Ottův slovník naučný/Arago

Ottův slovník naučný
Aráf	Arago	Aragon

Údaje o textu
Titulek:	Arago
Autor:	František Hromádko, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 582-583. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: François Arago
Související články ve Wikipedii: Étienne Arago

Arago: 1) A. Dominique François Jean (* 26. ún. 1786 v Estagelu u Perpignanu, † 2. října 1853 v Paříži), slovutný a mnohostranný učenec franc., tak že od některých současníků »knížetem věd« byl nazýván. Byl hvězdářem v odboru »Bureau des longitudes« na pařížské hvězdárně, pak prof. geodaesie a mathematiky na polytechnické škole v Paříži. S Biotem účastnil se měření poledníku ve Španělsku, kdež zažil mnoho nebezpečných dobrodružství, zvláště po vpádu franc. vojska do Španěl. Rozzuřený lid špan. měl tyto měřiče za franc. vyzvědače a nebýti rozumného jednání úřadů španělských, byl by A. zajisté se stal obětí zbouřeného lidu. Takto odbyl hrozící mu nebezpečí několikaměsíčním uvězněním v městě Rosas. Vraceje se po moři do vlasti, byl od mořského loupežníka jat a do Alžíru zavezen, odkud po rázném zakročení franc. vyslance z vazby byv propuštěn do Paříže se navrátil, kde své zápisky, měření poledníka se týkající, jež byl téměř zázrakem zachránil, odevzdal kommissi vědecké, která je brzy na to vydala tiskem. Za tuto velmi namáhavou práci, jakož i za jiné neméně záslužné práce fysikální, na př. přesné určení poměru váhy vzduchu a rtuti a j., jmenován po smrti Lalandově členem franc. akademie věd r. 1809. Nedlouho potom stal se prof. na polytechnickém ústavě. Proslulé byly tehdejší jeho výklady hvězdářské, jež za velkého účastenství obecenstva na hvězdárně konal (od r. 1812 do 1845). Roku 1828 založil ročník hvězdářský (Annuaire), který až dosud trvá. R. 1830 stal se ředitelem hvězdárny a brzy potom stálým tajemníkem (secrétaire perpétuel) akademie. Vědecké práce A-vy lze roztříditi na tyto skupiny: astronomie a astrofysika, optika, elektromagnetičnost, fysikální zeměpis; konečně životopisy, mezi nimiž i jeho autobiografie, a literární články různého obsahu. Z optiky dlužno zejména vytknouti: objevení chromatické polarisace, výjevy barev tenkých lístků slídových a křišťálových. A. vynalezl zvláštní polariskop, fotometr a kyanometr; zpozoroval první, že kovový drát, kterým silný galvanický proud prochází, jeví vlastnosti magnetické. Na základě těchto pokusů vydařilo se Sturgeonovi zhotoviti z měkkého železa silné magnety (elektromagnety řečené). Ze všech vynálezů A-vých v následcích nejvydatnějším bylo objevení rotační magnetičnosti, která vedla Faradaye k objevení indukovaných elektrických proudů (elektrické indukce). S Dulongem zkoušel A. pravdivost zákona Mariottova až na 27 atmosfér tlaku, později opakoval podobné zkoušky vodní parou. S Gay-Lussacem, Proným, Humboldtem a j. určoval A. rychlost zvuku r. 1822. Jako stálý tajemník akademie psal své známé pamětní řeči akademické (éloges académiques), t. j. životopisné úvahy proslulých mužů a též členů akademie, které uhlazenou mluvou, jasným a jadrným výkladem, zkrátka slohem mistrným nad jiné vynikají. (Některé z nich: Fresnel, Malus, Volta, Fourier a A. vyšly po česku v Časop. česk. mathem., roč. VI.—X.) Vzorem slohu prostonárodně vědeckého jest jeho dílo Prostonárodní hvězdářství (Astron. populaire), které téměř do všech jazykův evropských je přeloženo. Úhrnné jeho spisy vyšly tiskem v Paříži 1854—59, 17 sv. Po německu vydal je Hankel v Lipsku 1854 do 1861. Roku 1848 byl A. členem prozatímné vlády zastávaje často ministra války. Roku 1851 zdráhal se přísahati věrnost císaři Napoleonu III., což mu tento beze všech úkorů prominul. Hr.

