Ottův slovník naučný/Bahenní nemoci

Ottův slovník naučný
Bahenkovití	Bahenní nemoci	Bahenní rostliny

Údaje o textu
Titulek:	Bahenní nemoci
Autor:	Emerich Maixner
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třetí díl. Praha : J. Otto, 1890. s. 77-79. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Bahenní nemoci (nemoci malarické, zimnice) vznikají organisovanou nákazou, která v bažinaté půdě se rodíc těká do nejbližších vrstev ovzduší (malaria); kde půda až k povrchu stále prosáklá jest zpodní vodou (půda močálová a bažinatá), b. n. trvale se udržují vyskytujíce se pak jako endemická onemocnění. B. n. jsou rozšířeny téměř po celém obydleném světě. Na severní polokouli jest jejich hranicí isothermická čára + 5° C, která v Evropě pro vliv Golfového proudu sahá k 60—62°, v Asii k 50°, v Americe ke 47° s. š.; na jižní polokouli jest hranicí isotherma + 15—16° C, t.j. 35-38 j. š., a přestávají b. n. něco jižněji pod ústím řeky La Plata, na mysu Dobré Naděje, v Austrálii a Tasmanii. V uvedených mezích b. n. se vyskytuji v rozmanité prudkosti a rozdílném rozšíření; jako povšechné pravidlo lze vytknouti: 1. Nížiny trpí malarií, kdežto výšiny jsou uchráněny. Jsou ovšem výjimky: neboť b. n. vyskytují se i na výšinách peruánských, perských (Írán), na vysočinách indických, na pláních toskanských (maremmách) a římských (Campagna). Než výjimky tyto jsou jen zdánlivé: všechny tyto povýšené okršlky malarické majíce půdu pro deště snadno prostupnou spočívají na vrstvách neprostupných a chovajíce mnoho zpodní vody podobají se velkým podzemním močálům. Jimi bývá okolí udržováno stále vlhkým; časem i malá jezera vytvořivší se v jícnech vyhaslých sopek napájejí zpodní půdu trvale vodou, která se dosti blíží povrchu. 2. Nemocí co do hojnosti a prudkosti přibývá, čím více se blížíme rovníku.

Malarická hnízda jsou bažiny a močály, okolí vod stojatých, břehy řek s nedostatečným spádem, jež často bývají zaplaveny, ústí řečišť v několik ramen se rozkládajících, nízké břehy mořské, záplavě snadno přístupné — v nich b. n. buď v permanenci se udržují, nebo se vyskytují po periodickém zaplavení břehův a bažinaté půdy (po jarních povodních, nebo velkých deštích), a to tehdy, když místo zaplavené počíná osychati. Nejzhoubnější hnízda b-ch n-cí jsou na západním břehu africkém (na ústí Senegalu a Nigiru), v Alžírsku a Egyptě; v Asii pro zhoubné zimnice pověstny jsou Mesopotamie, poříčí Eufrátu a Tigridu (okolí Bagdádu a Basory), údolí Indu a Gangy. Jak b. n. v Indii jsou nebezpečny, vysvítá nejlépe ze zdravotních zpráv vojska anglického. R. 1879 onemocnělo v celé Indii přes 3 milliony lidí zimnicí a v anglické armádě, čítající 57.840 vojáků, vyskytlo se 51.953 případů nákazy s 1387 případy úmrtí; ve vojsku domorodců, čítajícím 130.000 mužů, mělo 122.375 zimnici, z nichž 1756 zemřelo. V Kočinčině, kde na třech čtvrtích veškeré půdy pěstuje se rýže, a velké přívaly dešťové přeměňují roviny po 6 měsíců v močály, zmírá ¹/₆ obyvatelstva b-mi n-cmi. V Americe vyskytují se b. n. převahou na březích moře Atlantského; ze severoamerických států pro nebezpečnou nákazu zlopověstny jsou Texas, Arkansas, Panama a Louisiana, dále i zátoka Mexická a Antilly; v Jižní Americe řádí hlavně v Guayaně, Peru a Brazílii. V Austrálii b. n. jsou vzácny. V Evropě má Italie po všechny věky zlou pověst pro těžké zimnice. Již Titus Livius zmiňuje se, že více než 15 epidemií zimnicových stihlo území římské v prvé době republiky. Hlavním hnízdem zimnic jsou maremmy toskanské, Campagna (Ager romanus) a Pontinské močály. Ve Francii b. n. způsobují močály při ústí Loiry a sousedící bažinatá krajina La Brenne, jižní poříčí Rhônu, ústí Saôny a Adouru. Dosti značně rozšířeny jsou i v Portugalsku a Španělích, za to jsou nepoměrně řidším úkazem v Německu (zde vyskytují se hlavně ve Šlesviku a Holštýně, v severoněmecké nížině); Hollandsko, které ještě na počátku tohoto století velmi trpělo zlými zimnicemi, má nyní jen málo malarických hnízd. K Itálii řadí se hned velká a malá nížina uherská (v starších dobách zimnice sluly febris Dacica, morbus Hungaricus), Istrie, Pobalkánsko, Řecko a Turecko, pobřeží Černého a Kaspického moře. V Rakousku mimo Uhry, Banát a Istrii jsou b. n. ještě značně rozšířeny v Haliči — v Čechách tou dobou vyskytují se jen sporadické případy. Pamětihodno jest, že v dřívějších dobách b. n. také epidemicky šířily se v krajích, které jinak pokládány za prosté malarie, nebo jí jen málo trpěly. První takováto velká epidemie, která zasáhla velkou čásť Evropy, zaznamenává se r. 1558; ale největší epidemie vyskytla se v l. 1823 — 30, kdy prošla téměř celou Evropou; o podobném epidemickém rozšíření b. n. v Čechách mluví se v létech 1846—48 a r. 1850.

