Ottův slovník naučný/Alpinské bylinstvo

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Alpinské bylinstvo
Autor: Jan Palacký
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 951–953. Dostupné online
Licence: PD old 70
ALPSKÉ KVĚTINY.
1. Dryas octopetala L. _ 2. Soldanella pusilla. _ 3. Gnaphalium Leontopodium. _ 4. Aronicum glaciale. _ 5. Rhododendron hirsutum. _ 6. Centiana pannonica. _ 7. Saxifraga oppositifolia.

Alpinské bylinstvo rozeznáváme dvojí: vlastní bylinstvo hor Alp, zejména vyšších, a v širším smyslu bylinstvo horní vůbec; mluví se i při Himálaji, Sinai a Kavkáze o a-m b-vu, t. horním. Tudíž i v Alpách samých jest bylinstvo dvojí: obyčejné středoevropské (více než ⅔ všech bylin) a bylinstvo vlastní alpinské, t. vyšších hor, neb alespoň s nich pocházející (jak známo, unášejí vody některé alpinské byliny daleko do rovin, zvláště v Bavořích). Heer proto jednal o bylinstvu niválním (t. hořením alpinském), avšak výraz ten se neujal. Nejlépe jest držeti se seznamu Christova r. 1867 (693 druhů hlavně ve Švýcarsku), tak že připočteme-li byliny alpinské, od té doby popsané z Francie, Italie a Rakouska, popsáno jest asi 1000 druhů. Heer ve Švýcarsku vých. uznal jen 210 druhů niválních bylin, Christ 294 druhů proti 2213 dr. švýcarského Rýna, 2257 Tyrolska, 2632 Lombardie (Cesati). Žádná rodina není výhradně alpinská; jest tím jen malý počet rodů. Christ uvádí tyto: Hugueninia (více druhů), Petrocallis (více druhů), Berardia, Greyoxis, Aposeris, Nigritella, Willemetia, Chamaeorchis, Malabaila, Tozzia, Paradisia, Bellidiastrum, Hormmum – vesměs monotypy – Rhaponticum, Paederota, Homogyne, Soldanella, Adenostyles, Meum, Astrantia; jiní mají více na př. Kerner, Zahlbruckner. Velký oproti počet druhů end. alpinských (Grisebach 190, jiní 170–422, podle hranic Alp) – jen 271 dr. se zase v severu nachází. Vých. Alpy mají 589 druhů, Západní 531, Střední 395 – endemické vých. Alpám jest 128, 86 záp., a 75 oběma, střední Alpy mají jen 6. Pyreneje mají 330, Karpaty 380 druhů alpinských, Jura (jenž nemá endemism.) 199, Vogesy 75, Schwarzwald 81, 61 Sudéty, 62 německopolská rovina, střední Francie 142, 125 Španělsko, 231 Apenniny, 43 Korsika, 138 Balkansko, 128 Kavkáz, 154 Ural, Anglie 126, Island 83, Grony 113, Labrador 59. vých. Severoamerika 125, záp. 122, 183 sev. Asie (94 arktick.), 43 Himálaja (Christ).

Suché stráně mají více endemismu než vlhké a proto jižní strana Alp víc než severní.

Nad 8000' (niválních) ve Švýcarsku je 337 druhů (nad 12.000' 12 druhů), v nichž 140 je i v arktické Evropě (Skandinavii), 87 v Islandě, 80 v Gronech, 91 v arktické Asii, 87 na Altaji, 73 v Kavkáze, 96 v arktické Americe, 48 v Nové Zemlji, 36 v Spicbergách, 42 v Rokymts., 38 v Himálaji, 37 vedlé úžiny Behringské (vesměs dle počtu Heera).

