Ottův slovník naučný/Alexandrijská škola grammatická

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Alexandrijská škola grammatická
Autor: Eduard Šarša
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 816–817. Dostupné online.
Licence: PD anon 70

Alexandrijská škola grammatická. Hojnost literárních památek v Alexandrii shromážděných a štědrá podpora, jíž učencům se dostávalo, přispěly především k rozvoji studia grammatického. Grammatika obsahovala však za oněch dob mimo nauku o řeči v užším smysle též všestrannou kritiku a exegesi památek literárních. Kritika stala se potřebnou, když seznalo se, že rukopisy starých klassiků často značně od sebe se liší, a že mnoho spisů podvržených do knihovny se dostalo. Poněvadž pak té doby spisy starší s nejedné stránky byly temny, nastala zároveň též potřeba výkladu jak po stránce formální, t. j. grammatické, lexikální, metrické a aesthetické, tak po stránce věcné, zvláště pokud se týkalo starožitností, historie, chronologie a mythologie. Především soustřeďovaly se snahy grammatikův alexandrijských ve kritice a exegesi básní Homérových, poněvadž tu neshody rukopisné, množství záhad mluvnických i věcných, rovněž jako všeobecný interess Řeků nejvíce k činnosti vybízely. Vedlé Homéra vzděláváni záhy též jiní básníci a později také někteří z prosaikův. Aby šírý obor literatury snáze bylo lze přehlédnouti a důležité od méně důležitého rozrůzniti, pokoušeli se někteří správcové knihovny o to, by učiněn byl výbor spisovatelů vzorných, a jména jejich přijata v t. zv. κανόνες. Práci tu počal Kallimachos, pokračoval v ní zvláště Aristofanés Byzantský, přísnou pak revisi provedl Aristarchos vyloučiv. jak se podobá, všecky spisovatele doby alexandrijské, z nichž teprve později výbor učiněn. Kteří spisovatelé v kanón pojati byli, nelze přesně stanoviti. Na základě zpráv starých pokusili se D. Ruhnken a Fried. August Wolf tyto seznamy restituovati. Avšak seznamy ty mají značné mezery, z čehož patrno, že nezachovaly se nám o věci té zprávy authentické, nýbrž jen kusé výtahy, na jejichž základě nelze pravého kanonu vzorných spisovatelů se dopátrati. (Steffen: De Canone, qui dicitur Aristophanis et Aristarchi 1876.) Spisovatelům v kanón přijatým zvláštní pozornost věnována, texty jejich pečlivě byly revidovány a pokud možno na formu původního sepsání uvedeny. Tyto texty byly i pozdějším dobám vzorem, tak že zachované podání rukopisné zmíněných spisovatelů větším dílem o vzory alexandrijské se opírá. Totéž platí o výkladu od alexandrijských učenců sestaveném, na němž starší scholia, byť ne vždy bezprostředně, se zakládají, kdežto původní spisy větším dílem zanikly. Nejproslulejší z grammatikův alexandrijských, kteří kritikou a exegesí starších spisovatelů se zabývali, žili v prvé době založení musea. Jsou to především správcové knihovny ve 3–2. stol. př. Kr., Zénodotos, Kallimachos, Eratosthenés, jenž se první φιλόλογος nazýval Apollónios Rhodský, Aristofanés Byzantský a Aristarchos Samothracký, jímž snaha kritická i exegetická dosáhla za starověku vrcholu své dokonalosti. Škola Aristarchova byla za starého věku nejslavnější a trvala po 200 let. Methodou mistrem naznačenou dále pracováno, záhy však počaly se přiměšovati cizí živly v učení Aristarchovo. Je očistiti a přesně stanoviti pokoušeli se někteří učenci pozdější, jako Ammónios, Ptolemaios Askalonský, Filoxenos, Aristonikos a Didymos. Když pak materiál učený