Ottův slovník naučný/Alexandrin

Ottův slovník naučný
Alexandrijští patriarchové	Alexandrin	Alexandrinino jezero

Údaje o textu
Titulek:	Alexandrin
Autor:	Václav Emanuel Mourek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 822. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Alexandrín

Alexandrin čili Alexandrinský verš zove se po francouzském básníku Alexandru de Bernay, který jím společně s Lambertem li Cors mezi léty 1180–1190 složil román o Alexandru Velikém (Li Romans d'Alixandre, vyd. Michelaut ve Stuttgartě r. 1846). – Verš jest jambický, šestistopý, uprostřed, t. j. po třetí stopě, s přerývkou čili diairesí, která se obyčejně, ač ne právem, nazývá caesurou. Tím rozpadá se řádka ve stejné polovice, a seřadí-li se veršů více, vzniká nudná jednotvárnost. Verše alexandrinské vážou se pravidelně rýmem, jenž může býti jednoslabičný (lichý, mužský) nebo dvojslabičný (sudý, ženský), kterýmžto druhým pak k šesti jambům v řádku přibývá slabika nadměrná. Nejlépe jest, střídají-li se obojí rýmy. A-y po čtyřech řadívají se též ve sloky, v nichž obyčejně první dvě řádky končí se rýmem ženským, ostatní dvě mužským. A. vzniknuv ve Francii, kdež jakési neurčitosti rhythmu a přízvuku dosti dobře odpovídal, tam také největšího nabyl rozšíření a v klassické době literatury ovládl ve všech druzích básnických, ve dramatě vážném i veselém, v epice, lyrice i didaktice. Ve dramatě a zejména ve veselohrách přerývkou a rýmem poskytuje básníku dobrou příležitost ke vtipným protikladům a úsečným odvetám. Proto bývalo též pravidlem, aby každým veršem končila se myšlénka; avšak novější básníci neobmezují se tímto poutem a myšlénky dle potřeby převádějí z verše do verše. Z Francie dostal se a. také do jiných literatur, hlavně do anglické, hollandské a německé. Do Němec uveden jest přičiněním Opitzovým, a jakkoli v něm. jazyku, jenž má přízvuk a tudíž i rhythmus daleko určitější nežli frančina, vypadá ještě nehybněji a nudněji, přece po všecko století sedmnácté a více nežli polovici osmnáctého byl téměř jediným rozměrem, jehož básníci užívali. Teprve Klopstock svým pokusem o zavedení meter starověkých, jakkoli se mu podařil jen skrovnou měrou, a hlavně pak Lessing zdařilým pěstěním jambů pětistopých vymýtili a. tak dokonale, že jím i pohrdáno, až zase novější básníci, jako Rückert, Freiligrath, Geibel a j. a-y psali a střídajíce jamby s anapaesty a spondeji, a řádky šestistopé se čtyřstopými (jakož ostatně i francouzští básníci činiti se naučili) způsobili více živosti a střídání. V českém básnictví vyskytují se po různu, ale nikdy nebylo jich užíváno hojnější měrou. V. M.