Ottův slovník naučný/Bonapartismus

Ottův slovník naučný
Bonapartea	Bonapartismus	Bonapartisté

Údaje o textu
Titulek:	Bonapartismus
Autor:	Jaroslav Haasz
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Čtvrtý díl. Praha : J. Otto, 1891. S. 333–334. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Ottův slovník naučný/Bonaparte, Ottův slovník naučný/Napoleon

Bonapartismus (frc. bonapartisme) sluje směr politický, mající za účel dobyti vlády ve Francii rodině Napoleonovců. B. povstal již za vyhnanství Napoleona I. na ostrově Elbě a propukal ještě více po jeho pádu některými spiknutími (1816, 1822) pro sympathie, jež si zachoval Napoleon v armádě a v lidu. Po smrti Napoleona II. r. 1832 směr ten utuchl, tak že pokusy Ludvíka Napoleona r. 1836 a 1840 o povstání neměly vůbec žádného účinku. Následkem chyb vlád restauračních, za nichž tělesné ostatky Napoleona I. slavnostně převezeny do chrámu invalidův, obživla zase myšlénka napoleonská, k čemuž přispělo i povolávání bývalých maršálků Napoleona I. a bonapartistů k vynikajícím hodnostem. Revoluce únorová r. 1847 a sociální boje r. 1848 umožnily Ludvíku Napoleonu, že se domohl vlády a císařství. Od doby té bylo hlavní zásadou, spíše však záminkou strany všeobecné hlasování (plebiscit), a strana zvala se stranou odvolání k lidu (la partie de l’appel au peuple). Po válce r. 1870 a po pádu druhého císařství nastal též úpadek b-mu: tak ve sněmovně versailleské bylo jen 6 bonapartistů, zvolených na Korsice, avšak i ti vedli si velmi hlučně a vyzývavě, což bylo pak vůbec taktikou strany, zvláště předního z vůdců jejich, Pavla de Cassagnac, a mělo za účel, učiniti každou vládu nemožnou a způsobiti všeobecné hlasování nebo státní převrat. Po smrti Napoleona III. (1873) organisovala se strana a nabývala za příznivého jí septennátu Mac-Mahonova vždy větší půdy, hlavně v krajinách, na něž se nevztahovala pruská invase r. 1870, a v krajinách zemědělských, jimž se za Napoleona III. hmotně dařilo. Zakládány četné místní výbory, rozdávány tisíce fotografií prince Napoleona a konány četné návštěvy v sídle jeho Chislehurstu. Organisace ta, zvláště zasahání ústředního komitétu do voleb vedla k bouřným výjevům a k vyšetřování ve sněmovně, jež odhalilo nebezpečnost b-mu. Roku 1876 utrpěla sice strana při volbách porážku, spojila se však s monarchisty, způsobila odvolání ministerstva Jules-Simonova 16. května a po nové porážce volební domáhala se u Mac-Mahona státního převratu. Po smrti prince Napoleona v boji se Zuly roku 1879 nechtěla klerikální čásť strany uznati prince Jérôma za praetendenta pro jeho demokratické smýšlení; rozštěpení strany vedlo zvl. přičiněním Cassagnacovým a Amiguesovým r. 1884 k roztržce mezi Jérômem a synem jeho Victorem, který uznáván klerikální frakcí (Victoriens) za nápadníka trůnu. Při volbách r. 1881 utrpěla strana novou porážku, tak že měla jen 45 poslanců. Manifest vydaný Jérômem roku 1883 v Paříži, v němž přiblížil se opět straně klerikální, způsobil sice zatčení jeho na krátkou dobu, neměl však vážnějšího účinku. R. 1885 měla strana 65 poslanců, celkem však dobyla méně míst než ostatní reakcionáři. Vypuzení praetendentů r. 1886 stihlo také prince Jérôma a Victora. Za rozkvětu boulangismu podporovali jej bonapartisté hlavně r. 1888, docílili však i tu výsledků jen dočasných; vůbec strana jejich po odstoupení »místocísaře« Rouhera r. 1881 a po smrti jeho r. 1884 postrádá pevnosti a organisace a je spíše frakcí strany konservativní. Hsz.