Ottův slovník naučný/Avenarius

Ottův slovník naučný
Avenara	Avenarius	Avenel

Údaje o textu
Titulek:	Avenarius
Autor:	neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 1099-1100. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD anon 70

Avenarius (latinisované Habermann): 1) A. Johann, protestantský theolog německý (* 1519 — † 1590), rodilý v Chebu, byl kazatelem v Plavně, Falknově a j., později byv r. 1564 z Falknova vypověděn stal se professorem theologie ve Vitemberce a pak v Jeně a zemřel jako superintendent v Žiči (Zeitz). Sepsal etymologický hebrej. slovník svou dobou nejlepší Liber radicum seu lexicon Ebraicum (Vit., 1558), grammatiku hebrejskou, latinský výklad evangelií Enarratio in evangelia dominicalia (1579 a 1589) a četné spisy mravoučné a náboženské, z nichž do češtiny byly přeloženy »Život a celá evangelická historie o Pánu Ježíši Kristu v modlitby na evangelia uvedená« (v Praze 1579 a v Dobravici 1614), »Modlitby nábožné a křesťanské za všeliké věci každému věku, stavu i povolání potřebné« (z něm., v Praze, 1567 a často v Žitavě a Levoči 1578 a 1586, 1637, 1710 a 1715) a »Křesťanských pobožných panen věneček poctivosti« (v Praze, 1581). Potomkové A-iovi zastávali téměř po 300 let nepřetržitě kazatelské a professorské úřady.

2) A. Johann († 1624), vnuk předešlého, prof. eloquentiae, náleží k nejstarším německým národním hospodářům. Ze spisů jeho vyniká Sesqui-centuria quaestionum oeconomico-politicarum (1619); Synopsis oeconomica (2 vyd., 1629); Collegium politicum (1624); Quaestiones iuris de obligationibus (1608); Duodecades о 17 otázkách praktické filosofie (1623) atd.

3) A. Michajil Petrovič, potomek obou předešlých (* v Carském Sele 1835), prof. fysiky na univ. kijevské a ředitel meteorologické observatoře universitní, náleží k nejznamenitějším žijícím ruským fysikům. Většina jeho spisův a článků spadá v obor nauky o elektřině a zvláště o thermoelektřině. Jsou psány rusky, německy i francouzský, a uvésti sluší zvláště tyto: O termo-električestvě (Petrohrad, 1865); Ob električeskich raznostjach metallov pri različnych temperaturach (t., 1865); O solnečnych pjatnach (»Morsk. Sborn.«, 1866); Izměnenija vlažnosti v voschodjaščem atmosférnom tečeniji (»Kijev. univ. izvěst.«, 1867); Někotoryje iz rezultatov 12lětnych nabljudenij na univ. meteorolog. observatoriji (t. 1868); Někotoryja teplovyja javlenija v zamknutom metalličeskom provodnikě, pri prochoždeniji črez nego toka (»Trudy« II. sjezdu přírodozpytců v Moskvě, 1869); Ob elektrovozbuditelnoj silě termo-elektr. elementov, s točki zrěnija mechan. teoriji tepla (»Kij. Univ. Izv.«, 1870); Vozmožnyje prijemy dělenija elektr. světa (»Žurn. rus. fys. obšč.«, 1880); Une methode pour distribuer les courants alternatifs par derivations (»Comptes rendus« prací mezinár. kongressu elektrického, 1881); Osnovanija magnito-elektr. mašin (»Inžener«, 1883) atd., kromě četných referátův a krit. statí v »Žurn. min. nar. prosvěščenija«, 1862—64, v »Beiblatt zu d. Annal. d. Phys. u. Chemie« a ve »Fortschritte d. Physik« od roku 1880—86. Vědecká jeho činnost byla uznána rus. akademií nauk i berlínskou fysik. společností, jichž jest členem, mimo to dostalo se mu od franc. vlády za pařížské světové elektrické výstavy stříbrné medaille a řádu čestné legie.

4) A. Vasilij Petrovič, nadaný belletrista a vzdělavatel literatury dětské (* 10. října 1839), studoval na petrohrad. universitě obíraje se přírodními vědami a zvláště chemií. R. 1861 odejel do Němec studovat nové methody průmyslu cukrovarského, ale když po roce vrátil se s diplomem nejlepšího cukrovaru v Magdeburce, krise cukrovarská vypukší právě tehdá po zrušení nevolnictví přinutila jej obrátiti se ke státní službě zprvu v ministerstvě vnitra a pak v ministerstvě osvěty. Od r. 1882 jest vyšším úředníkem v carské kabinetní kanceláři. Již na universitě vydal tří sbírky buršikosních veršů studentských (1859 až 1860), ale pozornost vzbudila kniha Brodjaščija sily (1867), skládající se ze 2 povídek Sovremennaja Idillija a Povětrije. Prvá z nich jest řadou komických scen a káravou, ale dobromyslnou satirou směru, jemuž tehdejší mládež, a ovšem i A. sám, holdovala. Bouři však vzbudilo Povětrije a autorova objasnění k němu, v nichž ostře dorážel na lžiliberalismus a nezdravou apotheosu pohlavní nevázanosti, hlásanou literární frakcí »nových lidí«. Na počátku let sedmdesátých přešel A. na pole literatury dětské, v níž vytvořil vskutku mistrné práce, prosté všeho nechutného moralisování a titěrné mluvy. Z hojného počtu básní, povídek a scen pro dětská divadla v časopisech i o sobě vydaných nejlepší jsou Skazka o pčelě Mochnatkě a Čto komnata govorit, vyšedší několikrát a podělené roku 1880 první cenou »Petrohradského Frebelovského Obščestva«, dále Tridcať lučšich nových skazok (1877); Skazka o muravě-bogatyrě (1883); Dětskija skazki (1885) a Obrazcovija skazki russkich pisatelej (1881). Záslužnou prací jest jeho Kniga o Kijevskich bogatyrjach (1875), v níž podal z četných variantů rus. »bylin« mládeži pěkný obraz staré epické národní poesie, jenž dočkal se pod názvem Kniga bylin, svod izbrannych obrazcov russkoj narodnoj epičeskoj poeziji r. 1885 třetího vydání (s literárně historickým úvodem). Biograf. povídka pro mládež Otročeskija gody Puškina (1886) jest troskou biografie Puškinovy, ke kteréž A. materiál pracně sebral, ale požárem r. 1882 ho pozbyl. Z původních prací uvádíme ještě povídku Ty znaješ kraj? (1867); Pervyj roman, sentimentainaja istorija (»Rus, Věstník«, 1870, pod pseud. V. Petropavlovského) a Poslědnije dni obvinitelja, roman trech dnej (»Věst. Jevr.«, 1878, pod pseud. V. Pe[tro]vič). Kromě toho překládal z angl., něm. a také z rus. do němčiny.