Ottův slovník naučný/Alexěj

Ottův slovník naučný
Alexandrya	Alexěj	Alexi

Údaje o textu
Titulek:	Alexěj
Autor:	Vavřinec Josef Dušek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 826–829. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Alexej I. Michajlovič
Související články ve Wikipedii: Alexej Petrovič

Alexěj, slov. tvar mužského jména Alexis nebo Alexius. Známější mužové toho jména jsou:

1) A., metropolita kijevský a vší Rusi (* v Moskvě 1293 – † 12. ún. 1378); světské jeho jméno bylo Elevferij. Vstoupiv do kláštera získal si náklonnost metrop. Feognosta, který svěřil mu správu eparchie. Později povýšen na biskupa vladimirského (1345) a po třech létech stal se metrop. ruským. Nežil však v Kijevě, nýbrž v Moskvě. A. zaujímá neposlední místo mezi hlavními činiteli dějin ruských své doby; byl vysoce ctěn nejen v Moskvě, nýbrž i v Hordě, kde po uzdravení Tajduly, ženy Čanibekovy, jmín byl za velikého kouzelníka. Při svém pobytu v Hordě vymohl na chánovi Berdibekovi osvobození všeho duchovenstva rus. od berní a poplatků (1357). Jako prostředník ve sporech knížat ruských smířil Dimitrije Konstantinoviče s Dimitrijem Donským. Ve sporu Konstantinovičů Dimitrije a Borisa o Nižnij Novgorod vyslal A. (sv.) Sergije do Novgorodu, aby tam zavřel chrámy, pokud neodejde Boris. A tak se i stalo. Také knížata tverští podali se na rozsudek A-ův, když však Michajil přišel do Moskvy, byl zajat a uvězněn i se svými bojary (1368). Byv při příchodu tatarských poslův osvobozen utekl na Litvu k zeti svému Olgerdovi, který jednak vedl války s Dimitrijem Donským, jednak vedl stížnost s Michajilem u patriarchy cařihradského na věrolomnost A-ovu, že nestará se o pravoslavné litevské, nechce jíti do Kijeva atd. A. byl pohnán před soud, ale nevšímal si hlasu patriarchova, tak že konečně Filotheos r. 1376 posvětil v Kijevě nového metropolitu Kypriana, rodilého Srba. Před smrtí povolal k sobě Sergije chtěje ho míti nástupcem, avšak ten nejen této žádosti rozhodně se opřel, nýbrž ani zlatý kříž od metropolity přijmouti nechtěl, ač jej u veliké měl poctivosti. A. jako nejpřednější rádce Dimitrijův užíval moci své kněžské po celý život ku povznesení Moskvy a sloužil jejím zájmům. Ještě za života metrop. Feognosta opravil Nový zákon podlé orig. řeckého. Kostomarov, Rus. istor. v žizneopisanijach I. 186 sl.; Solověv, Istor, Rossiji III. 336 sl.; Rambaud, Gesch. Russl. 184 sl. Dšk.

