Ottův slovník naučný/Amen

Ottův slovník naučný
Amelus	Amen	Amende

Údaje o textu
Titulek:	Amen
Autor:	neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 101. Dostupné online.
Licence:	PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Amen

Amen z hebr. ámén, v chaldejštině, syrštině, řečtině a latině též »amen«, znamenajícího substantivně pravda, věra, adverbiálně v pravdě, věru, jistě, tak budiž. Slova toho užívalo se ve Starém zákoně na potvrzení přísah (Num. 5., 22., Deut. 27., 15.—26.), jako epifonického závěru formulí modlitebních a zpěvních (2 Esdr. 8., 6.; 1. Kron. 16., 36.); časem se i za příčinou zvláštního důrazu při přísahách a prosbách zdvojilo, což znamenalo větší stupeň důvěry a bezpečení ve slova pronesená. Kristus užíval ho velice často, zvláště na počátku svých výpovědí (»amen, amen pravím vám…«). I apoštolé užívali slova toho častěji ve svých listech a tak přešlo ve všeobecné a trvalé užívání v církvi; zde pak již záhy (Justin., Apol. Amen., 67.) se ustálilo jeho užívání tak, jako až doposud platí, totiž jakožto liturgické responsorium. I vyslovuje je brzy kněz, brzy shromáždění věřící, brzy se prostě vyslovuje, brzy prozpěvuje. O rozličném liturgickém užívání a symbolickém významu jeho v. Andreas Schmied ve Wetzer u. Welte, Kirchenlex. 2. vyd. I. 704., 705. Wernsdorfii Comment. de A. liturgico (ve Vitenb. 1779).