Ottův slovník naučný/Assignace

Ottův slovník naučný
Assiento	Assignace	Assignant

Údaje o textu
Titulek:	Assignace
Autor:	František Preissler
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 907. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Assignace (z lat.), poukázka, jest příkaz někomu daný, aby od kohosi třetího vyzvedl nějakou majetkovou věc, nebo aby komusi třetímu nějakou majetkovou věc dal. V užším a dnes obyčejném smysle jest a. příkaz, jímž někdo (assignant) kohosi jiného (assignáta) poukazuje, aby někomu třetímu (assignatáři) zaplatil. Učiní-li assignant příkaz tento písemně, i listina příkaz tento obsahující nazývá se a-cí. Při a-ci sluší rozeznávati tři poměry, a to: a) assignanta k assignatáři, b) assignáta k assignantovi a c) assignatáře k assignátovi. a) Assignatář buď jest zavázán vybranou věc odvésti assignantovi (inkassní mandát), anebo jest oprávněn si ji pro sebe podržeti. V této posléz uvedené případnosti assignant bývá dlužníkem assignatářovým a chce a-cí svůj dluh zapraviti, ač poměru toho potřebí není, poněvadž assignant poukázanou věc assignatářovi může také darovati nebo půjčiti. b) Assignát zaplativ poukázku má nárok na náhradu proti assignantovi dle zásad o mandátu platných. Je-li assignát dlužníkem assignantovým, zbaví se po případě poměrně dluhu svého. c) Assignatář nabude práva proti assignátovi, když assignát poukázku přijme. Avšak teprve skutečným zaplacením poukázky se strany assignátovy dostane se assignatáři věci, kterou mu assignant dáti obmýšlel, proto pravidlo, že »a. není platem«. Jinak ovšem, jestliže strany měly úmysl, aby již poukázka byla skutečným platem. – Rakouský obecný zákonník občanský jedná o assignaci v §§. 1400–1410. pod záhlavím »o změně práv a závazkův« a shoduje se celkem s obecným právem římským zde uvedeným. V §§. 1405–1409. obsahuje podrobnější pravidla, kdy a-ci pokládati sluší za skutečné zaplacení. – Obchodní zákonník ustanovuje v čl. 301. a následujících o poukázkách vydaných od kupců, že takovéto poukázky na peníze, kvantitu zastupitelných věcí nebo cenných papírů, když závazek v nich obsažený není závislým na vzájemném plnění, mohou převedeny býti rubopisem (indossamentem), svědčí-li na řad. Ku platnosti poukázky kupecké nebo rubopisu nevyžaduje se, aby udán byl důvod závazku nebo potvrzení obdržené valuty. Rubopisem přecházejí všechna práva z indossovaného papíru na indossatáře, a zavázaný může činiti toliko takové námitky, které mu dle poukázky nebo bezprostředně proti osobě žalobníkově příslušejí. Dlužník jest povinen platiti toliko, vydá-li se mu kvitovaná poukázka. O rubopise, legitimaci majetníkově, o zkoušení jejím, o závazku držitele vydati poukázku, o amortisaci platí předpisy směnečného řádu. Kupecká poukázka jest vydaná směnka bez formy směnečné. Zvláštním druhem poukázky jest chek. Pr.