Ottův slovník naučný/Bajka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Bajka
Autor: Josef Hanuš, Petr Durdík
Zdroj: Ottův slovník naučný. Třetí díl. Praha : J. Otto, 1890. s. 105. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Bajka

Bajka, od slovesa bajati (jako lat. fabula od fari = mluviti) značí v širším smyslu vůbec věc, povídku vymyšlenou a nepravdivou. Ve smyslu užším jest jako řec. αἴνος, μῦθος, λόγος, αἴνιγμα; lat. apologus, fabula, exemplum; něm. Fabel; fr. l'apologue, fable; angl. fable; rus. basnja; pol. bajka) aesthetickým mluvoobrazem; určitá myšlénka — obyčejně nějaké pravidlo života — vyjádřena tu obrazem, jenž založen na jednotlivém příběhu, jejž podává nám nazírání skutečnosti. Tendence spočívá tu v příběhu. Pokud tento příběh ukazuje na sobě druh, pravidlo takých příběhů, jest příkladem (paradigma); pokud jeho vylíčení nechce podati vědomě příběhu, nýbrž jen jeho obraz v platnosti přirovnání, jest allegorií. K rozřešení této allegorie, jež musí býti v b-jce prosta a průhledna, přispívá jednak sám obsah b-ky, jednak zřejmé rozluštění nadepsané nebo podepsané (promythion, epimythion). B. vyskytá se buď samostatně aneb v řeči souvislé s funkcí citátu, přísloví a p.; v prvém případě přichází buď o sobě, vypravuje se totiž jednotlivý příběh — b. jednotlivá — buď v celých skupinách, protkaných z pravidla povídkami jiného druhu; zde bývá celé pásmo příběhů a jest vetkán jeden do druhého jako v rámec — b-ky ve formě rámcové. Lidé do b-ky se nehodí pro svou svobodnou vůli, rovněž ne bytosti nadlidské; nejlépe sluší jí zvířata jednak svou mechanicky důslednou povahou, jednak svou analogičností s lidmi; dosti vhodny jsou též rostliny a nerosty. Forma b-ky jest vždy stručná, buď prosaická nebo veršovaná. V tomto případě dodává se b-jce více lahody, básnickosti a snadněji se vštěpuje v paměť. Sloh budiž prostý, důvěrný, veselý, graciósní a přirozený až do naivnosti. »První starostí,« dí Marmontel, »budiž přesvědčiti, druhou učiniti přesvědčování zábavným, třetí učiniti je užitečným.« B. jednotlivá rozdělována již u Řekův a sice dle jednajících tvorů (μῦθος λογικός – μ. ἠθικός – μ. μικτός); podobně u Lessinga (vernünftige Fabel — sittliche F. — mythische F. — hyperphysische F.). Lepším zdá se rozdělení Gerberovo: 1. B. obrazná (Fabelbild), více výpravná, prostá, názorná a starší. 2. B. didaktická (Lehrfabel), reflexivnější a mladší. Nejvíce obliby dochází b. v dětském věku jednotlivcův i národů; jinak nabývá vrchu z pravidla jen tehdy, kdy v literatuře ovládá tendence a rozum hlavní činitele poesie — cit a obrazotvornost. Co se historie b-ky týče, měli národové kromě Řekův a Indů b-jek původních velmi málo, a často nelze ani určiti jejich původu; naopak jest literární historií srovnávací vždy více zjtšťováno, že b-ky větším dílem přijímány od národu k národu. Vlastí b-ky rámcové jest Indie a Orient, vůbec země nerovnosti, despotismu a nauky o stěhování duší. Sledy bajek indických nacházíme již v nejstarších památkách. Charakteristickou jejich zvláštnosti je, že nešetří přirozené povahy zvířat a libují si v rámcování, t. j. vkládáni jedné b-ky do druhé; také nevyjadřuji jediné myšlénky jednotlivým příběhem, nýbrž celé skupiny myšlének dějem a tím vystupují