2) A. Jacques Etienne Victor, bratr předešlého, spisovatel franc. (* 1790 v Estagelu, † 1855 v Brazilii). Jako kreslíř provázel v l. 1817—20 Freycineta na cestě kolem světa, kterou později dvakráte popsal ve Promenade autour du monde (2 sv. s atlasem, v Paříži, 1822) a v nejzajímavějším svém illustr. díle Souvenirs d’un aveugle, voyage autour du monde (2 sv. t. 1838, nové vyd. 1884). A. zabýval se pak spisovatelstvím skládaje básně, romány a hry divadelní, z kterýchžto posledních nejvíce vynikly: Un noviciat diplomatique (1834) a Le cadet de Gascogne (1836). R. 1835 A. přijal ředitelství divadla rouenského, ale oslepnuv vzdal se ho již po dvou létech. Přes tuto svou pohromu podnikl v pozdějších létech svých ještě dvě cesty, r. 1849 do Kalifornie v čele zlatokopů, kteří však ho ve Valparaise opustili, a později do Brazilie, kde i zemřel. O cestě do Kalifornie píše A. ve svém třísvazkovém díle Une vie agitée (1853).

3) A. Etienne, bratr před., franc. spisovatel a politik, nar. r. 1802 v Perpignanu. V l. 1829—40 byl ředitelem divadla du Vaudeville v Paříži. R. 1841 súčastnil se založení »Reformy«, v jejíž redakci zasedali náčelníci tajné společnosti revoluční. V únorové revoluci r. 1848 zmocnil se gen. úřadu poštovního, jejž zastával až do 10. pros. Zavedl známky a společnou sazbu poštovní pro celou Francii. Odsouzen byv pro účastenství v červnové revoluci r. 1849 k deportaci uprchl do Belgie a žil později i v Anglii, Hollandsku, Genevě a Turině. Teprve r. 1858 vrátil se do vlasti. R. 1870 jmenován od prozatímně vlády mairem pařížským, r. 1878 stal se archivářem na Ecole des beaux-arts a r. násled. konservátorem musea Louxembourgského. Z divadelních jeho kusů, jež pracoval obyčejně společně s jinými, nejlepší je veselohra Les aristocraties (1847). Kromě toho zasluhují zmínky: Spa, son origine, son histoire, ses eaux, ses environs et ses jeux, báseň o 7 zpěvech (Brussel, 1851); Une voix de l’exil, básně (Geneva, 1860) a hist. román Les Bleus et les Blancs. Z dob jeho úřadování jsou: Les postes en 1848 (Paříž, 1867) a L’Hotel de ville au 4. sept. et pendant la siége (t., 1874).

4) A. François Victor Emanuele, politik a diplomat franc., syn A-ga 1), nar. roku 1812 v Paříži. Zanechav spisovatelství, jemuž se v mladém věku byl oddal, studoval práva a stal se advokátem. Proslul skvělými svými řečmi obhajovacími a účastenstvím v revoluci únorové. R. 1848 odebral se jako generální kommissař republiky do departementu rhônského spojit různé strany politické, ale nepodařilo se mu. V květnu poslán jako vyslanec v zájmech Polska do Berlína, ale rovněž bez úspěchu. Když Napoleon byl zvolen za předsedu republiky, vzdal se A. místa v Berlíně a polit. činnosti. V té době obhajoval také Poláka Berezowského, jenž 6. čna 1867 v Paříži učinil útok na cara ruského. A. stav se r. 1869 členem sboru zákonodárného r. 1870 ve skvělé řeči brojil proti zamýšlené válce, po katastrofě sedanské byl členem nár. obrany, r. 1871 jmenován ministrem spravedlnosti a potom vnitra, a r. 1876 zvolen za senátora. Od r. 1880 je vyslancem ve Švýcarsku.