2) A. Michajlovič, druhý car z rodu Romanovičů, syn Michajla Fedoroviče a Evdokije Lukjanovny Strěšnevé (* 1629 – † 1676). Jeho vychovatelem byl Boris Ivanovič Morozov, přívrženec novot a ciziny, vzdělaný, ale pyšný a ctižádostivý. R. 1645 (24. čce) stal se 16letý A. carem. Pro svou nedospělost, povolnou a měkkou povahu byl úplně ovládán Morozovem, který jal se hned prováděti některé reformy. Aby nabyl nových důchodů, zvýšil daň ze soli a prodej tabáku učinil státním monopolem (1646). Obojí vzbudilo nelibost v národě. R. 1648 A. pojal Marii Iljinišnu Miloslavskou a za 10 dní potom Morozov její sestru Annu. Tak pojistil si vliv na cara, neboť na dvoře moskevském mívalo příbuzenstvo caricino veliký vliv. Když pak tito jali se vydírati lid, vzniklo vzbouření v Moskvě, Pleščejev ubit, Morozov musil opustiti Moskvu a dům jeho zničen. Sotva se lid utišil, vrátil se Morozov, ale nepožíval již té moci při vládě. Zařízení jeho zrušena a Angličanům dovolen přístup jen do Archangelska. V záp. Rusi, náležející ku království polskému, pravoslavní jsouce utlačováni od katolíkův ohlédali se po pomoci v Moskvě. Proto byly ustavičné spory mezi Varšavou a Moskvou. V té době povstala Malá Rus a statečný Bohdan Chmelnickij postavil se jí v čelo hotov jsa uznati cara svým pánem. Korunní vojsko poraziv u Korsunu dal vražditi Poláky, unity a židy. Avšak r. 1649 přinutil Jan Kazimír Chmelnického ke smlouvě, kterou ostal hetmanem upokojené Malé Rusi. Chmelnickij vyjednával dále s carem A-em a nemoha dosíci pomoci z Moskvy hrozil, že se poddá s kozáky Turkům (1653). Tu v pros. vyslán Buturlin k Chmelnickému, načež 18. led. 1654 přísahali kozáci caru. Polsku vypověděna válka a A. osobně táhl do pole. Město za mě stem vzdávalo se Rusům nebo bylo dobyto. Roku 1655 zmocnil se car Ukrajiny, Podolí, Litvy, Červené Rusi a postupoval na západ, mezi tím co Karel X. zmocnil se vlastního Polska a zahnal Jana Kaz. do Slezska. Zdálo se, že Polsko jest ztraceno, ale právě tímto rozbitím bylo zachráněno. Neboť car ulekl se prospěchů švédských a prostřednictvím cís. Ferdinanda III. zavřel s Polskem příměří, kterým podržel Malou a Bílou Rus ve své moci. I obrátil se proti Švédům. Konečně i s nimi zavřel A. příměří, jímž podržel čásť Livon, které vzdal se mírem v Kardise (1661). Těchto příhod chtěl Chmelnickij užiti k dobytí si větší moci i vyjednával tajně se Švédskem i Polskem. Ale uprostřed toho stihla jej smrť (27. čce [6. srp.] 1657) a na místě syna jeho Jurije zmocnil se hetmanství Vyhovskij. Proti němu vzbouřili se Záporožci a on musil prchnouti do Polska. Jurij pak vstoupil do kláštera a hetmanem stal se Tetera, který uznal polské panství nad sebou. Caru zachráněna toliko levá čásť Podněpří, kde hetmanil Bruchoveckij. Po porážce Polákův u Gluchova byly obě strany tak vysíleny, že toužily po míru. Polsko bylo uvnitř rozerváno finančně i hospodářsky, carská pokladna byla prázdna. V Polsku vzbouřil se Lubomirski, v Moskvě lid proti příbuzným cariciným. 30leté tyto války vyčerpaly všecky prostředky státu. R. 1650 na radu Fedora Michajloviče Rtiščeva vydány měděné peníze v ceně stříbra. Vzpourami v Malorusi klesla cena jejich tou měrou, že r. 1665 na 1 rubl stř. dáváno 12 měd. Nastala strašná drahota. Objevilo se množství falešných peněz, které prý i příbuzní carovi hotovili. Vzpoura z toho vypuklá potlačena mocí. Když pak nástupce Teterův popudil proti Polsku Turky, musili zavříti andrusovský mír (1667), jímž podržel car na pr. bř. Dněpru Kijev a Smolensk a celé levé poříčí. Ale ani tento mír nezastavil sporů v Malé Rusi. R. 1672 zhubena Malá Rus od Turkův a teprve nový král polský Jan Sobieski porazil je u Chotině a zahnal. Donští kozáci chovali se pokojně. Toliko smělý Steňka Razin shromáždil kolem sebe četný zástup a byv vypuzen z jižní Rusi vtrhl do Povolží. Podivné pověsti o něm vábily k němu dobrodruhy se všech stran. U velikém počtu jali se hubiti břehy kaspické a lodi ruské. Bohatství a nádhera Razinova byly oslňující. Celé dolní Povolží