Seznam Christův – jediný – ukazuje následující počty čeledí a rodů: 26 Ranunculaceí (13 Ranunculus, 5 Anemone, 3 Aconitum, po 1 Atragene, Thalictrum [alp.], Trollius, Aquilegia [alp.], Delphinium), Papaver alpinum, 50 Crucifer (14 Arabis [3 end.] 9 Draba [2 end.], 3 Cardamine, Cochlearia [1]., Thlaspi [1], 2 Erysimum, Braya, Alyssum, Iberis [1], Aethionema [1], Brassica [1], Hugueninia [tanacetifolia i Pyreneje, Petrocallis pyrenaica], Capsella, Sabularia, Isatis [alp. kad.], Biscutella, Hutchinsia [alp.]), 2 Helianthemum, 9 Viol, 2 Polygala, 48 Caryophyllaceí (14 Alsine [3 end.], 8 Silene [2], 6 Dianthus [1], 6 Cerastium [1], 4 Möhringia [2], Arenaria, 2 Sagina, Stellaria, 1 Gypsofila, Saponaria [1], Lychnis [alp.]) Linum alpinum, 2 Hypericum, 3 Geranium [1], 1 Rhamnus, jen 28 Legummos (7 Oxytropis [2], Trifolium [1], 5 Phaca, 4 Astragalus [1], 1 Ononis, Hedysarum, Coronilla, Orobus), 20 Rosaceí (10 Potentilla [3], 5 Alchemilla [1], 3 Geum, 1 Dryas [viz tab.], Sibbaldia, Sorbus), 4 Epilobium [1], Paronychia, 1 Herniaria), 15 Crassulaceí (8 Sempervivum [2], 6 Sedum [1], Rhodiola rosea), velké množství Saxifrageí (tab.) – 44, 14 end. – 19 Umbellifer (4 Astrantia [1], 3 Bupleurum, 2 Eryngium, Meum, Heracleum, po 1 Athamantu, Ligusticum, Gaya, Archangelica, Laserpitium, Malabaila), 1 Lonicera (coerulea) a Linnaea borealis, 4 Galium, 7 Valeriana [1], 2 Scabiosa, maximum však dosahují 104 Composity (17 Hieracium [2], 8 Artemisia [2], Achillea [3], Crepis, Senecio, Cineraria, Chrysanthemum, Saussurea, Leontodon, 3 Adenostyles, Erigeron, Gnaphalium [tab.], Cirsium, Scorzonera [1], Homogyne, 2 Anthemis, Doronicum, Aronicum [tab.], Carduus [1], Centaurea, Mulgedium, Soyeria, Petasites, Aster, Bellidiastrum, Arnica, Berardia, Rhaponticum. Carlina, Aposeris, Picris, Hypochoeris, Willemetia), 24 Campanulaceí (17 Campanula [9], 7 Phyteuma [1], Vaccinium uliginosum, 6 Ericaceí, 23 Gentianaceí [tab.], (21 Gentiana [1], 1 Sweertia, Pleurogyne), Polemontum caeruleum, 4 Borraginee (1 Cerinthe, Eritrichium nanum, Myosotis alpestris, Echinospermum deflexum), 38 Scrofularmeí (Scrofularia Hoppei), Linaria, Erinus, 7 Veronica [1], 2 Paederota [1], Wulfenia carmthiaca end., Tozzia (alp.), 19 Pedicularis [6], Bartska (alp.), Rhinanthus (alp.), 3 Eufrasia [1], 10 Labiatů (2 Betonica – sic po 1 Calaminthe, Horminum, Dracocefalum, Lamium, Sideritis, Scutellaria, Ajuga, Teucrium), Pinguicula (alp.), 34 Primulaceí (15 Primula, 14 [6 ]Androsace, 4 Soldanella (1 tab.), 1 Aretia, Cortusa, Trientalis, 2 Globularia, Armeria (alp.), 3 Plantago [1], 5 Polygoneí 1, Daphne (striata, end.), 1 Passerina, Empetrum niger, 15 Salicin (Salix 12, 1 Betula, 2 Alnus [1], 4 Conifery, Potamogeton, Scheuchzeria, Sparganium, 4 Orchideí (1 Orchis, Gymnadenia, Nigritella, Chamaeorchis), Crocus vernus, Narcissus (radiiflorus) Streptopus (amplexifolius), 5 Liliaceí (2 Allium, Gagea, Czackia [Paradisia], Lloydia), 3 Colchicacee (Colchicum (alp.), Veratrum, Tofieldia), 16 Junceí (9 Juncus, 7 Luzula [1], Cyperaceí 36 (30 Carex [2], 2 Scirpus, Erioforum, 1 Elyna, Kobresia), 36 trav (8 Festuca [1], 7 Avena, 5 Poa, 4 Sesleria [3], 3 Trisetum, 2 Koeleria [1], 12 Agrotis, Phleum, Hierochloe, Alopecurus, Calamagrostis), 11 kapradí, (3 Asplenium, 1 Lycopodium, Selaginella, Polypodium Woodsia, Aspidium, Polystichum, Cystopteris, Allosorus), při čemž nápadný jen počet Primulaceí, Gentianeí, Saxifrageí a chudoba monocotyledoneí, Leguminos. Počet niválních bylin podobný, jen menší. Patrno, že se bylinstvo to od bylin roviny liší spíše negativně, totiž že z bylinstva onoho mizejí jisté tvary. Avšak i to týče se více jen nejvyšších hor, neboť ostatní hory a zejména údolí v Alpách mají bylinstvo okolních rovin – jižní italské, ba skorem jižnější nežli Lombardie, severní německé, západní francouzské.

