Ottův slovník naučný/Avellaneda

Ottův slovník naučný
Avella	Avellaneda	Avellino

Údaje o textu
Titulek:	Avellaneda
Autor:	neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 1097-1098. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Nicolás Avellaneda

Avellaneda [aveljaneda]: 1) Alonzo Fernandez, špan. spisovatel XVI. stol. rodem z Tordesilly, zajímavý tím, že napsal pokračování k I. dílu Cervantesova »Dona Quixota« (1614), čímž tohoto povzbudil, že ukončil a vydal svůj román celý. V předmluvě zmiňuje se Cervantes o svém pokračovateli a tím zachoval mu památku v literární historii, jaké by svým nadáním sotva zasloužil. Román ten zpracoval do frančiny Lesage (1704 a 1716), a G. Delavigne (1853). A. jest pseudonym, pod nímž skrývá se nepřítel Cervantesův, dominikán Luis de Aliaga.

2) Gertrudis Gomez de A., básnířka špan. (* 1816 — † 1873). Naroz. v Puertě Principe na ostrově Kubě, žila později v Cadizu a Seville, od roku 1840 pak v Madridě, kdež se r. 1846 provdala za poslance Pedra Labatera; ovdověvši však ještě téhož roku uchýlila se do lorettanského kláštera v Bordeaux. Později odebrala se do Madridu, kdež provdala se po druhé za plukovníka Dominga Verduga Masieua, kteréhož doprovázela na jeho cestách. R. 1860 ovdověla však po druhé a žila pak v ústraní v Seville, kde zemřela. A. zahájila literární dráhu svou lyrickými básněmi, které poprvé sebrala jako Poesias liricas (Madrid, 1841) pod pseudonymem Peregrina (Cizinka). V týž čas napsala romány Lab (1841) a Dos mugeres (1842), ve kterých pozorovati značné stopy George Sandovy »Indiány«. R. 1843 vystoupila s tragédií Alfonso Munio, která, jakkoli jest rázu více epického, dodělala se velikého úspěchu. A. odchyluje se tu od přezralé školy romantické, aniž se plně vrací ke klassicismu. Úspěch ten odvrátil ji od původního směru, jakž o tom svědčí romány Espatolino a Guatimociu (1843) a tragédie El principe de Viana (1844). Osudy životní, které ji stihly, naplnily mysl její melancholií, ze kteréž nálady vyšly divadelní hry Saul, Baltasar (1849); Recaredo (1851); La verdad vence las apariencias (1852); La somnambula (1853) a j.; dramat těch jest počtem 16. Týmž duchem nese se novella Ondena del lago azul a druhé, rozmnožené vyd. Poesias liricas (1852). Uvésti ještě dlužno veselohru Simpatia y antipatia (1850), pak Devocionario (Madrid, 1867), kterýž byla složila v klášteře. Díla její vyznačují se formální dokonalostí a bohatstvím myšlének i nálad. Mnoho jejích divadelních her dosud se provozuje na španělských jevištích.

3) A. Nicolas, předseda republiky argentinské (* 1836 — † 1885). Mládí strávil ve vyhnanství, a teprve po pádu diktátora Rosy r. 1851 vrátil se do vlasti, kde, vystudovav na universitě buenos-ayreské práva, oddal se žurnalistice. R. 1861 jmenován professorem právních věd na téže universitě, zvolen do provinciálního sněmu, r. 1866 jmenován ministrem vládním a r. 1868 ministrem vyučování v národním ministerstvu Sarmiendově. Za šestiletého působení svého povznesl vyučování v republice Argentinské na nejvyšší stupeň mezi státy jihoamerickými. Zakládal vyšší učiliště (kolleje) na útraty národní a zřídil asi 150 knihoven veřejných. V uznání za úspěšnou snahu zvolen za předsedu Argentinské konfederace na dobu 6 let. Potlačiv pak povstání přívrženců býv. předsedy Mitreho řídil A. správu země nezištně a s nejlepším zdarem. Prosadiv ještě, že za nástupce jeho zvolen byl dosavadní ministr války Julio Roca, odstoupil z vlády r. 1880.