Ottův slovník naučný/Astrometeorologie

Ottův slovník naučný
Astromantie	Astrometeorologie	Astronom

Údaje o textu
Titulek:	Astrometeorologie
Autor:	Josef Pšenička
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 926–927. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Astrologie

Astrometeorologie, (z řec.) jest učení, jež výjevy povětrnosti vysvětluje vlivy kosmickými, působním těles nebeských. Ode dávna vyhledávalo lidstvo souvislost mezi úkazy v ovzduší a tělesy nebeskými. Vliv slunce na povětrnost byl tak patrný, že v nejstarších dobách byl poznán, i vedl k úsudku, že i ostatní tělesa nebeská najmě měsíc podobný vliv na povětrnost jeví. Nepřicházíť prostému člověku na mysl, že mezi měsícem a mraky přes něj táhnoucími jest vzdálenost mnoha tisíc mil, on béře věci, jak se bezprostředně jeví, a hledá souvislost příčinnou, kde jí není. Náhled ten podporuje se tím, že na jisté úkazy nebeské mnohdy skutečně následují změny v povětrnosti, i vysvětluje se toto následování co do času jako následek souvislosti příčinné. Astrologie starých národů byla po výtce a-ií. Již u Chaldeův a Babylóňanův zvláště měsíc, Mars a Venuše pokládány za strůjce povětrnosti. U Řeků již Hésiodos s během hvězd co nejúžeji spojuje pravidla o povětrnosti, důležitá pro hospodářství. Základem a. starověkých národů byly aspekty (v. t.), totiž jisté polohy, které tělesa nebeská časem k sobě zaujímají. Nejobšírnější řecké spisy o a-ii (Διοσμεία a Φαινόμενα) pocházejí od Arata (280 př. Kr.), lékaře na dvoře Antigona Gonaty v Makedonii. Náhledy Řeků přijali Římané, pravidla o povětrnosti u Vergilia, Seneky, Plinia, Caesara Germanika, Cicerona a j. pocházejí od Arata. Caesar Germanicus předpovídal povětrnost z působení planet dle jejich polohy v zodiaku.

Ve středověku a počátkem nové doby astrologie více se zabývala vlivem těles nebeských na osudy lidí jednotlivých i celých národův; avšak živel astrometeorologický v ní trval dále. R. 1347 Angličan Eschvid vydal spis, v němž teplo, zimu, déšť, sníh, vítr, zemětřesení, mor a jiné vykládá z hvězd. Později, zejména v století XVI., hojně vycházely různé praktiky a pranostiky předpovídající povětrnost. Také kalendáře a minuce obsahovaly meteorologickou čásť, v níž z různých poloh těles nebeských prorokována povětrnost. Krakovský mistr Joannes Glogoviensis ve spise z r. 1514 přisuzuje vliv na povětrnost nejen planetám, ale i stálicím. Mezi četnými astrology, kteří se zabývali a-ií, vynikají Johannes Lichtenberger (1458 až 1510), Nostradamus, Paracelsus a Filip Melanchton. — V XVII. stol. množí se marné pokusy, odíti a-ii rouchem vědeckým a spracovati ji soustavně, ale zároveň rozumní duchové bojují energicky proti vzdušným vidinám astrometeorologickým. Sám Kepler, který bojoval proti astrologii, nemohl se zříci náhledu, že na povětrnost mají vliv různé aspekty. R. 1666 vydal skotský mathematik William Cock a-ii, která prý se zakládala na 30letém pozorování a všecky dřívější i tehdejší náhledy v sobě zahrnovala a soustavně spořádala. Byla i do jiných jazyků přeložena a velice rozšířena. Mezi plody astrometeorologické pověry náleží také stoletý kalendář, jehož původcem jest opat Mauritius Knauer z Langheimu okolo polovice XVII. stol., který až do novějších dob se udržel.

Ještě po celé XVIII. století udržovala se a. v nauce o povětrnosti; zejména víra ve vliv měsíce na počasí, neomezeně vládnuvší po celý starověk i středověk, nabyla jakéhosi vědeckého nátěru, když Newton odhalil zákon gravitační. Náhled, že působení přitažlivosti měsíce a slunce na vzdušný obal země jest důležito pro výjevy v atrosféře, udržoval se po celé to století. Nauku tuto nejvíce rozvinul G. Toaldo (1719—1797) v Padově, jehož učení nalezlo i souhlas učenců té doby, a dílo jeho obdrželo cenu král. akademie montpellierské. Ještě v době novější uchopil se myšlénky té Rud. Falb a vykládá působením attrakce měsíce na ovzduší nejen povětrnost, ale i zemětřesení působením přítažnosti měsíce na žhavě tekuté jádro země. Dále tak činí i Wiggins v Americe a baron Friesenhof v Uhrách. Avšak přesná pozorování ukázala, že měsíc buď vůbec nemá vlivu na jednotlivé zjevy, jako tlak vzduchu, teplotu, směr a intensitu větru atd., nebo že vliv ten jest pranepatrný. Proto za naší doby jest a. vědecky obecně zavržena, ač v lidu úplně nevymizela. Pokroku vědecké meteorologie byla zajisté velice na závadu. Srovn. Van Bebber, Handbuch der praktischen Witterungskunde (1885); Sigm. Günther, Über den Einflusz der Himmelskörper auf Witterungsverhältnisse (1884); též Hellmann, Repertorium der deutschen Meteorologie, 1883. Pka.