Možno rozeznat i rozdíly v bylinstvu dle délky, nebo francouzské Alpy mají druhy, jichž není ve vých. slovanských Alpách, a naopak. Taktéž mají Vápenné Alpy dílem jiné druhy nežli prahorní, což nelze vždy vykládati podnebím nebo půdou, jak činil na př. Thumann a jiní, nýbrž to pochází z geologického rozvoje bylinstva alpinského. Jsou totiž čtvery náhledy o původu bylinstva vlastně alpinského. Hooker odváděl je ze Skandinavie, Christ z Asie, jiní z Ameriky a Ball tvrdil, že povstalo na místě přetvořením staré tertiární flory. Nebo že bylinstvo to teprve povstalo s výší Alp, tedy po miocénu, to Heer jasně dokázal. Bohatá flora tertiáru švýcarského byla jím tak popsána, jako dosud žádná jiná fossilní, ač i východní Alpy a Chorvátsko mají bohatá ložiska. Má totiž Heer 920 druhů ze švýcarského tertiáru, kdežto na př. Čechám dal Krejčí 522, ač nejbohatší místa skoro stejná (Bílina u nás 464 dr., Öningen v sev. Švýcarsku 465 dr.). Ale stromů a keřů popsal 522 druhů, nejvíce Leguminos 117 dr., Cupulifer 41, Proteaceí 35, vavřínů 25 atd. Viděti z toho, že bylinstvo to bylo alespoň subtropické. Öningen však, kde se byliny mimo jantar nejlépe zachovaly, ukazuje již i moderní tvary: topole, javory (nejhojnější), ořešáky, duby, z jiných bylin rákos, Typha, Iris, Salsola, Polygonum, 21 Composit, tak že Heer naznačil již 72 druhů co podobných našim. Podobnější je ještě flora quaternární (Utznach). – Z bylin, které zachovaly se v jantaru, vyskytuje se na př. praotec našich Saxifrag, a smrk dnešní dle Conwentze tvořil hlavně lesy jantaronosné, jest tedy dokázána filiace naší vegetace. Za ledové doby bylo asi bylinstvo střední Evropy vůbec jednotné a z ní pochází většina bylin niválních, ačkoli zrovna nejznačnější byliny to nejsou, tak křímky (Rhododendra) v arktických krajinách tak vzácné (Grony, Sibiř a j.). Nápodobně udržely se v jihu Alp některé formy teplejší, palmy u Nizzy (Chamaerops humilis), Diospyros lotus ve Wallisu, Crocus salvifolius (Maggia), kaštan atd. Byliny vlhka jsou dnes více kosmopolitické nežli byliny sucha a proto řídké, 1/6 proti 5/6 suchých.

