| Údaje o textu |
|---|
| Titulek: |
Buffon |
| Autor: |
Antonín Štolc |
| Zdroj: |
Ottův slovník naučný. Čtvrtý díl. Praha : J. Otto, 1891. s. 858. Dostupné online. |
| Licence: |
 PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Georges Louis Leclerc de Buffon |
Buffon [byfon] Georges Louis Leclerc, hrabě, přírodozpytec franc. (* 1707 v Montbardu — † 1788 v Paříži). Byl synem rady parlamentu burgund., stud. v Dijonu a oblíbil sobě s počátku vědy mathem. Na cestě po Italii v průvodě mladého lorda Kingstona a jeho guvernéra botanika Hickmanna vznikla v něm záliba k vědám přírodním, kteráž stupňovala se za pobytu v Anglii studiem přírodovědecké literatury anglické. Přeložil Halesovo dílo Vegetable statics a Newtonovo Methodus differentialis na jazyk franc., přijat za člena akademie věd a učinil se známým další činností vědeckou, hlavně pracemi fysikálními. Schopnosti jeho a přímluva učinily jej nástupcem intendanta zahrady královské (Jardin des Plantes), v kterémž úřadě setrval B. až do smrti. Všechen čas svůj posvětil B. dvojímu úkolu, zvelebení svěřené mu zahrady a provedení obrovského plánu, vylíčiti totiž velkolepými rysy obraz světa, země a její obyvatelů. R. 1749 vyšly první tři díly proslulého přírodopisu Histoire naturelle, génerale et particulière, avec la description du cabinet du Roi. První obsahoval Théorie de la terre a Système sur la formation des planètes, druhý Histoire générale des animaux a Histoire particuliè de l'homme, třetí Description du cabinet du Roi (od Daubentona) s kapitolou Variétés de l'espèce humaine. R. 1755—67 vyšlo dalších 12 dílův, obsahujících historii čtyřnožců (Histoire des quadrupèdes), dále r. 1771—86 nových 10 dílův obsahujících historii ptákův a minerálů (Histoire naturelle des oiseaux et des minéraux), r. 1774—80 7 dílů doplňků. Pátý díl doplňkův obsahuje nejznamenitější práci B.-ovu Epoques de la nature (1779). R. 1753 zvolen B. za člena Académie française a 25. srp. t. r. promluvil proslulou řeč o slohu (Discours sur le style). B. dožil se svrchovanou měrou odměny zásluh svých, vedlé Voltairea byl v době své nejproslulejším mužem Francie, Ludvík XV. byl mu nakloněn uděliv mu r. 1773 titul hraběcí, a cizí panovníci zahrnovali jej obdivem a dary. B.-ovi nescházelo ovšem i odpůrcův a nepřátel. D'Alembert byl odpůrcem vášnivým, Réaumur inspiroval prý spis proti B.-ovi namířený, Linné mstil se přeměniv jméno rostliny Buffonia na Bufonia, Voltaireův sžíravý vtip dotkl se B-a pověstným výrokem: »Histoire naturelle … n'est pas naturelle«. Život B-ův vyniká příslovečnou pravidelností upomínaje v tom ohledu na život Darwinův. Sídlil po většině v rodišti svém Montbardu žije zde skromně a většinu času posvěcuje pilné práci. R. 1773 postaveno v gallerii zahrady královské poprsí B-ovo (dílo sochaře Pajoua), nesoucí pověstný nápis: »Majestati naturae par ingenium.