Ottův slovník naučný/Altare

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Altare
Autor: Antonín Gottwald
Zdroj: Ottův slovník naučný. Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 8–9. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Altare (v době klassické a dřívější užíváno jen mn. č. altaria), oltář, slulo u Římanů značně vyvýšené místo určené k obětování bohům vyšším, kdežto ara byl oltář menší, na kterém oběti všem bohům se přinášely. Již v dobách nejstarších zřizovány byly oltáře z hlíny, drnu neb kamene buď k vykonání jediné oběti, po jejímž skončení byly opuštěny, jako oltář Argonautův, buď k trvalé bohoslužbě na místech posvátných. Když rodiny v kurie se sdružovaly, stavěny chrámy s oltářem menším ke spalování kadidla; vně chrámu před tváří boha v chrámě zpodobeného však býval oltář pro oběti krvavé (βωμός πρόναος). Rozměry těchto oltářů bývaly ohromné, jak souditi lze i z toho, že obětovány byly hekatomby, i ze zpráv nám zachovaných. Slavný oltář Zevův v Olympii měřil při základech 40 m v obvodu, nahoře 10 m, výše jeho obnášela 7 m; oltář pergamský, na němž zobrazen jest boj bohů s giganty, byl 13 m vysoký. Oltáře tak veliké nebyly ovšem před vchodem do chrámu, kde by přístupu byly zabraňovaly, nýbrž v obvodu jejich neb na zvláštním posvátném území, stavěly se na základní ploše již značně vyvýšené, πρόθυσις zvané, ku které vedly stupně hlinou nebo popelem z obětí vyplněné, aby obětná zvířata snáze přiváděna a zde zabita býti mohla. Odtud vystupovalo se opět po stupních k místu, kde oběť spalována byla. Toto bylo vrstvou popelu pokryto, aby žár mramoru, z něhož oltáře byly stavěny, neuškodil, a zároveň k upomínce na dávné doby, kdy z popelu a kostí obětovaných zvířat oltáře se stavěly, jako byl oltář Apollónův v Thébách a na Délu, který κεράτινος βωμός slul, poněvadž byl z rohů zvířat Artemidou prý usmrcených. Nejjednodušší oltáře byly z kamene a bez všeliké okrasy, kulaté neb čtyřhranné neb podlouhlé, jejichž podklad tvořily vždy plochy a linie architektonické; obyčejně však okrašlovány bývaly výzdobami představujícími lebky obětních zvířat neb věnce a ratolesti vavřínu, olivy, myrty, a ověšovány bývaly stužkami a věnci. Dále bylo na oltáři jméno boha, osoby neb celé obce, jež oltář zasvětila, příčina postavení oltáře, někdy i celé výjevy z bohoslužby neb bajesloví. Výzdobou oltáře byl pás vejcový neb tryglifový, pod kterým byl často vlys řezbou polovypouklou ozdobený. Svrchu byla deska poněkud vyhloubena, po stranách kotouči a vyčnívajícími hranami okrášlena. Otvorem na zadní straně oltáře odtékala krev a víno. Obyčejně býval oltář zasvěcen jedinému bohu, než i u Řekův i u Římanů konaly se na některých oltářích oběti několika nebo i všem bohům (θεοί σύμβωμοι). — Ostatně viz Oltář. Gd.