Ottův slovník naučný/Bornu

Ottův slovník naučný
Bornit	Bornu	Borny

Údaje o textu
Titulek:	Bornu
Autor:	Rudolf Dvořák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Čtvrtý díl. Praha : J. Otto, 1891. S. 398–399. Dostupné online
Licence:	PD old 70
Související:	Ottův slovník naučný/Bornu (doplněk)

Bornu (Barnu, Bernu, Burnu), mohutný, ač stále upadající muhammedánský stát černošský ve středním Súdánu^{[red 1]} asi mezi 11 až 15° s. š. a 7° 30′—14° v. d., zaujímá dle Nachtigala asi 140.000 km² s 5 mill. obyv. Příbližnou jeho hranicí, jež následkem častých válek stále se mění, jest na východě jezero Čadské a řeka Šarí, na jihu Mandara a Adamaua, na západě Hausa a menší státy fellátské, na severu Sahará a Kánem. V poměru odvislosti od B. nalézá se řada státův okolních, třeba odvislost tato u některých jest velmi illusorní, na př. Kánem, Damergun. Země jest celkem nížina, toliko na záp. a jihu nalézáme řetězy horské asi 300 m vysoké (nejvyšší body dosahují výše 1000 m). Povahu má většinou savany s řídkými, veskrze trnitými stromy a keři. Úrodné, ač poměrně málo vzdělané jsou hustě obydlené lesnaté břehy jez. Čadského a řek bornuských Jeu či Vaube a Mbulu, jež jsouce velkou čásť roku téměř úplně vyschlé od srpna do ledna svými toky úvodí své téměř zaplavují. Jestiť doba od června do září dobou pravidelných dešťův a řeky v polovici září, kdy deště ustávají, plné vody; tím stává se i podnebí, jinak neobyčejně horké (minimum zřídka pod 25° C v pros., maximum až 45° C ve stínu v dub.), od října do ledna dosti příjemným, jest suché a chladné, za to následkem dešťů zuřívají velmi nebezpečné zimnice. I nemoci oční jsou v B. domovem a město Kúka městem slepců. Od dubna do června panují palčivé větry jihozápadní s častými bouřemi; téměř neustále vanou větry severovýchodní. Země jest bohata zvířenou, bohatší květenou. Nalézají se tam gazely, antilopy, pštrosi, žirafy, šakalové, sloni, lvi, levhardi, buvoli, kanci, opice a p., v řekách nosorožci, krokodili, ptactvo vodní; hadi a ptactvo; hojně hmyzu (moskiti). Hojná jsou zvířata domácí: velbloudi, voli, koně, mezci, zebu, kozy, holubi. Květena na severu jest pustinná, na lesnatém jihu tropická, vykazuje asi 47 stromů, z nich 32 ovocné a 15 druhů rostlin užitečných (sykomory, akacie, mimosy, tamarišky, baobab, palmy, ficus kaučukový a j., ječmen, kukuřice, proso, rýže, boby, melouny; bavlna, indych, sesam a j.). Rolnictví, po něm chov dobytka (výborné koně) jest hlavním zaměstnáním obyvatelstva. Průmysl nevyniká (olej sesamový a z podzemnice olejné, spracování bavlny, jejíž výrobky do Fezzánu se vyvážejí, košikářství, hrnčířství, sedlářství a j.). Ze železa hor mandarských vyrábějí dovedně zbraně, zvláště drátěné pancíře pro mužstvo a koně. Výrobky a plodiny domácí vyvážejí se v zimě karavanami býkův, oslův a koní na tržiště často velmi vzdálená. Hlavní stanicí jest však Kúka, kde schází se často až 30.000 kupcův. Obchod jest úplně svobodný a v celku bezpečný. Z dovozu uvádíme cukr, kávu, čaj, kolu, sůl a j. Hlavním předmětem obchodu jsou však otroci, na něž často se pořádají výpravy válečné. Vládnoucí obyvatelstvo jsou Kanuriové (asi 1^·5 mill.). Jako směs domorodců s národy sousedními (hlavně Kanembu) data poměrně pozdního nemají určitého vlastního typu. Jsou pleti černé do červena nebo šediva, velikosti prostřední, těla nesouměrného (zvláště ženy), rysů tváře nepěkných majíce vysoké čelo, širokou tvář, sploštělý, tlustý nos a velká ústa s běloskvoucími zuby. Tělu nedostává se svěžesti, duchu pružnosti a podnikavosti národů sousedních. Povahy jsou dobromyslné, ač jinak bojovní. Jako většina afrického