často z kruhu vlastních b-jek, přecházejíce ve fantastické často báje zvířecí, obdobné evropským bájím a eposům zvířecím. Tím ovšem počet indických a orientálních b-jek pravých značně se zmenšuje proti výčtům posavadním a omezuje hlavně na dobu, kdy b. aisópská proklestila si cestu na Východ. Ze sbírek indic. b-jek prosluly Nitiçastra a její výbor Hitopadesa (kol. r. 200 př. Kr.), dále Pančatantra (asi z V. stol. po Kr.). Od VI. stol. po Kr. zjednávaly si b-ky indické průchodu do hojných literatur cizích: do perštiny (Kalilá ve Dímná), odtud do arabštiny (v VIII. st.), odtud do řečtiny (v XI. stol. Στεφανίτης χαὶ Ἱχνηλάτης přel. Sim. Sethem), jednak do hebrejštiny (ve XII. stol.). Z řeckého překladu čerpali Jihoslované a Rusové, z hebrejského lit. středolatinská (Jan z Capue ve XIII. stol.: Directorium humanae vitae atd.), odkudž překládáno záhy do němčiny, franc., angl., ital., špaň. a také do češtiny: Pravidla lidského života od Mik. Konáče, v Praze 1528 a často (viz Pančatantra). Druhým domovem b-ky bylo Řecko. V literatuře řecké sahá b. až k Hésiodovi (okolo r. 800 před Kr.) a Stésichorovi (v VI. stol. před Kr.). Květ její poutá se ke jménu báječného Aisópa, odkudž také název b. aisópská pro b-ky podobného druhu vůbec. V celku jeví se býti b. aisópská jednak výtvorem rhétorickým, jednak spočívá na společné půdě poesie a mravouky. Aisópská b. jest repraesentantem vlastní b-ky, tím spíše, že záhy stala se zřídlem, z něhož čerpaly ostatní literatury východních nevyjímaje (2 sbírky syrské, arab. sbírka Lokmanova, několik překladů arménských, překlad hebrejský a četné překlady i napodobení indická). První písemná sbírka b-jek aisópských učiněna kol. r. 300 př. Kr. Démétriem Falérským, v chóliambech zveršovány Babriem (za Augusta, dle jiných r. 150 po Kr.); základem překladů jihoslov. bylo sebrání Maxima Planuda ve XIV. stol. (ostatní viz Aisópos). U Římanů pěstována b. jako samostatný druh teprve od I. stol. po Kr., hlavně dle vzoru aisópské. Faedrus (v I. stol. po Kr.), jenž překládal b-ky aisópské i nové skládal dle jejich vzoru, Avanus Flavius, který veršoval je v elegic. distichách (ve II. — IV. stol. po Kr.), později Romulus (v X. stol. po Kr.) a j. byli hlavní pěstovatelé b-ky u Římanů. U jiných národův evropských byly b-ky již záhy ve středověku rozšířeny. O původních máme sice již málo zpráv, za to však tím více o oblibě čtyř hlavních pramenů světové důležitosti: Aisópa, Phaedra, Aviana a svodů pozdějších, které hojně překládány do národ. jazyků vzdělané Evropy a záhy zatlačily b-ky domácí, příbuzné namnoze báji zvířecí, jako na př. něm. sbírku Strickerovu (Die Welt) proti aisópské Bonerově (Edelstein), slovanské b-ky původní (na př. českou »O lišce a džbánu«, prostonárodní jihoslovanské a východoslovanské i j.). Důležité přeměny doznala evropská b. v XVII. st. franc. Jeanem de Lafontaine a později v XVIII. st. něm. Lessingem. Lafontaine řídě se více básnickými tendencemi než didaktickými dodal bytostem v b-jce jednajícím určitější povahy, hojnějšího děje a pěkné, veršované formy. Lessing opět dal vyniknouti stránce filosofickodidaktické, omezil její děj a zavedl opět formu prosaickou. Jejich b-ky staly se odtud vzorem všech bajkářů pozdějších až do dob