Dle pásem výšky lze u Alp rozeznávati zpodní les listnatý, vrchní černý (Conifer) a vlastní pastvy alpinské. Griesebach má následující pásma: v severu (Schlagintweit v Möllthalu) vinice do 1500', pole do 2700', buk do 4200', smrčiny do 4200'. Sendtner v bavorských Alpách má buk do 4400', sosnu do 4600', smrk do 5300', modřín do 5600', Pinus cembra do 5750', vrby do 7800', Vaccinie do 7000', křímky (Rhododendron hirsutum) do 7800', kleč do 8200'. V Pinzgavě jde sosna do 4000', smrk do 5000', modřín a cembra do 6000', v Engadinu a Penninech vinice do 2750', pole do 4700–6100', smrčiny do 6100–6600', modřín a limba 6500–7000'. V Illyrském Krasu (Karstu) les bukový do 4700', dub (Quercus cerris) do 2000', kleč do 6000'. V jižním Tyrolsku (Fuchs) vinice do 1500', buk do 5000', les jehličnatý do 6700', jednotlivé modříny a limby do 8500'. V Dauphiné buk do 4500', sosny 5000–6300', smrčiny do 5800', limba i modřín 7700' (Martins), křímky do 7400'.

Christ ve Švýcarsku rozeznává 1. pásmo středomořské (a nížiny záp. jezer, údolí Rhony, Rýnu, Lemanu, Wallisu), 2. pásmo listnatých lesů (střední rovina, údolí horní – buk panuje, dub hyne – olše v nížinách; řídké jsou javory, jasany, vazy; břízy i borovice jen v jihu poříčném); 3. pásmo černých lesů do 1800 m (jen 31% celého Švýcarska jest vůbec les, kdežto Štyrsko má přes 40%), hlavně smrk, pak sosna (Abies pectinata), zřídka javor (Acer pseudoplatanus), v středních Alpách nejvýše modřín, teď již nejvíce vyhubený, tak v Tyrolsku a na hoření hranici limba (Pinus cembra, vymírající); 4. pásmo pastev, kde hoření hranici bylin těžko ustanoviti (nejvyšší faner. asi Ranunculus glacialis na vrcholu Finsteraarhornu, 4270 m). V prosmyku sv. Theodula (3322 m) sebral Martins Ranunculus glacialis, Thlaspi rotundifolium, Petrocallis pyrenaica, Draba tomentosa, Geum reptans, Saxifraga planifolia, muscoides, oppositifolia (tab.), Chrysanthemum alpinum, Erigeron uniflorus, Artemisia spicata, Androsace glacialis, Poa laxa, což dává asi obraz nejvyšších bylin.

Jsou tu jen pastva, drny brzy silnější, brzy řidší, dle svahu a položení, neb keřinky nízké s nimi splývají (křímky, kleč). Christ počítal i zde 48 bylin z rodů středomořských (Colchicum alpinum, Crocus vernus, Iberis, Cerinthe, Astragalus [zejména alopecuroides], Dafne). Zde jsou zvláštnosti, jako Wulfenia carinthiaca (ostatní v Asii po Himálaji), Papaver alpinum (arktické žluté, zdejší bělozelené), Oxytropis uralensis DC. (= Halleri Bunge lapponica), ale i na př. Veratrum, Polemonium (amerického příbuzenstva), Cyclamen, Calypso mají ráz cizí. Hranice bylinstva proti sněhu velmi měnivá dle let a měsíců; vždy bývá i na sněhu na př. řasa červená (Protococcus nivalis), barvící někdy celé ledovce na růžovo (až na př. 3500', Gornergrat) a živoucí podura černá (Desoria glacialis). Krása květů velikých a pestré barvy jejich vyniká jako u arktického bylinstva; zejména slynou Gentiany (viz tab.), Primuly, Rhododendra (viz tab.), Eritrichie, zvonky (Campanulae), violy, Dryas (viz tab.), Soldanelly (viz tab.), Crocus; bylina nejproslavenější Gnaphalium leontopodium (v. tab.), protěž alpská, rostoucí na skalách strmých. Užitek naproti tomu malý. Kromě pastvy, kde se nejvíce cení Plantago alpina, Meum mutellina a Aronicum scorpioides (píce kamzíků), hledají se kořeny gentianeí do kořalky, jedí semena limby, a spick (Lavandula spica) až ze Štyrska vyváží se co voňadlo do východní Afriky. Rumex alpinus v Grisonsku ukládají do sudů co zimní píci dobytka vepřového. Pý.