| Údaje o textu |
|---|
| Titulek: |
Boerhaave |
| Autor: |
Vítězslav Janovský, Bohuslav Raýman |
| Zdroj: |
Ottův slovník naučný. Čtvrtý díl. Praha : J. Otto, 1891. S. 233–234. Dostupné online. |
| Licence: |
 PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Hermann Boerhaave |
Boerhaave [búrháve] Hermann, slavný lékař a botanik holl. (* 31. pros. 1668 ve Voorhoutu u Lejdy — † 23. září 1738). Stud. v Lejdě filosofii a lékařství a sotva 22letý promován na doktora filosofie. Zároveň oddal se mathematice a již tenkráte vyznamenán za své vědecké práce zlatou medaillí města Lejdy. Také již tehdáž vynikal podivuhodnou znalostí řečí. Přilnuv pak také k lékařství, zabýval se především spisy Hippokratovými, a to bylo snad také z části příčinou, že široký, praktický rozhled a zkušenosti rozumnou kritikou vytříbené zůstaly hlavním vodítkem a charakteristikem vědecké činnosti B-ovy. Anatomii studoval na základě Vesala, Fallopia a cvičil se pod anatomem Nuckem i prakticky. Již tehdáž také výzkumy slavného Harveye, vynálezce oběhu krevního, počaly mohutně působiti v celý jeho směr. Ačkoli r. 1693 povýšen na doktora lékařství, B. studoval dále theologii, ale nahodilá hádka způsobila, že konečně oddal se výhradně lékařství. Usadiv se v Lejdě, stal se tam r. 1701 lektorem theor. lékařství. Od roku 1703 četl i o botanice, lučbě a praktickém lékařství a r. 1709 stal se professorem mediciny a botaniky. R. 1714 jmenován druhým professorem v collegium practicum a r. 1720 prvním prof. lékařství, k čemuž r. 1718 připojil ještě professuru lučby. Do této doby spadají práce, které založily jeho slávu lékařskou, a sice Institutiones medicae (1708) a aforismy De cognoscendis et curandis morbis (1709). Také jako praktický lékař těšil se jménu světovému; u něho rady a pomoci hledali nejen knížata a velmoži vší Evropy, ale i z ostatních dílů světa choří k němu putovali. B., bez odporu z největších kliniků vůbec, opírá se o výzkumy XVII. stol., které tak jako Harveyovo odkrytí oběhu krevního a práce Vesalovy, Fallopiovy a j. znamenaly výkvět anatomie. Z výzkumů těchto těžil plnou měrou pro lékařství praktické, přihlížeje i k zásadám praktického pozorování Hippokratova, které mistrnou rukou slučoval s ostatním vývojem věd přírodních, především fysiky, tak že jej historie právem řadí mezi t. zv. iatrofysiky. Obecné jeho vzdělání, značné zkušenosti, výtečné učitelské nadání a hlavně rozumná, empirická kritika musily dvojnásobně příznivě účinkovati hlavně v době, kdy nestravitelná theorie byly jmíny za učenost a kde zkušenost a experiment, který později B-ův žák Haller tak slavně uvedl do mediciny, neměly váhy. B. v klinickém lékařství, hlavně interním, jest mezníkem, u něhož také tato věda vrátila se z jařma planých theoremat k jasnému pozorování klinickému na základě výzkumův anatomických a fysikálních. — B-ový výklady o chemii Elementa chemiae quae anniversario labore docuit in publicis privatisque scholis H. B. (Lejda, 1732) byly dlouho základní učebnicí vědy té po vší téměř Evropě. B. končí řadu mužů, kteří věřili v transmutaci kovů; ač byl pracovníkem pilným a střízlivým, nalézal se v té příčině v osudném klamu doby své. Že rtuť ve zlato teplem proměniti nelze, dokázal, zahřívaje po patnácte let rtuť za přístupu vzduchu při teplotě sta stupňů. V historii chemie důležit jest svými tabulkami affinitivnými. Jako botanik učinil se známým hlavně spisem: Index alter plantarum quae in horto academico Lugduno-Batavo aluntur (Lejda, 1720, 2 sv., 40 tab.). Jý. Rn.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Hermann Boerhaave