Ottův slovník naučný/Bezpopovci

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Bezpopovci
Autor: Jaromír Hrubý
Zdroj: Ottův slovník naučný. Třetí díl. Praha : J. Otto, 1890. S. 932–934. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Starověrci

Bezpopovci, ruští sektáři. Když církevní sněm moskevský roku 1667 schválil opravy předsevzaté patriarchou Nikonem v knihách bohoslužebných a novotám se příčící rozkolníky dal do klatby, oddělili se tito nadobro od pravoslaví a utvořili zvláštní náboženskou společnost. Avšak ta okolnost, že ani jeden z pravoslavných biskupů nepřestoupil na stranu rozkolníků, byla příčinou nového rozdělení rozkolníků v různé sekty. Nebyloť duchovního hodnostáře, jenž by pro rozkolníky světil křižmo a uděloval nižším duchovním právo, konati bohoslužby a udíleti svátosti. Nižších duchovních, vlastních to vinníků ruského rozkolu, měli rozkolníci s počátku s dostatek. Ale když za carevny Sofie vydán r. 1685 zákon hrozící trestem smrti všem, kdož by rozkol šířili a v něm tvrdošíjně setrvávali, rozprchli se hlavní vůdcové rozkolu, a celé obce rozkolnické zůstaly bez duchov. pastýře. K tomu staří „praví“ popové vymírali, a naděje na novosvěcené nebylo. Z nouze pomáhali si někteří rozkolníci tím, že lákali pravoslavné duchovní, svěcené už dle nových obřadů, do svých sborů, přiměli je, aby se vzdali nikonovských novot a vykonávali rozkolníkům bohoslužby dle starých obřadů. Tato čásť rozkolníků, která uznávala potřebu popův a bohoslužby si dávala konati výhradně jen vysvěcenými duchovními, obdržela název popovců. Jinak vedli si rozkolníci, kteří se před pronásledováním utekli do pustých, lesnatých krajů severního Ruska na pomoří Ledového okeánu. V krajích těch i dříve chrámů bývalo po skrovnu, a nad to mnohé zůstávaly po dlouhou dobu neobsazeny. Mimo to i veliká vzdálenost a špatné cesty bránily nezřídka osadníkům v návštěvě chrámův. Okolnosti přiučily zdejší osadníky ještě před početím rozkolu obcházeti se v duchovních potřebách často bez popů. Kromě toho v severních končinách Ruska šířily rozkol hlavně osoby stavu světského nebo prostí mnichové, jimž se nedostalo svěcení na kněžstvo. Když pak koncem XVII. století vzniklo na řece Vygu nedaleko Bílého moře hlavní středisko severoruských rozkolníků, totiž vygorěcký monastyr, vešlo zde v obyčej, že všechny bohoslužby konány výhradně laiky a z křesťanských svátostí udíleny jen ty, jež může z nouze udíleti i laik. Zvolení za tím účelem učitelé udíleli nově v rozkol přestupujícím křest, přijímali ke zpovědi kajicníky, postřihovali na mnišství ty, kdož chtěli přijmouti řeholi, pohřbívali umrlé, sloužili nešpory, vigilie, ranní hodinky, molebny a panichidy, vůbec všechny ty bohoslužby, jichž konání není vyhrazeno svěcenému duchovenstvu, totiž kněžím a jáhnům. Příklad vygorěckých rozkolníků následovali pak všichni ti rozkolníci, kteří byli nuceni obcházeti se bez popův a zváni proto b. Zásady b-ců vyloženy soustavně r. 1720 ve spise „Pomorskije otvěty“, v nichž Andrej Denisov, tehdejší náčelník vygorěcké obce, zodpovídal otázky mnicha Neofita, poslaného na řeku Vyg za tím účelem, aby seznal učení pomorských b-ců. Z odpovědí Denisových vysvítá, že b. nepopírali ze zásady hierarchie církevní, nýbrž zůstávali bez duchovenstva jen z nouze, jako bývaly toho příklady i za prvních dob křesťanství. Z nedostatku duchovenstva rozdělili všechny svátosti — také po příkladu starokřesťanském — na nezbytně nutné k dosažení spasení a na užitečné. K prvým počítali křest, pokání a večeři páně, k druhým biřmování, svěcení kněžstva, manželství a poslední pomazání. O těchto soudili, že se křesťan z nouze může bez nich obejíti; z nezbytně nutných svátostí dvě, totiž křest a pokání, může udíleti z nouze i laik; třetí pak, večeři páně, možno nahraditi „plamennou touhou po přijímání“ čili přijímáním duchovním. Na ospravedlněnou takového výjimečného konání bohoslužeb a udílení svátostí uvádělo se učení o říši