| Údaje o textu |
|---|
| Titulek: |
Avdějev |
| Autor: |
Karel Irenej Černý |
| Zdroj: |
Ottův slovník naučný. Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 1094-1095. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |
 PD old 70 |
Avdějev Michajil Vasiljevič, románopisec ruský (* 1821 — † 1876), vynikající svojí osobitou, rázovitou fysiognomií, v němž všecky otázky týkající se sociálních poměrů ruských nalezly hlasatele, jmenovitě otázka ženská, již věnována značná čásť jeho činnosti. A. pocházel ze šlechtické rodiny v Orenburku usedlé a prvého vzdělání nabyl od polského básníka Tomáše Zana internovaného v Orenburku, jenž A-а seznámil s vynikajícími plody literatur cizích i ruské a položil základ k jeho literární činnosti. A. studoval pak v Ufě a v l. 1836 až 1842 na inženýrském ústavě v Petrohradě, z něhož vystoupil jako poručík; po 10leté službě odešel jako kapitán do výslužby (1852). První vážná práce jeho byla povídka Variňka (1849), která se Zapiskami Tamarina (1850) a povídkou Ivanov (1851) získala autoru slavné jméno. V těchto třech pracích, napsaných pod vlivem »Hrdiny naší doby« od Lermontova, A. líčí krisi v názorech rus. intelligence, když se vzdávala ponenáhlu přežilých starých principů; posmívá se v Tamarinovi opozdilým ruským světobolným typům a staví proti nim nový, vážnější typ v osobě prostého činovníka Ivanova. Souborné vydání pod názvem Tamarin (Petr., 1852, 2 díly) vzbudilo mnoho kritických statí o významu nového typu literárního. Od r. 1852 až do r. 1860 vydal A. řadu povídek, které však neměly takého úspěchu. Jsou to: Jasnyje dni (1850, přel. v »Lumíru« 1852, II.); Nyněšnaja ljubov (1852); Gory (1851); Ognennyj změj (1853) a Porjadočnyj čelověk (1855); dále povídka Derevenskij vizit (1852) a Priličnaja partija (1856) i Na dorogě (1857). Touž dobou napsal pěkné cestopisné skizzy, jmenovitě Pojezdka na kumys a Písmo s dorogi v »Oteč. Zap.« (1852), několik Listů z Petrohradu a Ze vsi v čas. »Kavkaz«, Dorožnyja zamětki (1857) a Iz-za granicy (1857) pro »Bibl. dlja čtenija« atd.; kromě řady recensí a řízných feuilletonů v »Sovremenniku (1852—53) pod pseud. »Pustoj čelověk«. Za krymské války byl A. jmenován velitelem orenburských opolčencův, ale nepřišel na bojiště. Po míru odejel do ciziny a psal dotčené již »Listy z ciziny«; navrátiv se obíral se plánem k nejlepšímu svému románu Podvodnyj kameň (Úskalí), jenž vyšel v »Sovrem.« (1860) a o sobě v Petrohr. (1863, 2 sv.) a vzbudil velikou sensaci. Autor řeší v něm otázku rozvodu způsobem upomínajícím sice poněkud na G. Sandovou, liší se však od skladeb podobného thematu tím, že, kdežto jinde žena oblíbí si jiného bez vědomí manželova, u A-а muž ještě za doby, kdy žena lne k němu pravou láskou, dává jí na vůli, aby ho neklamala a mu oznámila, kdyby srdce její přichýlilo se k jinému, kterýžto detail právě »Úskalí« získal úspěch. Látka byla šťastně volena v době, kdy společnost ruská snažila se vyhladiti všecky stopy dřívějších sociálních poměrův, a kdy vzájemný poměr manželův byl »zlobou dne«, i není divu, že jméno A-a stalo se rázem populárním. Ale tento úspěch byl právě A-u osudným; neboť když totéž théma s některou variací objevilo se i v dalším románu Meždu dvuch ognej (1868, 3 sv.) a v povídkách Magdalina (1869), Suchaja ljubov (1870) a Pestreňkaja žizň (1870), narazil již na odpor i u kritiky svého tábora pro výstřednosti, v jaké upadal, a práce ty celkem zůstaly nepovšimnuty. Slabší jest též jeho komédie Měščanskaja semja (1869); drama Šestoje sredstvo zůstalo v rukopise. Kromě korrespondencí z Orenburska (1861—62) psal též feuilletony do »Věstn. Jevropy« 1870 Pisma v provinciju, pak kritické stati o Turgeněvu atd. (1871), dále řadu článků do »Birž. Věd.« (1872—73) o nejznamenitějších typech ruské literatury (vyšly r. 1874 souborně pod tit. Naše obščestvo v gerojach i gerojinach literatury) a kritické studie Zloba dnja v literaturě (1873). Téhož rázu jest i posmrtní kniha Ženščiny ruskich pisatelej, gallereja žens. tipov.... literaturnyje charaktery (Petr., 1879). Účastniv se již za doby reform sociálních r. 1861 — 62 prací při úpravě poměrů selských v gub. orenburské byl činný i v gub. ufské po zavedení zemstev a pobýval téměř stále na venkově. Teprv r. 1875 vystoupil opět s novou povídkou Perepiska dvuch baryšeň, v níž satiricky bičuje povrchní vzdělání moderních ženštin vyšších tříd, a dokázal, že jeho talent neoslábl, třeba byl na čas v úpadku. R. 1876 napsal do sborníku »Bratskaja pomošč« ve prospěch Hercegovcův úryvek z románu V sorokovych godach, v němž líčí společnost let 40tých. Celý román vyšel ve »Věstníku Jevropy« 1876 a jest zajímavý i tím, že v něm líčí se liter. kroužek Bělinského, jmenovitě pak dobře charakterisován Alex. Hercen. Ze souborných vydání kromě dotčených uvádíme Roman i pověsti (2 sv., Petr., 1853) a Tri pověsti (Magdalina, Pestr. žizň a Suchaja ljubov, v Petr., 1871). Autobiografické zprávy o sobě podal v rom. Meždu dvuch ognej v osobě Kamyšlinceva. Čý.
PD old 70