Ottův slovník naučný/Alveolární atrofie

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Alveolární atrofie
Autor: Moric Baštýř
Zdroj: Ottův slovník naučný. Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 31—32. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Alveolární atrofie, úbyt lůžkového výčnělku kostí čelistních jest buď prvotní, ve stáří se vyskytující a celého výčnělku se týkající (senilní čili povšechná atrofie) nebo druhotná čili konsekutivní, t. j. taková atrofie, která jest výsledkem jistých pathologických změn v některé části lůžkového výčnělku, tedy obyčejně také jen místní atrofie, ze které však často postupem času vyvinouti se může atrofie povšechná. Ubýváním tímto, které vstřebáním na lůžkovém okraji jest podmíněno, stává se výčnělek nižším a dáseň jsouc v úzké souvislosti s okosticí a ozubicí sestupuje stejnou měrou, jak lůžka ubývá. Následkem toho obnažuje se s počátku krček zubní a to jest také první známkou počínající atrofie. Čím více lůžkového výčnělku ubývá, tím více také kořeny se obnažují, tak že konečně hrot kořene pomocí svazečku tkáně, sestávající z dásně a ze zbytku ozubice, spojení zubu s čelistí udržuje. Obnažené zuby zdají se býti delšími, prodlouženými, ač skutečně kousací plochy v té výši stojí jako dříve; prodloužení jest tedy jen zdánlivé. Nestane-li se zub následkem onemocnění ozubice a p. již před časem viklavým, stane se jím následkem atrofie a to v rovném poměru k ubývání lůžkového výčnělku. Viklavý zub ovšem jen málo přispívá při kousání, ano často bolestivostí svou jest tomu jen překážkou, neboť zmíněný svazeček bývá při mluvení a ještě více při kousání popotahován neb uskřinut a zanítí se, tak že nemocný hledí se zubu takového zbaviti. Po odstranění všech zubů nezbývá z lůžkového výčnělku skoro ani stopy, a na dolejší čelisti ku př. vidíme jen tu část čelisti zachovalou, na které se svaly upevňují. Vypadáním zubů a mizením lůžkového výčnělku vysvětluje se také snadno, proč obličej u starců jest kratší, proč dolejší čelist při pohybech tak nápadným způsobem se přibližuje k nosu, proč tváře a zejména rty zapadají atd. Co se týče času, kdy atrofie nastupuje, tu jsou individuální rozdíly. Průměrem vypadají zuby mezi 60—70. rokem. Obnažení krčku zubu lze dosti často znamenati již mezi 30—40. rokem, kdežto jinak i osoby velmi značného stáří ani známky a. a. nejeví a pevné zuby do hrobu si zachovají. Předčasná atrofie má prý svou příčinu ve sklerose nervu trojklaného.

Druhotná atrofie má svou příčinu nejčastěji v kamínku zubním, v hnisotoku lůžkovém, v nemocech dásní atd., kde výběžku lůžkového ubývá také z okrajů, ovšem pochodem hnisavým. Konečně sluší podotknouti, že po odstranění pevných zubů tato lůžková část též atrofuje, nebo tvoření se jizvy jest vždy spojeno se vstřebáním; a tato atrofie jest příčinou, že zubní lékaři po vytažení zubu asi 6 měsíců čekají, než ke zhotovení umělých zubů přikročiti mohou, neb asi takového času jest potřebí, aby nastala úplná atrofie a konečné zjizvení, při kterém lůžko úplně zmizí. Bř.