již byl tak se rozmnožil, že těžko bylo jej přehlédnouti a úplně probrati, nastala potřeba jej pořádati a výtahy z něho činiti, v čemž se proslavil zvláště Didymos. Poslední mezi alexandrijskými kommentátory samostatnějšími byl Apión, ale klonil se více ke Kratétovcům. Co v době pozdější v oboru tom vzniklo, jsou větším dílem pouhé výtahy, rhetorické parafrase neb allegorické výklady. Vývoj systematické mluvnice (τέχνη – ars) spadá v dobu, kdy studium kritické a exegetické již bylo svého vrcholu dosáhlo. Řekové sice dosti záhy počali si všímati jazyka i útvarů jeho, a již u filosofů předsókratických vyskytují se stopy badání toho, ale systematicky spracována mluvnice teprve v době dosti vzdálené od onoho věku, ve kterém vzory klassické vznikly. Podpory hojné dostalo se studiu tomu v Alexandrii jednak množstvím literárních pomůcek, jednak stanovením vzorných spisovatelů, jejichž spisy býti mohly základem studií o jazyku. Aristofanés nejprve počal vedlé kritiky a exegese také slovný poklad upravovati a vzdělávati. Dále postoupil Aristarchos uznav analogii za hlavní princip u vývoji řeči. Proti němu Kratés z Mallu, jenž u dvora pergamského žil, prohlašoval za takový princip anomalii, t. j. bezzákonnost, nahodilost. Dle theorií těch upravována nejen pravidla grammatická, nýbrž užito jich též v oboru kritiky a exegese. Spor trval i mezi stoupenci obou škol až do 2. stol. př. Kr. První systematickou mluvnici sestavil okolo r. 100 př. Kr. Aristarchovec Dionysios Thracký, jehož τέχνη γραμματική za starověku velice byla vážena, Nad něho vynikl ve II. stol. po Kr. Apollónios, zvaný ὁ Δύσκολος, jenž shrnuv vše, co před ním vyzkoumáno bylo, a materiál ten systematicky spracovav i obohativ upravil první vědeckou syntaxi jazyka řeckého. Jsa přívržencem analogie zjednal tomuto principu náležitou platnost a pojistil mu rozhodné vítězství. Syn jeho Ailios Herodianos konal studia o tvarosloví a zvláště důkladně propracoval nauku o přízvuku, přídechu a quantitě. – Současně se systematickou mluvnicí počali alexandrijští učenci vzdělávati též lexikografii a etymologii. Počalo se sbírkami zastaralých a neobyčejných slov, načež postoupilo se ke glossářům jednotlivých spisovatelův a dialektů. Přesné úplnosti v zachovaných památkách postrádáme, což není podivno, uvážíme-li, že grammatikové zaznamenávali především to, co od řeči obyčejné se lišilo. V etymologii nebyli hrubě šťastni, neboť nedostávalo se jim onoho apparátu, jímž nynější jazykozpyt vládne. Ze starších grammatiků vydal sbírku gloss Aristofanés Byzantský. Zachován je cenný slovník homérský od Apollónia Sofisty, jenž žil v 1. století po Kr. Glossy homérské sestavil též Apión, slovník k dekadě attických řečníků zachován od Harpokrationa. Jiní známější glossografové alexandrijští jsou: Pamfylos a Zópyrión, Polydeukés (Julius Pollux), Hésychios a Ammónios. – Také dialektologie došla svého vzdělání od učencův alexandrijských. Všichni téměřlexikografové pilný zřetel měli k dialektickým zvláštnostem, a mnoho cenných příspěvků dialektologických zachovalo se v jejich pracích. Sbírky attických výrazův a frasí vydali jmenovitě Valerius Pollio, Irenaios a Órión. Vůbec vynikli učenci alexandrijští ve všech oborech grammatiky daleko nad ostatní školy grammatické. Cokoli znamenitého v době pozdější, kdy sláva školy alexandrijské jinými byla zastíněna, v oboru filologie vzniklo, jeví patrné stopy studií alexandrijských. Ša.