Antikristově. B. věřili, že od roku 1666 nastoupila na zemi vláda Antikristova, že církev Kristova dožívá poslední svá léta, a na sklonku věku že církev musí postrádati svěceného duchovenstva a všech svátostí, jichž udílení vyhrazeno duchovním. Za Antikrista pokládali zprva patriarchu Nikona, pak caře Petra Vel., později upustili od víry v Antikrista osobního a nahradili jej Antikristem mravním, jímž rozuměli „ducha a směr panující v pravoslavné církvi a společnosti“. Všichni b. přidržovali se původně obyčejů platných v obci vygorěcké, založené na základě čistě demokratickém. Vrátkost učení bezpopovského zavdala však brzy podnět k nedorozuměním, hádkám a štěpení se bezpopovštiny v nové sekty. První příčinou sváru byl nápis na kříži. Kdežto přívrženci obce vygorěcké psali na kříž slova „І. Хр. Царь Славы“, užíval žalmista Feodosij, jenž založil osadu bezpopovskou nedaleko severozápadní hranice polské, písmen „І. Н. Ц. І.“. Spor mezi Denisovem z kláštera vygorěckého a Feodosijem nevedl k cíli, přívrženci obou se navzájem prokleli a utvořili zvláštní sekty. Přívrženci Denisova zváni pak obecně pomorci, kdežto příslušníci osady Feodosijovy nazváni fedosějevci. Spor o nápis na kříži uklizen sice po stu létech r. 1791, kdy i fedosějevci přijali nápis „Car Slavy“, za to rozešly se obě sekty mnohem rozhodněji v otázce manželské. Kdežto pomorci vidouce nevyhnutelnost stavu manželského dovolovali svým přívržencům ženiti se a sňatky manželské žehnali zvláště k tomu účelu sestavenými modlitbami, fedosějevci upírali možnost manželství mezi b., a hlásajíce na oko coelibát připouštěli pod rukou volnou lásku. Jinou příčinou rozkolu v bezpopovštině byl poměr b-ců k státu. Ježto panovníci ruští schválili Nikonovy opravy církevních knih, pokládáni od starověrců za bezbožné, a Petr Vel. dokonce za Antikrista. Bylo by tedy dle domnění starověrců hříchem, modliti se za cara. Pomorci však z ohledů politických zprva trpěli a později nařizovali modlitbu za cara. Proto oddělil se od obce vygorěcké jakýsi Filip se svými přívrženci, prohlásil pomorce za kacíře a založil koncem XVII. nebo poč. XVIII. století novou sektu, zvanou filipovskou. Filipovci nejen že zamítli modlitbu za cara, nýbrž vzpírali se jakýmkoli povinnostem vzhledem ke státu, a když byli pronásledováni, raději podstupovali smrť, sami se na př. spalujíce. Manželství filipovci ovšem také neuznávají. Pak odštěpili se běguni (v. t.). Kromě těchto hlavních sekt bezpopovských, jež vznikly vesměs na severu Ruska oddělivše se od jednoty pomorské, vznikaly jiné sekty bezpopovské i na východě, hlavně v poříčí Kamy a Volgy. Tito b. shodují se s pomorskými v učení o říši Antikristově, jsou však ve vývodech z učení toho plynoucích důslednějšími. Není-li již na zemi pravého kněžstva, tvrdí oni, udílejí pomorci neprávem svátosti křtu a pokání, neboť laikům nenáleží udíleti svátosti, a proto se pomorci dopouštějí svatokrádeže. Církev Kristova za dob Antikristových zmizela se země, a s ní i milost boží se vznesla na nebesa. Upírajíce takovým způsobem všelikou možnost bohoslužby na zemi jsou nazváni nětovci. K dosažení věčného spasení jest jen jediný prostředek: modliti se soukromí ke Spasiteli a znamenati se křížem. Proto je jmenují také spasovo soglasije nebo spasovci. Většina z nich dává své děti křtíti v církvi pravoslavné, doma však modlí se ke Spasiteli, aby nedokonalý křest pozemský milostí svou uznal za dokonalý. Jako nětovština, tak i fedosějevština, filipovština a sekta běgunská rozpadávají se v několik podřízených sekt, jež se liší od sebe po většině jen po stránce obřadní. Literatura: N. Kostomarov, Istorija raskola i raskolnikov („Sobr. monogr.“ XII.); S. Maksimov, Broďačaja Rus Christa-radi (Petrohr., 1877); I. Juzov, Russkije dissidenty (Petrohrad, 1881); N. Ivanovskij, Rukovodstvo po istoriji i obličeniju staroobrjadčeskago raskola (Kazaň, r. 1887); Jar. Hrubý, Sektářství na Rusi („Osvěta“ 1883, č. 7. a sl.). Hbý.