně tímto směrem rozdivnou knihu s nadpisem Λεπτότατος (subtilissimus). Při tom jest pozoruhodno, že zavrhoval alchymii Et. Sm.