Ottův slovník naučný/Břemeno důkazní

Ottův slovník naučný
Břemena reální	Břemeno důkazní	Břemeno stavební

Údaje o textu
Titulek:	Břemeno důkazní
Autor:	Jaroslav Haasz, František Storch
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Čtvrtý díl. Praha : J. Otto, 1891. s. 632–633. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Břemeno důkazní č. průvodní (onus probandi, Beweislast): 1) B. d. v soudním řízení soukromém jest povinnost strany sporné, by podala soudu důkaz o některé okolnosti jí uvedené, pochybné a rozhodné. Dle dřívější theorie affirmační rozhodovala o b-nu d-m positivní nebo negativní forma tvrzení, tak že měla dokazovati strana, jež uváděla positivní události, tedy něco jistila. Důkaz o tom, že se něco nestalo, byl tedy vyloučen. Theorie ta opírala se o L. 2, D. 22, §. 2 de probat. »ei incumbit probatio, qui dicit, non qui negat«, vykládajíc slovo dicit ve smyslu »jistí« (affirmat) vzhledem k protivě jeho v »negat«. Odtud vzniklo právní úsloví affirmanti, non neganti incumbit probatio (kdo jistí, ne kdo popírá, má dokazovati). Dle theorie praesumpční měla dokazovati strana, proti níž svědčí domněnka právní (probare debet is, cui praesumptio adversatur), nebo jejíž tvrzení nenasvědčuje žádná domněnka právní. Nynější theorie důkazní žádá, by dokazovala strana, jež uvádí okolnost tvořící základ žaloby neb obrany (Semper necessitas probandi incumbit illi, qui agit; L. 2, D. 22, 3), vykládajíc shora uvedené »dicit« ve smyslu »uvádí okolnost právní«. Žalobci náleží tedy dokázati okolnosti zakládající nebo rozšiřující nárok jeho, on zahajuje důkaz; nezdaří-li se mu důkaz, osvobodí se žalovaný i kdyby sám nedokázal ničeho (actore non probante reus absolvitur, etsi ipse nihil probaverit). Žalovaný má dokázati okolnosti právo žalobcovo rušící neb obmezující, obrany a námitky, on tedy při podávání námitek roven jest žalobci (reus excipiendo fit actor), protože uvádí určitou rozhodnou okolnost (»agit«). Náš soudní řád ustanovuje v §. 104., že má ten, »kdo nějaké factum uvedl, ať je žalobcem nebo žalovaným, je dokázati« (bylo-li popřeno). Hsz.

2) B. d. (v řízení trestním). Se zásadou pravdy materiálné a se zásadou oficiálnosti, jež platí v řízení trestním, nesrovnávalo by se, kdyby stranám, t. j. žalobci a obviněnému, ukládala se povinnost, vésti důkazy o těch skutkových okolnostech, jichž každá z nich ve svůj prospěch se dovolává. Takové rozdělení b-ne d-ho mezi obě strany processní nebylo by také proto možno, že státní zástupce není v řízení trestním toliko jednostranným zastáncem obžaloby, nýbrž orgánem veřejným, jemuž právě tak jako soudu náleží péče o vyhledání materiálně pravdy, t. j. tedy i těch skutkových okolností, které jsou ve prospěch obviněného (srv. §§ 3. a 34., odst. 2. rak. ř. tr.). Nemůže tedy v říz. tr. býti řeči o takovém formálném rozdělení b-ne d-ho, s jakým setkáváme se v řízení civilním. Povinnost, vyhledati, opatřiti a provésti důkazy všech pro rozhodnuti závažných okolností rak. řád tr., podobně jako všecky t. zv. reformované řády tr., ukládá tedy především soudu (§§. 96., 116., 123., 199. atd., 232 a d., 246 a d., 254.), strany pak mají toliko právo činiti návrhy k tomu směřující (§§. 97., 207., 222., 238). Výjimky z toho zákon nestanoví ani pro žalobce soukromého, ale ovšem činí tak v příčině soukromého účastníka, jemuž zůstavuje, aby svoje nároky soukromoprávné »provedl a dostatečně prokázal« (§. 365.). Další výjimky nalézáme v právu trestním hmotném, pokud ukládá se tam obviněnému důkaz určitých okolností, jako na př. nakladateli spisu tištěného v čl. III. zák. ze dne 15. října 1868, anebo (dle zák. tr. z r. 1852) při urážkách, pokud při nich obviněný může svaliti se sebe odpovědnost provedeným důkazem pravdy (viz t. čl.). Ani takovýmto ustanovením nelze však přičítati ten smysl, že by jimi všecka officiálná činnost soudu směřující k vyhledání pravdy v naznačeném směru měla býti zcela vyloučena. Na rozdíl od tohoto formálného mluvívá se také o t. zv. materiálném anebo faktickém b-ni d-m, čímž však má se jen naznačiti, že strany processní, žalobce a obviněný, mají interess v tom, aby byly provedeny důkazy těch okolností, které každá z nich pokládá sobě a svému účelu processnímu za příznivé. Skutečné však, tedy i formálné b. d. ukládá stranám processním právo anglické, v němž vůbec zásada officiálnosti nedošla tak důrazného provedení jako v řádech trestních reformovaných. -rch.