Ottův slovník naučný/Argentarius

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Argentarius
Autor: Josef Čermák
Zdroj: Ottův slovník naučný. Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 635–636. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Argentarius (lat.), název římského bankéře. Bankéřství (argentaria, argentariam exercere) římské jest původu řeckého. Původním zaměstnáním bankéřů byla směna velečetných mincí v Itálii obíhajících. Z tohoto malého počátku vzrostlo působiště argentářů do konce republiky tou měrou, že nebylo téměř značnějšího jednání peněžního, soukromého nebo veřejného, na němž by a. neměl účasti (Usus argentariorum necessarius). Argentáři uváděli nové mince v oběh, směňovali domácí za cizí za provisi (collybus, odtud collybista = κολλυβιοτής), přijímali deposita k uschování, nebo jako platební fond, nebo aby je na řád uschovatelů rozpůjčili. Brali též vklady na úrok a sbírali tak kapitál, jejž pak sami na svůj účet rozpůjčovali (zejména do provincii na vyděračský úrok až 48 %!), nebo jím podnikali výnosné podniky, jako nájem daní a poplatků, stavby chrámů, vodovodů, kloak a p. Vybírali pohledávky pro svého zákazníka, vypláceli třetím osobám na jeho řád (delegare ab argentario), zaručovali se za něho, vstupovali v jeho dluh (receptio argentarii), nebo jej na sebe veskrz přejímali, přikazovali cizozemskému nebo v jiném místě sídlícímu bankéři, aby na jejich účet předložiteli peněžní poukázky platili (permutatio), prostředkovali prodej pozůstalostí, konkursní podstaty, provedení dražeb (coactio argentaria), dobývali dražebního peníze a rozdíleli jej mezi věřitele, dohazovali (interpretes) a p. Po zrušení bank státních (mensa publica) obstarávali i veřejné finanční úkony. Tak jim svěřil r. 32 po Kr. císař Tiberius za finanční nouze 10 millionů sestercův, aby je rozpůjčili na zástavy bezúročně na tři léta a p. Nedostatek vhodných platebních prostředků, bezpečného, přímého, soukromníkům přístupného spojení, jakož i prohnanost obchodních živlů nutila soukromníka, aby stále vyhledával pomoci zámožného, obeznalého a obratného a-ia. Argentáři byli soukromými obchodníky, nikoliv jako nummularii úředními osobami. Ostatně od r. 365 po Kr., kdy posavadním nummulariům odňato bylo úřední zkoušení mincí, není mezi a-ii a nummuiarii rozdílu a užívá se vedle těchto názvů též jiných, jako: mensarius, trapezita, argentariae mensae exercitores, argenti distractores, stipis argentariae negotiatores. Od dob Konstantina Velikého tvoři argentáři cechy (corpus argentariorum, collectariorum) a jsou jak již prve podřízeni státnímu dozoru. Argentářem může býti pouze svobodný občan. Každý argentář má své stálé obchodní místnosti (taberna argentaria), tak v Římě v krámech na foru poblíže chrámu Kastorova. Krámy ty (tabemae veteres a tabemae novae) byly od státu argentářům pronajímány. Tu byla jakási římská bursa, a »odejíti s fora« (foro cedere, též foro mergi) znamenalo tolik, co dnešní »nechoditi vůbec na bursu«, bankrotovati. Zákonodárství římské, zejména císařské, ustanovilo zvláštní, poměry argentářů ke stranám upravující normy podporujíc nebo omezujíc je, jak to právě zdar bankéřství i stran vyžadoval. – Literatura udána podrobné ve spisu M. Voigta v Abhandl. d. sächs. Ges. d. Wiss. 1886 n. 10. O knihách argentářů viz Litterální obligace. Čk.