Ottův slovník naučný/Bonorum possessio

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Bonorum possessio
Autor: Leopold Heyrovský
Zdroj: Ottův slovník naučný. Čtvrtý díl. Praha : J. Otto, 1891. s. 355–356. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Bonorum possessio slove u Římanů dědická posloupnost dle práva praetorského na rozdíl od dědické posloupnosti dle ius civile, zvané hereditas. Pravdě se podobá, že b. p. byla vzata z práva attického a původně od praetorův udílena pouze dědicům práva civilního (heredes), kterýmž tím byla opatřena nová, velmi působivá žaloba (interdictum Quorum bonorum). B. p. byla tedy s počátku udílena pouze iuris civilis conservandi gratia. Ale časem uděloval praetor pro ten případ, že by se u něho nehlásil žádný civilní dědic, dědictví též osobám, které dle práva civilního nebyly povolány děditi, ale dle slušnosti přednost před cizími vetřelci zasluhovaly, jako hlavně kognati zemřelého (b. p. iuris civilis supplendi gratia). Konečně byla b. p. udělena některým osobám, které nebyly heredes, před dědici civilními (b. p. iuris civilis corrigendi gratia). K b. p. povolávalo edictum praetorské, byl-li tu testament, za jistých okolností proti poslední vůli zůstavitelově (b. p. contra tabulas), jinak však dle ustanovení testamentu (b. p. secundum tabulas). Nebyl-li tu testament, měla nastati b. p. intestati. Povolaný nabýval práva dědického teprve zvláštním udělením b. p-nis skrze magistrát, za něž musil do určité lhůty žádati (b. p-nem petere, adgnoscere), a které bylo uskutečněno z pravidla bez předchozího vyšetření věci (b. p. edictalis) jen v některých případech dekretem vydaným po zevrubném vyšetření (b. p. decretalis). Kdo obdržel b. p-nem, nebyl dědicem ve smysle starého práva civilního, neslul proto heres, nýbrž pouze b. possessor. Ale prakticky a materiálně byl v každém směru loco heredis, maje k ochraně svého práva dědického jakožto universální žalobu interdictum Quorum bonorum, později též hereditatis petitionem possessoriam. Dědic civilní, nevyžádavší b. p-nem, mohl druhdy b. posisessorovi dědictvi žalobou dědickou odejmouti a tim způsobiti, že b. p. byla sine re, druhdy – při b. p. iuris civilis corrigetidi gratia zavedené – tak učiniti nemohl, a byla pak b. p. cum re i. e. cum effectu. Protiva mezi hereditas a b. p. potrvala sice ještě za pozdější doby císařské a zachovala se v Justinianově právu, ale celkem jest, co se praktických účinků dotýče, pokládati oba systémy práva dědického za splynulé v jediný. Pro dnešní právo obecné pozbyla řečená protiva praktické důležitosti naprosto. Hlavním spisovatelem o b. p. jest Leist, od něhož pochází jednak »Die b. p., ihre geschichtl. Entwickelung u. heutige Geltung« (1844, 1848; 2 sv.), jednak Erläuterung der Pandekten nach Hellfeld, serie 37. a 38., část I. až IV., strana 1–300., 1870–1879. Hý.