Boerhaave [búrháve] Hermann, slavný lékař a botanik holl. (* 31. pros. 1668 ve Voorhoutu u Lejdy — † 23. září 1738). Stud. v Lejdě filosofii a lékařství a sotva 22letý promován na doktora filosofie. Zároveň oddal se mathematice a již tenkráte vyznamenán za své vědecké práce zlatou medaillí města Lejdy. Také již tehdáž vynikal podivuhodnou znalostí řečí. Přilnuv pak také k lékařství, zabýval se především spisy Hippokratovými, a to bylo snad také z části příčinou, že široký, praktický rozhled a zkušenosti rozumnou kritikou vytříbené zůstaly hlavním vodítkem a charakteristikem vědecké činnosti B-ovy. Anatomii studoval na základě Vesala, Fallopia a cvičil se pod anatomem Nuckem i prakticky. Již tehdáž také výzkumy slavného Harveye, vynálezce oběhu krevního, počaly mohutně působiti v celý jeho směr. Ačkoli r. 1693 povýšen na doktora lékařství, B. studoval dále theologii, ale nahodilá hádka způsobila, že konečně oddal se výhradně lékařství. Usadiv se v Lejdě, stal se tam r. 1701 lektorem theor. lékařství. Od roku 1703 četl i o botanice, lučbě a praktickém lékařství a r. 1709 stal se professorem mediciny a botaniky. R. 1714 jmenován druhým professorem v collegium practicum a r. 1720 prvním prof. lékařství, k čemuž r. 1718 připojil ještě professuru lučby. Do této doby spadají práce, které založily jeho slávu lékařskou, a sice Institutiones medicae (1708) a aforismy De cognoscendis et curandis morbis (1709). Také jako praktický lékař těšil se jménu světovému; u něho rady a pomoci hledali nejen knížata a velmoži vší Evropy, ale i z ostatních dílů světa choří k němu putovali. B., bez odporu z největších kliniků vůbec, opírá se o výzkumy XVII. stol., které tak jako Harveyovo odkrytí oběhu krevního a práce Vesalovy, Fallopiovy a j. znamenaly výkvět anatomie. Z výzkumů těchto těžil plnou měrou pro lékařství praktické, přihlížeje i k zásadám praktického pozorování Hippokratova, které mistrnou rukou slučoval s ostatním vývojem věd přírodních, především fysiky, tak že jej historie právem řadí mezi t. zv. iatrofysiky. Obecné jeho vzdělání, značné zkušenosti, výtečné učitelské nadání a hlavně rozumná, empirická kritika musily dvojnásobně příznivě účinkovati hlavně v době, kdy nestravitelná theorie byly jmíny za učenost a kde zkušenost a experiment, který později B-ův žák Haller tak slavně uvedl do mediciny, neměly váhy. B. v klinickém lékařství, hlavně interním, jest mezníkem, u něhož také tato věda vrátila se z jařma planých theoremat k jasnému pozorování klinickému na základě výzkumův anatomických a fysikálních. — B-ový výklady o chemii Elementa chemiae quae anniversario labore docuit in publicis privatisque scholis H.B. (Lejda, 1732) byly dlouho základní učebnicí vědy té po vší téměř Evropě. B. končí řadu mužů, kteří věřili v transmutaci kovů; ač byl pracovníkem pilným a střízlivým, nalézal se v té příčině v osudném klamu doby své. Že rtuť ve zlato teplem proměniti nelze, dokázal, zahřívaje po patnácte let rtuť za přístupu vzduchu při teplotě sta stupňů. V historii chemie důležit jest svými tabulkami affinitivnými. Jako botanik učinil se známým hlavně spisem: Index alter plantarum quae in horto academico Lugduno-Batavo aluntur (Lejda, 1720, 2 sv., 40 tab.). Jý.Rn.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Hermann Boerhaave