Ottův slovník naučný/Alkaios

Ottův slovník naučný
Alkahest	Alkaios	Alkajská strofa

Údaje o textu
Titulek:	Alkaios
Autor:	Albert Dohnal, František Krsek, Jan Václav Novák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 883–884. Dostupné online
Licence:	PD old 70

Alkaios (Ἀλκαῖος, t. j. silák), lat. Alcaeus. v myth. řec.: 1) A., syn Hérakleův z otrokyně Iardanovy, otec Bélův, praotec vladařského rodu lydských Hérakleovců, z něhož poslední vládl Kandaulés (srv. Hérodot I. 7., a viz Agelaos). Dnl.

2) A., proslulý lyrický básník řecký, narodil se v lesbické Mityleně kolem r. 640 př. Kr. Básnířka Sapfo a moudrý Pittakos, krajané jeho, byli jeho souvěkovci, a životy všech tří byly k sobě v nejednom vztahu. Poesie A-iova úzce souvisí s bouřlivým jeho životem, a právě tato okolnost dodala jí rázu naprosto nového, čistě subjektivního. To byla pravá poesie citu vášnivého, překypujícího. S počátku pěstoval A., jak se zdá, značnou měrou básnictví milostné; avšak bohužel právě z tohoto druhu velmi málo zachováno. Se zvláštní oblibou skládal také po způsobu Terpandrově skolia, lehké popěvky hodovní, a přivedl tento druh k rozkvětu a výši, jakéž nedostihl žádný jiný básník. A. byl pěvcem vína; od něho pocházejí výroky »víno – pravda«; »víno jest zrcadlo člověka«. Avšak jasná radost a bezstarostnost této poesie A-iovy brzo otrávena občanskými třenicemi mezi aristokracií a stranou občanskou: Musa A-iova ocitla se náhle na poli jiném, politickém. V dobách nepokojů domácích vyprýštily z vášnivě prudké mysli A-iovy přečetné písně. jimiž hájil pěvec-aristokrat strany své proti občanstvu. Jsou to proslulé písně strannické, zvané stasiotika, v nichž A. s neobyčejnou ostrostí napadal odpůrce šlechty. Pokud směřovaly zpěvy ty proti tyrannům, možno zváti je vlasteneckými; avšak A. zaslepen jsa předsudky jemu vštípenými stíhal hanou také rozšafného a vůči sobě velikomyslného Pittaka, jenž toho nejméně zasluhoval. Z tohota druhu písní A-iových poměrně nejvíce zlomků zachováno. Mimo to psal A. po vzoru Terpandrově také hymny; avšak tyto básně jeho méně jsou významny. Kolik básní A. složil, není jisto; zlomky uvádějí se z desíti knih. Forma básní jeho byla svrchovaně dokonalá. V příčině metrické náleží A. k nejznamenitějším zástupcům poesie logaoedské; od něho pochází strofa alkajská (v. t.) i tak zvaná strofa sapfická. Nářečím psal aiolským, zajisté beze změn značnějších; jsou tudíž zlomky písní jeho důležity pro poznání tohoto nářečí. A. byl Řekům básníkem velice milým; těšil se pozornosti obecenstva i mužův učených; kommentáře k básním jeho psali grammatikové Drakón a Hórapollón. U Římanův rád i nejlépe napodobil ho Horatius. – A. byl rodem i vychováním šlechtic; odtud světlé i stinné stránky v jeho povaze. Byl to rytíř znalý boje, znalý zpěvu, hudby, společenského veselí; vkus jeho byl jemný, vzdělání pečlivé, avšak vrozena mu zároveň pýcha rodu a uzavřená hrdost proti všem nešlechticům. Ve veřejné poměry svého rodiště zasahoval A. velmi čile. Po královské vládě utvořila se tam oligarchie, ale jen na čas. Občanstvo rostlo, a tím i jeho váha. R. 620 vlády se zmocnil Melanchros, proti němuž hnutí šlechty zosnovali bratří A., Kikis a Antimenidas; s nimi stál i měšťan Pittakos. R. 612 Malanchros zavražděn. Na jeho místo nastoupil tyrann ještě horší, Myrsilos, jehož pád brzo podařilo se A-iovi opěvati písní bujnou radostí dýšící. Kol. r. 610 vznikl mezi Lesbany a Athéňany boj o osadu Sigeion v Tróadě a dosti dlouho veden se štěstím střídavým. V jedné bitvě Lesbané na hlavu byli poraženi; sám udatný A. k útěku byl dohnán a přišel o zbroj, již Athéňané ve chrámě Athény sigejské pověsili. Lid v Mityleně velice se vzmáhal a r. 595 šlechtu vyhnal. Když pak tato z ciziny činila pokusy obce se znova zmocniti, učiněn r. 590 moudrý Pittakos aisymnétem. Ten dal obci nové, spravedlivé zřízení a učinil vnitřním svárům konec. Roku 580 sám povolal šlechtu z vyhnanství zpět. I vrátil se A. a bratr jeho Antimenidas do své vlasti; třetí bratr snad již dříve zemřel. Čásť doby za vyhnanství svého strávil A. v Egyptě, snad i v Thrakii, snášeje všeliké útrapy, jimiž, jak sám praví, vlasy jeho sešedivěly před časem. Od návratu svého žil pak A. v otčině své již trvale. – O A-iovi po stránce jednak politické, jednak básnické pojednali zvlášť: Welcker, Duncker, Plehn (Lesbiaca), Kock (A. u. Sappho, Berl. 1862), Flach (Gesch. d. griech. Lyr., Tubinky 1884). Sbírky zlomků podali mimo jiné: Schneidewin (Delectus poët. iamb. et melic. Graec., Gotinky 1839), nejlépe pak Bergk (Poët. lyr. Graec. edit. IV., Lipsko 1878, 1882). Ksk.

3) A., básník střední komédie attické, mladší sok Aristofanův, napsal 10 komédií z oboru bajesloví, z něhož střední komédie nejvíce látky své čerpala. Od něho byla též Κωμωδοτργωδία (jakási veselosmutnohra). Kock, Com. att. fragm. I., str. 756. JNk.