Ottův slovník naučný/Bartolus

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Bartolus
Autor: Jaromír Čelakovský, František Brábek
Zdroj: Ottův slovník naučný. Třetí díl. Praha : J. Otto, 1890. S. 389–390. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Bartolus: 1) B. de Sassoferrato, vynikající italský právník XIV. stol., hlavní repraesentant scholastických právníků středověkých, zv. postglossátorů nebo kommentátorů. Nar. r. 1313 v obci Venatuře blízko Sassoferrata v marce Anconské z rodiny Bentivoglio; otec jeho zove se v závěti Francesco Buonaccorso. B. obdržev první vyučování od minority Petra z Assisi oddal se v 15. roce věku již studiu práva v Perugii, kdež byl jeho učitelem proslulý tehdy romanista Petrus da Pistoja, a dosáhl 10. listop. 1334 na učení bononském hodnosti doktorské. Když byl vlastním studiem několikaletým opatřil sobě důkladnějšího vzdělání, přijal r. 1348 v Toldi a napotom v Pise úřad soudního assessora; avšak znechutiv si povolání soudcovské zvolil dráhu učitelskou a spisovatelskou. V říjnu r. 1340 začal v Pise přednášeti o zákonníku Justiniánově a r. 1343 povolán jest odtud na učení perugijské, které tehdy právě bylo v rozkvětu. Zde setrval až do smrti, až na krátký čas kolem r. 1348, kdy pro morovou ránu z Pisy odešel. Zemřel v Perugii 13. července 1359. Jak přednáškami, tak i spisy a dobrými zdáními svými zjednal sobě jméno nejproslulejšího právníka své doby. Současníci nazývali jej světlem a hvězdou právníků, svítilnou práva atd. Z posluchačů jeho, kteří se se všech stran k němu hrnuli, vynikli zvláště dva bratři Baldové (viz Baldus) a Angelus de Ubaldis. Perugia, kdež velkou čásť života působil, udělila mu právo měšťanské a povolala jej též k hodnostem městským. Když Karel IV. na podzim r. 1354 táhl do Italie, aby se dal v Římě korunovati na císařství Římské, chtěla některá města hornoitalská opříti se jeho záměru; avšak Karlu podařilo se přiměti je, aby se podrobila jeho vrchnímu panství. B. maje účastenství na tomto jednání jako vyslanec perugijský prokázal Karlu IV. mnohé služby, načež císař vraceje se z Říma potvrdil netoliko Perugii a tamější universitě její privileje, nýbrž i vyslance jejího mnohými milostmi obdařil. Povýšilť 19. května 1355 B-la za svého radu, dvořenína a spolustolovníka a udělil jemu i jeho potomkům, kteří budou legum doctores, právo udělovati plnoletost a legitimovati posluchače nemanželsky zrozené. (Huber, Regesten, č. 2129., 2130. a 6819.) Současně prý mu císař udělil šlechtictví a znak červeného lva o dvou ocasech ve zlatém poli, následkem čehož někteří soudili, že byl B. do stavu rytířského v Čechách povýšen, což s pravdou se nesrovnává. Rovněž odporuje pravdě tvrzení Pelzlovo, jenž B-la dokonce počítal k českým učencům (v Abbildungen böhm. Gelehrten, I., str. 31.), jako by Karel IV. byl B-la do Prahy povolal, aby účastnil se sepsání zákonníka »Majestas Carolina«; nebo tvrzení opata di Pade i jiných, že B. sepsal zlatou bullu z r. 1356. Pravdě však jest podobno, že sepsal některé spisy k vyzvání Karla IV., poněvadž obsah jejich souvisí poněkud s tehdejšími kodifikačními snahami v říši a snad i v Čechách (srvn. na př. posud netištěný traktát De electione imperatoris v rukopise dvorní bibl. ve Vídni, č. 5045., dále traktát Qui sint rebelles atd.). Tím by se poněkud vysvětlovala známá poznámka Koldínova v předmluvě k Právům městským z roku 1579, že prý Karel IV. užíval »v radách svých onoho osvíceného muže a vtipu velmi ostrého i v právích zběhlého B-la řečeného«. Význam spisovatelské činnosti B-lovy a jeho školy v tom záleží, že, kdežto glossátoři neodvažovali se daleko od písmene zákona, píšíce k ustanovení jeho stručné výklady, glossy neb summy; B. i následovníci jeho odvážili se na obšírnější kommentáře, přihlížejíce při sepisování jich netoliko k římskému právu, nýbrž i ke změnám, které v platnosti jeho způsobily církevní zákonodárství, manské právo lombardské a statuta italská. Následkem toho spisy B-lovy netoliko ve škole, nýbrž i na soudech neobyčejné vážnosti se dodělaly; ve Španělsku a Portugalsku přikládána jim dokonce zákonná moc a třebas prokazují nedostatečné vzdělání právnické, podávajíce často nesprávný výklad textu a užívajíce barbarské řeči, přece vliv jejich na pozdější právnické práce byl značný. Obsahují pak jednak obšírnější exegesi pramenů římského práva, jednak menší výklady o jednotlivých otázkách z oboru práva státního, trestního, soukromého i procesuálního ve formě traktátů nebo consilia (počtem až 361) nebo quaestiones. Spisy ty mnohokráte souborně byly tiskem vydány: r. 1473 v Benátkách, r. 1544 v Lyoně, r. 1577 v Turině (10 dílů), r. 1588 v Basileji, r. 1590 a 1615 v Benátkách, nověji r. 1843–1845 od Prata a Müncha. Srv. Savigny, Geschichte des röm. Rechtes (VI, 137, kdež i starší literatura); Cesare Barnabei, Bartolo de Sassoferrato e la scienza delle leggi (Turin, 1881); Časopis Česk. Musea (1883, str. 433.). JČ.

2) B. István, maď. hudební spisovatel a skladatel, nar. r. 1821 v Bálványos Váralji. Žije v Budapešti a jest od r. 1876 řádným členem uher. akademie věd. Vydal řadu vzácných děl, z nichž uvádíme: A magyar egyházak szertartásos énekei a XVI és XVII században. Hangjegyekkel (Maď. církevní obřadní zpěvy v XVI. a XVII. stol. S notami. Budapešť, 1869); Müvészet és nemzetiség (Umění a národnost, tamt., 1876); Adalékok a magyar zene történetéhez (Příspěvky k dějinám maď. hudby, tamt., 1882); Ujabb adalékok a mágyar zene történetéhez (Novější příspěvky, 1882). Kromě toho vydal: Jelentés a felsö-ausztriai Kolostoroknak Magyarországot illetö kéziratai és nyomtatványairól (Zpráva o rukopisech a tiskopisech klášterů hornorakouských, týkajících se Uherska, 1870). Všecky tyto spisy vyšly nákladem uher. akademie. Bbk.