Alexandrova bitva (viz přílohu) jest název slavné mosaiky, nalezené 24. října 1831 ve starém patricijském domě oskickém, zvaném nyní Casa del Fauno, v Pompejích. Nalezení znamenité této památky umělecké přispělo způsobem eminentním ku poznání malířství antického. Předmět mosaiky jest bitva mezi Alexandrem a Dareiem u Issu svedená, a sice zobrazil zde umělec rozhodný okamžik boje. Oba sokové královští osobně se setkávají na bojišti. S levé strany spěje v čele své jízdy Alexander ku předu; nevšímaje si toho, že v divokém chvatu spadla mu přílba s hlavy, postupuje ku předu s hlavou úplně nepokrytou. Vojsko perské v divém zmatku před ním prchá, i vůz krále Dareia jest již k útěku obrácen. Ústup vojska perského kryje vojevůdce perský a zároveň bratr Dareiův, Oxathres. V tom klesne kůň jeho proboden byv kopím makedonským k zemi a prve, než vojevůdce může s koně sestoupiti, přikvapí Alexander a takovou silou probodne jej dlouhým kopím, že pronikne hrot jeho tělem Oxathrovým. V zoufalé bolesti chápe nešťastník křečovitě pravicí kopí, jako by chtěl je z těla vyrvati. Zabitím Oxathrovým vzniká moment nesmírně dramatický, v pohnuté situaci samé nastává jakási přestávka. Vše ohlíží se s hrůzou na klesajícího vojevůdce. Dareios sám nedbaje nebezpečí mu hrozícího, poněvadž vůz jeho nemůže pro hromady mrtvol dále a marně vozataj zoufale koně bičem ku předu pohání, obrací se na voze svém a pozvedá v němém bolu pravici k padlému vůdci. Nadarmo seskočil jeden z věrných králových s koně a nabízí jej pánu svému k útěku – král nevšímá si toho, nevidí záhuby, která mu hrozí, nemá smyslu pro nic jiného než pro klesajícího svého bratra, na nějž upírá pohled plný bolesti. »Tato tklivá láska Dareiova k bratru a věrnému svému vůdci, toto sebezapomínání dodává nešťastnému králi takové velikosti, že veškerá pozornost naše jen k němu se obrací, že přemožený vlastně zdá se nám zde býti vítězem« (Welcker). Mosaika jest zajisté kopií slavného nějakého originálu, který byl dozajista buď za života nebo brzo po smrti Alexandrově zhotoven. Tak můžeme souditi z toho, že dosud zachovala se nám některá napodobení mosaiky naší na etruských urnách (Wiener Vorlegeblätter, serie IV., tab. 8.) a na vásách tarentských (Heydemann: Alexander der Grosse u. Dareios Kodomannos auf unteritalischen Vasenbildern, Halle 1883). Poněvadž pak máme ze starověku zprávu, že Helena, dcera Timónova z Egypta, vrstevnice Alexandra Velkého, malovala bitvu u Issu, soudí se skoro všeobecně, že originál mosaiky naší byl tento obraz Helenin. Co se mosaiky samé dotýče, zasluhuje zvláštní chvály neobyčejná dramatičnost komposice, plné působivých kontrastů, a šťastná volba příhodného okamžiku. V jednotlivostech vytknouti jest neobyčejně živý výraz, zračící se v obličejích osob súčastněných, z nichž na př. Alexander a Dareios malováni jsou zajisté jako portréty. Zvláště výborně podařilo se umělci smělé skrácení koně, jejž velmož perský na uzdě drží; povšimnutí zasluhuje též, kterak obličej padlého Peršana obráží se ve štítě u kol vozu Dareiova ležícím. Jediný strom označuje krajinu venkovskou. Provedení půdy a pozadí věnováno málo péče, obraz má nápadně malou hloubku. Konečně připomenouti jest, že levá strana malby bohužel velmi jest porušena. Srv. Gervinus: Kleine histor. Schriften, VII., str. 435–487.; K. O. Müller, Göttinger gelehrte Anzeigen, 1834, str. 1181–1196,; Welcker, Kleine Schriften, III., str. 460–475.; Overbeck, Pompeji, 4. vyd., str. 613–617.; Baumeister, Denkmäler d. klassischen Altert., str. 873 až 874. Vý.
PD old 70