obyvatelstva malují si čelo, tváře, ramena, stehna. Bydlí roztroušeni v malých dědinách. Hlavní potravou jejich jest mléko, boby, plody palem, ořechy a j. Náboženstvím jsou muslimové; tu a tam zachovaly se stopy fetišismu mezi lidem, avšak islám vůčihledě proniká všudy a považuje se za známku aristokracie. Pokud pronikla k nim vzdělanost, děkují ji vlivu arabskému. Mají vlastní svůj jazyk, kanuri (grammatika od Kölle, Londýn, 1854), samostatný idiom, příbuzný se sousedním Tibbu; jest povahy agglutinující, většinou suffigující, a vyniká libozvukem podmíněným hlavně hojnými vokály a jich vhodným rozdělením, dále bohatstvím tvarův a volností slovosledu. Jest i řečí dvora. Mimo Kanuri zastoupena zde řada národností, tvořících asi 4 samostatné skupiny: Makari či Kotoko, Keribina, Musgu, Gamergu, Mandara; Margi a Bábir; Fika, Kerrikerri, Beddé, Manga; Kanembu, Gojam, Tubu; dále národové sousední Hausa, Fúlové, Tuáregové, Yeddima či Budduma, konečně Arabové (Šua). B. rozpadá se na řadu provincií více méně odvislých, z části téměř autonomních. Vládci jednotlivých provincií odvádějí poplatek (zbraně a otroky) jinak jsouce pány absolutními; jiní jsou vládci jen dle jména. Hlavním a sídelním městem jest Kúka se 60.000 obyv. Vládce bornuský s titulem šeich a sultán jest despotou, který má k ruce své pro jméno radu národní (kokena), složenou z princů rodiny vladařské, vysokých hodnostářův a zástupců jednotlivých kmenů. Vládu vykonává sám se svými úředníky, většinou otroky. Nejvyšší úřady mají příbuzní vladařovi. Příjmy státní tvoří mimo plodiny země obchod s otroky, který je takřka monopolem vladařovým. Válečnou moc páčí Nachtigal na 7000 mužů. B. náleží k nejstarším státům africkým. Ve XII. stol. uvádí se vpád muslimského vladaře Kánemu Dumány, pod jehož vládou trvala země dvě století. Domácí obyvatelstvo Só vyhubeno, za zbytky jeho považují se Buddumové jezera Čadského. V polovici XIV. stol. stalo se residencí vladaře kánemského, který před kmenem Bulalů sem se utekl, a odtud datuje se vlastní říše B. Z vladařů jejích nejvíce vynikli Alí ben Dumána, který dobyl opět Kánemu, a syn jeho Idrís ben Alí (1571—1603), prvý sultán bornuský. Jimi rozšířena říše až po Nigir a zveličena značně i na jihu. Později upadá říše opět a na počátku našeho století (1808) stává se předmětem útoku Fúlův; útok šťastně odražen fakírem Muhammedem Emínem z Kánemu vítěznou bitvou u Ngornu, a Emín stal se vlastním pánem země s titulem šeicha a se sídlem v Ngornu; r. 1816 založil si nynější residenci Kúku. Nástupcem jeho stal se r. 1835 syn jeho Omar. Jemu bylo zápasiti s nepřátely domácími (starou dynastií, jež usadila se v Birni-Ksar Eggomo) i cizími. Na čas nucen ustoupiti starému vladaři, ale vzchopil se opět i připojil po smrti posledního nápadníka staré dynastie k titulu svému šeich i titul sultánský. Na čas ustoupil i svému bratru Abdurrahmánovi (1853—54). Proslavil se účinnou podporou cestovatelů Bartha, Vogela, Beurmanna, Rohlfsa a Nachtigala. Zemřel r. 1881 zanechav vládu synovi Abú Bekrovi. První zprávy o B. podává Ibn Batúta a později Leo Africanus v XVI. stol. Prozkoumáno teprve v XIX. st. Srovnej Clapperton, Narative of discoveries in Central Africa (Londýn, 1826); Barth, Reisen in Afrika (Gotha, 1857, III. a IV. díl); Rohlfs, Quer durch Afrika (Lipsko, 1874—75, 2 sv.); Nachtigal, Sahara u. Sudan (Berlín, 1881, II.). Dk.^{[red 2]}

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Pojem Súdán zde neznamená totéž, co dnešní stát Súdán. Viz Ottův slovník naučný/Súdán.
2. Ve 28. dílu byl k heslu „Bornu“ uveřejněn doplněk, viz Ottův slovník naučný/Bornu (doplněk).