Ottův slovník naučný/Avarové

Ottův slovník naučný
Avarie	Avarové	Avasta

Údaje o textu
Titulek:	Avarové
Autor:	František Šembera, Vladimír Pech
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 1093–1094. Dostupné online
Licence:	PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Avaři

Avarové: 1) A., národ čeledi urálskočudské (dle jiných turecké), podruhovali po některou dobu na východě Volhy v poddanosti chána tureckého. Vymanivše se však z poroby té roku as 557 přešli přes Volhu na západ i rozmnožili tam počet svůj podmaněním nebo přidružením sobě několika kmenů příbuzných, Sabirův, Uturgurův a Kuturgurův. Po mnohých plenech v zemích antských n. východoslovanských objevili se pojednou v nyn. Haliči, kdež sobě podrobili zejména slovanské Duljeby n. Doudleby, kterým všeliké násilí činili užívajíce žen jejich k rozkoši své aneb i za potah k vozům. Odtud však za nedlouho vedením chagana svého Bajana přešli přes Tatry a podmanili sobě kmeny slovanské, v horních Uhrách, na Moravě a v Čechách bydlící, kteřížto krajiny ty od různých kmenů germanských, Markomanů, Kvadů, Herulů, Rugů, Longobardův a j. opuštěné před nějakým časem byli osadili. Pohyblivost A-rů jakožto cvičených jezdcův a malá lidnatost těchto krajin slovanských, jakožto nedávno teprv osazených, nemálo přispěly k usnadnění těch výbojů. R. 563 Bajan z těchto zemí vpád učinil do říše Franské, než poražen od Sigberta, krále austraského, v bitvě svedené kdesi nad Labem. Avšak r. 567 Sigbert od A-rů poražen a zajat, tak že vykoupiti musil pokoj penězi. Téhož roku Bajan ve spolku s Longobardy zmocnil se říše gepidské v nyn. Uhrách východních, a r. 568 král longobardský Alboin odstoupil mu Pannonie. Tímto způsobem v zemích nyn. mocnářství Rakouskouherského podobná povstala država dravých kočovníkův asijských jako ve století V. Atilova. Hlavním sídlem panujícího národa byly roviny uherské, kdež A. chovali nábytky a poklady své ve velkých hrazených táborech, řeč. hrinky. Podobné tábory zřízeny byly také v zemích národů podmaněných (v Čechách u Kopidlna?). Času zimního A. přicházeli do dvorců slovanských i bydlili a hodovali tam a prznili ženy a dívky. Poddaní Slované musili jim dávati poplatky a konati různé služby. Z nich skládala se větším dílem avarská vojska, ve kterých A. sami byli jízdou a Slované pěchotou. Této užíváno ve válkách obyčejně na místech nejnebezpečnějších. A. stavěli ji do prvních řad, sami na nepřítele se vrhajíce, teprve když šiky jeho rozrušeny byly od Slovanů. Slované budovali jim také koráby a mosty. Avaři kmeny slovanské druhdy dle svého prospěchu převáděli z jedněch částí državy své do druhých, najmě do pohraničných, aby tam hájili pomezí. Tak některé kmeny slovanské přestěhovány do Pannonie, a to nepochybně z krajin za Tatrami, z Duljebska. Větvemi Slovanů dobyli sobě Avaři také hornatého Norika, země tehdy skoro liduprázdné. Z toho strhla se roku 595 mezi nimi a Franky válka; než chagan avarský Bajan vpádem do Durynska nepřítele donutil k vykoupení míru za peníze. Mezi tím Avaři zuřivě bojovali také proti říši Východořímské nebo Byzantské. Roku 599 Bajan pronikl až k Cařihradu, a nebýti moru, jenž tehdy zachvátil největší čásť vojska, ano i sedm synů jeho, kdo