Ve všech malarických okrscích sbíhají se stejné, trvání nemoci příznivé podmínky: vlhkost půdy, jistý stupeň tepla slunečního a hojná, v půdě uložená drť rostlinná, a v té míře, kterou vlivy ty patrněji se jeví, přibývá b-ch n-cí počtem i prudkostí. Nákaza rodí se ve vrchních vrstvách zatopené půdy a začíná prchati do nejbližšího ovzduší, když povrch její osychá. Dokud půda kryta jest mohutnější vrstvou vody, není b-ch n-cí, ale přibývá jich tou měrou, jakou voda opadává; tím se vysvětluje šíření se zimnic po jarních povodních a přívalech v krajích pásma mírného a ustávání jejich v krajinách tropických a subtropických, dokud panují velké deště. Když r. 1748 Angličané vpadli do Hollandska a opanovali ostrov Walchern, přeměnili Nizozemci odvedením vod břehy ve velké močály, a ve vojsku anglickém řádila pak zimnice tak, že v každém praporu sotva 4 muži zdrávi zůstali; chtějíce dalšímu řádění malarie zabrániti zaplavili močály opět vodou. Trvání zárodků b-ch n-cí v horních vrstvách vlhké a na drť organickou bohaté půdy charakterisuje nejlépe nové vypukání zimnic na místech, kde již dávno zanikly: převraty půdy přírodou samou, na př. zemětřesením, provázeny byly zimnicí, podobně i vzdělávání a překopávání její. V Paříži, kde po sto let zimnice nebylo, vypukly, v krátké době za sebou tři značné endemie malarické, když půda města za příčinou opevnění, stavění stok a kladení rour plynových byla překopávána.

Vlastní podstata nákazy, jejíž historie dosti jest zajimava, zůstává dosud spornou. Zárodkem jejím jest nade vši pochybnost plíseň sdělná, jíž výzkumy Marchiafaviho a Celliho neřadí k bakteriím, nýbrž k mycetozoím a které dali název plasmodie malarická. Plíseň ta vniká plicemi do krve, do rudých buněk krevních a hubí je. V řadu b-ch n-cí vstupují rozličné choroby, rozcházející se sice podlé klinických příznakův, ale mající společný základ anatomický. Všem přináleží jako společný úkaz: nádor sleziny, rozrušení rudých buněk a proudění volného pigmentu v krvi. Po příznacích charakterisovány jsou určitým (typickým) průběhem horečky nebo typickým vracením se jistých nervových příznaků (zakryté b. n.) nebo těžkých zjevův ústrojných. V severní Evropě jsou b. n. podstaty mírnější a smrtelnost jejich průběhu bývá velmi vzácným úkazem; zde panují zimnice rázu čisté střídavého, prosté komplikací (střídavky) a jisté příznaky v nervovou sféru zasahující (neuralgie, průjmy, krvácení z vnitřních orgánů). Již v Uhrách a Itálii vyskytují se nebezpečné formy zimnice s ustálenou nebo skorém ustálenou horečkou, střídavky vzdorující každému léčení a provázené velmi nebezpečnými mozkovými i míchovými příznaky a jinými těžkými komplikacemi (střídavky zhoubné; viz Střídavka). Těchto těžkých případů přibývá, čím více rovníku se blížíme: úmrtnost vzrůstá, a vyvázne-li nemocný, bývá stižen trvalou sešlostí tělesní, kachexií, která stigmatisuje domorodce, i když nebyl trpěl prudkým onemocněním malarickým. Jisto jest, že b. n. vyžadují více obětí nežli kterákoli jiná infekční choroba, která jen periodicky se vracejíc zachvacuje toliko osoby disponované, a to jen v jistém percentuálním poměru úmrtí. B-ch n-ci neuchrání se nikdo, neúprosně decimují obyvatelstvo, a v mnohé okrsky nesmí ani noha vkročiti, z jiných obyvatelé musili se vystěhovati. Zlý vliv malarické půdy prozrazuje se neobvyklou úmrtností osob věku dětského a nepoměrně kratším průměrem života domorodce u přirovnání k obyvatelům krajů zdravých. Než netoliko ztráta na lidských životech budí pozornost, nýbrž i zvrhlost obyvatele, který se nemohl odtrhnouti od své půdy: jest menšího těla, sešlý, neschopný k větší fysické práci, na duchu slabší.

