Přeskočit na obsah

Ottův slovník naučný/Arbitratus

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Arbitratus
Autor: Ferdinand Pantůček
Zdroj: Ottův slovník naučný. Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 603–604. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Arbitratus neb arbitrium (lat.), uvážení. Výraz ten vyskytuje se v pramenech řím. ve spojení a. boni viri, t. j. uvážení dobrého hospodáře v nauce o usufructu, a má jím býti řečeno, že oprávněný vykonávati má právo požívací v tom objemu a tím způsobem, jak by to činil pořádný a pečlivý hospodář. Týž výraz objevuje se i v nauce o věně. Bylo-li totiž slíbeno věno bez určení obnosu, má tento obnos ustanoven býti a-tu boni viri, t. j. dle uvážení řádného, při čemž má se míti zření jednak ke jmění zřizovatelovu, jednak ke stavu manželovu. Výraz a. značnou má důležitost i v processu římském. Vyskýtáť se v některých formulích žalob, které od tohoto dodatku v ně vloženého slují actiones arbitrariae. Jsou to žaloby buď věcné, neb osobní, které však k tomu směřují, aby nějaká věc byla vrácena. Dodatkem do formule vloženým nisi arbitratu tuo restituatur, exhibeatur, t. j., nebude-li dle uvážení tvého věc vrácena, vydána atd., uděloval praetor porotci příkaz, aby zkoumal podklad nároku žalobcova, a shledá-li jeho důvodnost, vyzval napřed obžalovaného, by věc, o niž žalováno, vrátil, vydal nebo předložil, a teprve, když by žalovaný tohoto vyzvání neuposlechl, měl jej porotce k plnění příslušné sumy peněžité odsouditi. Takovými žalobami jsou na př. žaloby vlastnické o vrácení věci odňaté, žaloba hypothekární, žaloba z uschování a p. Pčk.