ví, zdali by se byl nezmocnil města Konstantinova! Basileové východořímští musili mu dávati dary a poplatky, říše pak jeho na jihu táhla se až k Sávě a Dunaji. Bajan zemřel r. 603. Nástupce jeho ve válkách proti Byzantinům pokračoval. Císař Heraklius maje zároveň v Asii činiti s Peršany, žádal o mír, jenž vyjednán býti měl na osobním sjezdu obou mocnářů v Heraklei a oslaven hrami v tamním cirku (619). Uprostřed zábav, na znamení bičem chaganovým dané, Avaři vrhli se na císaře a komonstvo jeho a stihali prchající až k Cařihradu, kde vydrancovali předměstí a drahně lidu s sebou odvedli do zajetí. Nicméně mír mezi chaganem a císařem ujednán r. 620. Za válek, jež pak Heraklius od r. 622 až do r. 628 vedl proti Peršanům, Chosru, král perský, s chaganem učinil spolek. Cařihrad r. 626 sevřen od A-ův a Slovanů, kdežto Peršané táborem se rozložili u Chalcedona. Poslední dnové říše Východořímské, zdálo se, že nastávají, avšak hlavní město slavně dostálo vlastenecké své povinnosti. Útoky A-rův i Slovanů vítězně odraženy. Avaři bojovali na suchu, Slované pak na prostých lodicích, z jediného kmene vytesaných (μονόξυλο), útoky konali se strany mořské. Než proti korábům byzantským měli boj nerovný i byli poraženi. Chagan zuřil, a Slované vidouce, že je chce trestati a sužovati, odešli domů. Tehdy Avaři zůstaveni jsouce sami sobě od Cařihradu odtáhli s nepořízenou. Nezdarem tímto moci jejich zasazena byla rána veliká, a ráně té rychle za sebou v zápětí šly ještě jiné pohromy. Tak využili tažení chaganova na Byzantiny Slované v Čechách, na Moravě a v Noriku i vyprostili se vedením Samovým z poddanství (623 – 626). Avaři hodlali ztráty takové sobě nahraditi zabráním Dalmacie, avšak již mezi r. 630 – 640 zúženo území jejich i na jihu. V Dalmacii a v Pannonii mezi Drávou a Sávou povstaly proti nim nové državy charvatské, od nichžto na východě usadili se kmenové srbští, též nepřátelé A-rů, jejichžto říše tudy obmezena na nynější zemi Uherskou. Panství jejich v Haliči nad Duljeby za své vzalo již okolo r. 600, když na násilníky rozmařilé přišel mor, z něhož vznik vzalo ruské pořekadlo: »Vyhynuli jako Obři, po nichž nezbývá ni plemene ni dědice«. Když pak po smrti Samově jednota Slovanů českých, moravských a norických se rozpadla, Avaři kmeny dotčené hleděli podrobiti znova, než opanovali pouze nynější Dolní Rakousy, jež děsně zpustošili a sobě zabezpečili několika hrinky (680 – 700). O něco později nájezdy svými donutili Slovany norické nebo korutanské, že pomoci hledali v Bavořích a poddali se vrchní vládě franské (okolo r. 748). Za Karla Velikého Avaři jednotili se s vévodou bavorským Thassilem a znepokojovali Franky. Následkem toho Karel Veliký r. 791 na ně učinil velikou výpravu se třemi vojsky. Jedno vedl sám podél Dunaje, druhé táhlo od severu zeměmi Slovanů českých a moravských, kteří s Franky nepochybně byli spojeni, a třetí vedl syn Karlův, král Pipin, z Italie. Hrinky avarské v Rakousích dobyty a země »hunská« popleněna až k Rábě. Válka v létech následujících vedena dále, avšak daleko více nežli zbraně franské barbarům zhýralým škodily různice domácí, nesvornost a nekázeň knížat jejich. Roku 796 Erich, markrabě furlanský, a vévoda korutanský Vonomír zmocnili