« V rodišti postavena B-ovi socha r. 1854. K ukončení velkolepého podniku přibíral sobě B. spolupracovníky. Nelze se tomu diviti, ač tato okolnost vedla později ke ztenčování zásluh jeho. Čásť anatomickou díla B-ova spracova Daubenton, dále pomáhali Guéneau de Montbeillard a abbé Bexon. Po smrti B-ově dokončil dílo (r. 1804) částečně podlé zápisů, částečně samostatně Lacépède. V pozdějších vydáních, v nichž přísnější soustava prováděna, přidružili se množí jiní. B. byl z mála těch, jimž podařilo se pronésti veliké myšlénky ve vznešené formě. Byl nepřítelem methody a rozhodným odpůrcem klassifikace, která umisťováním ústrojenců v soustavě dle povrchných znaků tvarových hledala účel přírodopisu. Lnul ke stanovisku povšechnému a povýšenému, a hleděl spíše všestranným pozorováním jevů přírodních přijíti blíže k jádru. Povšechné a povýšené stanovisko svádělo ho však k zanedbávání indukce a uvedlo ho v druhou výstřednost. Než sledujíce práce B-ovy dle pořádku časového nemůžeme nenalézati jistých náběhů k cestě střední. Odtud si i vysvětlíme neshodu v náhledech mezi prvními a pozdějšími jeho publikacemi. B. přijímal všobecnou ústrojnou látku, skládající se z nejmenších ústrojných tělisek (molécules organiques), nespočených, různých, nezrušitelných a tíhnoucích po spojení. Zvíře roste přijímajíc potravu, z níž shodné částice ukládají se ve shodných ústrojích dle určité vnitřní formy (moule intérieur) a pomocí zvláštních sil vitálních (force pénétrantes). Když zvíře vyrostlo, hromadí se nadbytek ústrojných tělisek na určitých místěch dávaje po oplození vznik novému, rodičům podobnému jednotníku. Částice samy o sobě hledal B. mezi nálevníky a tělisky chámovými. Při výkladu rozdílu mezi člověkem a zvířetem patrný jest u B-a přes jisté úchylky vliv Descartesa a Lockea. Krásně pojednává B. o smyslech dávaje u člověka palmu hmatu, u čtvernožců čichu, u ptáků zraku. B. pochopil, že příroda sleduje všeobecný a jediný plán, jevící se v nepřetržité stupnici bytosti. Ku podpoře toho náhledu činí však B. jen pokusy v pozorování i vytknutí shod morfologických, a přichází k němu spíš jen nazíráním na všeobecné zjevy životní. Proto, co B. tušil, podepřeli skutečným pozorováním a kritickým oceněním teprve Geoffroy Saint-Hilaire, Cuvier, Bichat a jiní. Povšechné zásluhy B-ovy o vědu přírodní úzce souvisí s formou, v jaké myšlénky své podával. B. byl mistrem stilu a pokud se dotýče vznešenosti a souladu slohového, náležejí výtvory ducha jeho k nejznamenitějším plodům písemnictví francouzského. Proslulý výrok jeho: »Le style est de l'homme même« sluší doplniti jinou jeho myšlénkou, že krásný sloh jest takovým jen množstvím pravd, jež nám podává. Tím snažil se říditi v pracích svých B., a jestliže nicméně vytvořil množství smělých a nyní bezcenných hypothés, vinu toho nese nedostatečné ocenění fakt, což však převáženo jest velikou zásluhou, že popularisoval vědy přírodní ve vrstvách nejširších. — Z vydání sluší vedlé uvedeného prvního uvésti vydání Cuvierovo (Paříž, 1825—26, 36 svaz.), Lamourouxovo a Desmaretsovo (t., 1824—32, 40 sv.) a Lanessanovo (tam., 1885, 14. sv.). — Srv. B., Correspondance inédite (vyd. H. Nadault de Buffon, 1860, 2 sv.); B., sa famille, ses collaborateurs et ses familiers (vyd. Humbert Bazile, 1863); P. Flourens, Historie des travaux et des idées de B. (1844, 3. vydání 1870); Saint-Beuve, Causeries du lundi IV., X. a XIV.; F. Brunetiere, »Revue des deux mondes« (15. září 1888); A. Lemoine, článek B. v »Dictionnaire des sciences philosophiques« (1875). Šc.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Georges Louis Leclerc de Buffon