Zdali a jak možno se proti tomuto nebezpečnému nepříteli lidstva chrániti? Odpověď dává veřejné zdravotnictví, které v posledních desítiletích jalo se řešiti tento důležitý problém společenský a již nyní v Hollandsku, Francii, Americe, Alžírsku, Itálii zdárnými výsledky se honosí — mnohé okrsky, známé jako velmi nebezpečné, jsou dnes zcela prosty malarie. Výsledků těch dosíci lze assanací, totiž přiměřeným odvodněním a vzděláváním půdy; než jednotlivec v pokuse tom nezmůže pranic, jen celá společenstva a v první řadě stát musí napomáhati a vydatnou pomocí zakročiti. Běží tu o odvedení stojatých vod a osušení povrchu půdy stokami a příkopy, drenáží. Ve svých památných studiích o malarické půdě v okolí Říma Tomasi Crudelli dospěl snadno k poznání, že ve mnohých místech nedostačí jen povrchní drenáže, nýbrž že třeba i zpodní vodě v hlubších vrstvách spočívající a půdu v trvalém vlhku udržující zjednati volný odtok, má-li se assanace setkati s dokonalým úspěchem. Úsudky jeho jsou zajisté obecné platny pro malarická hnízda planin a vysočin. Podnětem jeho počaty assanační práce zpodní půdy, které se znamenitě osvědčily; návodem jeho vedeny hluboké příkopy podlé úpatí výšin, které svádějíce zpodní vodu zabraňují prosáknutí půdy v údolích a tak umožňují rychlé její vysušení. Pozorování posledních let dosvědčila, že Crudelli správně soudil, nebo v místech, kde se dříve vyskytovaly nebezpečné tvary b-ch n-cí, dnes úplné vymizely. Již staří Římané pilně konali odvodňování bažinatých míst a prováděli vysušení zpodní půdy stejným důmyslným způsobem; tehdáž Campagna nebyla tak zlopověstná jako nyní. V okolí Říma nalézají se dosud zbytky rozvětvené odvodňovací soustavy s hluboce položenými stokami a průkopy (canaliculi), provedenými jen k vysušení hlubších vrstev půdy, jež majíce výši 1.5 a šíři 0.5 m ústí ve velké nádržky nebo velké kanály. Tyto stoky nalézají se toliko na místech, kde jíl jest překážkou odtékání vody do hloubky, a scházejí, kde půda připouští volné pronikání do hloubky. Místy stoky se nalézají v několika etážích nad sebou, tak v sousedství Quirinálu ve 2, v Aventinu ve 4. Vysušení a vzdělávání půdy objevilo svou blahodárnost již ve mnohých krajích dříve velmi nebezpečných; všude, kde vzdělávání půdy odvodněním jejím jest umožněno, obyvatelstva pozvolně přibývá, a fysické i duševní schopnosti jeho se lepší. Assanační práce v močálech Forézských počaly r. 1857; r. 1883 byla assanace na ¹/₄ půdy hotova a již b-ch n-cí ubylo o 75%. Výdaje obnášely asi 2.500.000 franků, cena půdy se však zlepšila o 4.500.000 fr.; až k dokončení assanace bude výdajův asi 7 mill., za to cena půdy vzroste na 24 mill. franků. V Dombách močály pokrývaly 19.215 hektarů; úmrtnost v nich převyšovala porody o 19%; r. 1883 vzrostlo průměrné číslo obyvatelstva na 1 km² z 21 na 31, a průměr žití z 25 na 35 let. Podobné výsledky zaznamenávají se také v Alžírsku i v Americe.

Ke zlepšování půdy vlhké přispívá zajisté rostlinstvo, a zkušenost učí, že vydatná vegetace při dostatečné drenáži jest výborným prostředkem proti nezdravotě půdy. V novější době proveden byl s velmi dobrým výsledkem prakticky pokus ten ve zhoubných malarických krajích tropických a subtropických, kde k vysušení půdy voleny některé rychle rostoucí druhy rostlinné, zejména stromy z rodu Eucalyptus (E. globulus). Stromy ty spotřebují k svému žití desateronásobnou váhu vody, již ssají ze země. Rovněž dobrý účinek mají prý Helianthus annuus a Zizania aquatica. Bez odvedení zpodní vody však pěstování takovýchto rostlin málo prospívá, čehož příklad poskytuje neblahé malarické místo v okolí Říma, klášter trappistů Tre fontane, kde dály se první pokusy pěstování eukalyptu v Itálii, a které po krátkém polepšení opět nabylo staré pověsti. — K hojení b-ch n-cí neznáme bezpečnějšího prostředku nad kůru chinovníka, jejíž blahodárný účinek znám byl obyvatelům peruánským od dob nepamětných. V Evropě užívání chinovníku počalo teprve ke konci XVI. století. Mx.