se hlavního hrinku mezi Drávou a Rábou, a vkrátce potom královic Pipin opanoval druhý hrink veliký a zatlačil Avary za Dunaj a Tisu. Poražení podrobili se vítězi, a ačkoli ještě několikráte se pokusili o nabytí svobody, po říši jejich navždy bylo veta. Zbytkové jejich, velice ztenčení válkou, v sídlech svých vždy úžeji a úžeji svíráni od dřívějších poddancův a robotězův, od Slovanů. Kočovníci a loupežníci avarští nuceni jsouce pracovati a vésti život pokojný, povaze své nepřiměřený, slábli a hynuli, až vyhynuli. Čásť jich během času se pomísila se Slovany, a co jich snad ještě zbývalo, splynulo, tuším, s Maďary. Poslední zmínka o A-řích v Pannonii děje se roku 822 a 824. Ve hrincích svrchu dotčených Frankové nalezli ohromné poklady, kořisť to více než za dvě století naloupenou v zemích okolních, hlavně v říši Byzantské. Zemi Avarskou Karel Veliký zabral jenom až k Dunaji. Potisí však opanoval za nedlouho potom král bulharský Krum. Když tázal se zajatých, proč asi knížata a národ jejich upadli v záhubu, »proto,« odpověděli, »že u nás hádky a rozbroje bujely, že lichváři a zloději ustanovováni byli za soudce, že lid se oddával chlastu, že všickni obchodů sobě hleděli a podváděl a odíral druh druha«. Srovn. Šafařík, Slov. Starožitnosti; Palacký, Děj. nár. čes. I.; Tomek, Příručná kniha děj rak. I.; Šembera, Dějiny středověké I. a II.; Decker, Dějiny Avarů ve výroční zprávě gymn. třeboňského r. 1889. Šra.

2) A., nejmocnější větev kavkázských Lezgů. Sídla jejich prostírají se na sev. výběžcích Kavkázu v poříčí řeky Koisu a přítoků jejích, dále přes hlavní hřbet do hor Kavkázských až do údolí řeky Alazaně. V menším počtu roztroušeni jsou i v Zakavkázsku, hlavně v širším okolí města Karsu. Zevnějškem svým a způsobem života neliší se valně od ostatních Lezgů. Obývají v kamenných chatrčích a nejdůležitějším místem jejich jest Chunsak. Výživa jejich záleží nejvíce v chovu dobytka. A. jsou lid statečný a bojovný, a dbají přísně mravní čistoty. Z kmene jejich pocházeli četní vůdcové horalů kavkázských, a také rodiště Šamylovo, Himri, leží v jejich území. Přiznávají se k islámu. Jazyk avarský náleží do skupiny jazyků kavkázských a jest řečí spisovnou, ke které se užívá písma arabského. Všech A-rů r. 1882 bylo 155.000 osob. A. byli někdy nejmocnějším kmenem v celém Kavkázsku. Ve století XVIII. Heraklius II., car gruzinský, chánové derbentský, kubanský, bakinský, širvanský a paša achalcický odváděli poplatek avarskému chánu Omaru. Ale již nástupce Omarův Achmed r. 1803 přisáhl věrnost říši Ruské, a r. 1822 přijali A. ruské poddanství. Povstání roku 1824, řízeného Kazi-Mollahem, účastnili se A. velmi činně a přijali po jeho smrti r. 1831 nového vůdce Chamsad-bega za chána. Když však tento r. 1834 zavražděn byl, ujal se velení nad Kavkázany proslulý Šamyl, který boje své s Rusy vedl z valné části silami avarskými. R. 1863 celé území avarské připojeno bezprostředně k náměstnictvu kavkázskému. Srov. Bodenstedt, Die Völker des Kaukasus; Petermann's Geogr. Mitth. 1860 a 1880; Russische Revue, sv. 19. a 25.; Schiffner, Versuch über das Awarische (Petrohrad, 1862); Ausführlicher Bericht über Paul von Uslars Awarische Studien (t.. 1872); Awarische Texte (t., 1873). p.