nejnovějších, kdy octla se b. hlavně ve službě paedagogiky. Důležitější vzdělavatelé b-ky jsou u Francouzů: Marie de France, Rutebeuf, Marot, Régnier, La Motte, Florian, Dutremblay, Boisard, le P. Bonhours, Lebailly, Arnault, Andrien, Viennet, Lachambeaudie, Patru, Fénelon a j.; u Italův Alberti, Capaccio, Baldi, abbé Passeroni, Gherardo del Rossi, Pignotti, Roberti, Bertola a j.; u Španělů Thomas de Iriarte, Samaniego a j.; u Angličanů Gay, Dodsley, Moore ; u Němců Hagedorn, Gellert, Lichtwer, Gleim, Pfeffel a j.; u Poláků Mik. Rej, kn. Jabłonowski, Jakubowski, Kniaźnin, Trembecki, Naruszewicz, Niemcewicz, Ig. Krasicki, Górecki, Morawski, Jachowicz, Nowosielski, Mickiewicz a j.; u Rusů Sumarokov, J. J. Chemnicev, Ivan Dmitrijev, Krylov a j. U Čechů rozšířena záhy b. aisópská (již kol. r. 1300); avšak známy tu též b-ky původní, blízké báji zvířecí (»O lišce a džbánu« zach. v Hradeckém ruk. ze XIV. stol. a v jednom ruk. v Polsku; srv. Archiv für slav. Phil. 1888 — »O vlku a čápu« — »O vlcích a psích«, tyto zachované v Tovačovského »Hádaní Pravdy a Lži o kněžské zboží« atd. z konce XV. stol. a všecky známé též Rusům). Sledy b-ky aisópské shledáváme jednak po různu (v kron. Dahmilově, v Tkadlečku, u Štítného a j.), jednak v celých sbírkách tištěných již r. 1487 a potom často. Nověji jako jinde překládán a napodoben Lafontaine (od A. J. Puchmajera, Frant. Šíra, Ad. Heyduka a j.) a Lessing (od Vinc. Zahradníka, Jos. Sychry, Hornofa, J. K. Hraše a j.); střední cestou mezi oběma druhy berou se Jos. Chmela, V. Štulc, Frant. Doucha, Jar. Langer, El. Krásnohorská, J. Sokol, J. Soukal, J. M. Král, Ant. Lounský, J. O. Hoffmann, Eug. Kadeřávek, B. M. Kulda, K. Jiránek, Boh. Kiimšová, Bož. Studničková a j. P. Soullié, La Fontaine et ses devanciers, ou Histoire de l'apologue (Pař, 1866); Ed. du Méril, Histoire de la fable ésopique (1854); Dra J. Gebauera Úvod k Úvaze o Nové radě p. Smila Flašky z Pardubic a o Radě zvířat skladatele neznámého (Praha, 1873); Fr. Lepař, Bajky Aisópovské (v Jičíně, 1881); Lessing, Abhandlungen über die Fabel (1759) a j. Hš.

Pokud lze užívati b-jek při výchově mládeže, o tom se mínění paedagogů rozcházejí. Někteří, jako Rousseau, je zavrhují, jiní, a to velká většina, je doporučují, neb aspoň jim přednost dávají před báchorkami. Jest zajisté obecná pravda sama o sobě abstraktna, pro dětskou mysl příliš suchopárna nebo nepochopitelna; b-ky působí důtklivěji i ve fantasii i v srdce mládeže nejsouce však tak fantastické jako báchorky. Ale ne všechny b-ky mládeži stejně se hodí; z velikého jich počtu nutno vybrati takové, které jsou tomu kterému věku dětskému a jeho myšlenkovému oboru přístupny a srozumitelny, které jsou vyravovány prostě, nehledaně a přece pěkně a lahodně a z nichž poučení, jsouc určité a jediné, samo sebou vynikne a vysvitne. Že toto poučení musí býti rázu mravného, že nesmí zlo vítěziti nad dobrem, šibal nad poctivcem a pod., rozumí se; na druhé straně však nesmí život a svét vyličován býti krásnějším nebo vůbec jinakým, nežli skutečně jest. — Zvláště působivé jsou b-ky příležité, jimiž objasňuje se nějaký určitý případ v životě nebo ve škole, jakou jest na př. b. »O žaludku a údech«, Meneniou Agrippou vypravovaná lidu římskému r. 494 př. Kr. PD.