poslouchalo ho jako panovníka. Roku 1670 rozdal Razin své jmění, přešel Volhu a táhl po Donu vzhůru. Zmocnil se Caricina, Astrachaně, Saratova, Samary a j. Kamkoli se blížil, všude bouřili se poddaní proti pánům. Teprve u Simbirska byl Razin od Jurije Baratynského poražen, později jat a v Moskvě odpraven (1671). Avšak tím neutišen nepokoj. Druhové Razinovi vládli v jednotlivých městech dále a teprve po delším namáhání byli pobiti neb zjímáni a učiněn pořádek. – Za cara A-e staly se důležité reformy vnitřní, které byly průpravou činnosti Petrově. Mužové kol něho se kupící vynikali vzděláním, smyslem pro opravy a náklonností k carovi. Prvním mezi nimi byl metropolita Nikon. Za něho předsevzata oprava církevních knih, avšak nevědomé duchovenstvo a lid lpěli na písmeně navyklém tou měrou, že by byl mnohý raději zemřel, než by vyslovoval »Jisus« m. »Isus« (Ježíš). Vedlé toho odkryta řada kacířských a podvržených knih. Opravy Nikonovy vyvolaly raskol s přečetnými jeho obměnami, který trvá podnes. A. horlivě podporoval Nikona, ale přece nevyhubil odchylníků. Když pak Nikon svévolně vzdal se svého úřadu, byl od cara opuštěn a r. 1666 v klášteře Běloozerském zavřen. Vedlé Nikona působili spisovatelé: Simeon Polockij, Slavineckij, Satanovskij, Grigorij Kotošichin a j., kteří spisy původními i překlady z jiných jazyků klestili dráhu nové době. V politice vynikl Ordyn Naščokin nejen jako diplomat v Andrusově, nýbrž i jako správce vojska, obchodu, vyslanectví atd. Ve všech oborech správy jevil horlivou činnost, zejména i vypracováním nového Sudebnika (zákonník). Za něho vystavěna prvá ruská loď na Oce a psány, ovšem jen pro dvůr, prvé noviny. Jeho nástupce Artemon Matvejev, jehož vnučku Natalii Naryškinu pojal car za manželku, pokročil ještě dále. Za něho dávány prvé hostiny, jichž účastnila se manželka jeho, carice nezakrývala svých nosítek, Lichačev pořádal prvá divadelní představení, vyslanci pravidelně trvali skoro u všech dvorů západní Evropy. Za něho v Sibiři založen Nerčinsk (1658), Irkutsk (1659), Selenginsk (1666) a j.; astrachanští Kamyci jsou podrobeni a gruzinští chánové, ač jen dle jména, uznávali vrchní panství carovo nad sebou. Při A-ovi chválí se milostivost a spravedlnost, sám prý přestrojen vycházel mezi lid, aby poznal jeho stesky. Jsa povahy měkké zřídka dával unésti se hněvem a tu nanejvýše udeřil pěstí toho, kdo jej pohněval. Zábavy miloval mírné a četná jeho rodina nejlépe svědčí o spořádaném poměru domácím. S prvou manželkou Marií († 14. bř. 1669) zplodil: Dmitrije († 1651), Evdokiji († 1712), Marfu († 1707), Alexěje († 1670), Annu († 1659), Sofii († 1718), Marii († 1723), Fedora († 1682), Feodosii († 1713), Simeona († 1669), Ivana († 1696), Evdokiji († 1669); s druhou manželkou Natalií Kirilovnou Nariškinou († 4. ledna 1694): Petra (Velikého), Natalii († 1716) a Fedora († 1678). Solověv, Ist. Rossiji s drvn. vremen X, XI.; Zabělin, Domaškaja žizň ruskich carej 1872; Kotošichin, O Rossiji i carstvovanije Aleksěja Michajloviča; Rambaud, Geschichte Russlands 1886. Dšk.

3) A. Petrovič, syn Petra I. Velikého a Evdokije Fedorovny Lopuchiny, nar. 28. ún. 1690, zemř. 7. čce 1718. Do osmého roku vychováván byl matkou, kterou Petr zanedbával, zvláště od té doby, co seznámil se s Annou Monsovou. Tento zlý poměr v rodině působil na mladou mysl careviče, který od matky přejal nechuť k otci, jenž ho také nikdy nemiloval. Když pak r. 1698 násilně byla Evdokije postřižena v klášteře Pokrovském v Suzdálu, odevzdán byl A. na vychování Nikeforovi Vjazemskému, a za učitele dán mu Němec Neugebauer, po něm Hausen a konečně Alexander Menšikov, který nikdy se o něho nestaral, ano stal se později úhlavním jeho nepřítelem. Kolem careviče, o něhož otec vůbec nedbal, seskupila se strana protivná novotám Petrovým, on stal se hračkou v jejich rukou, přilnul ochotně ke starým řádům a náboženství pravoslavnému a nemaje nikoho, kdo by působil na vypěstění samostatné povahy u něho, stal se slabochem kolísajícím mezi dětinským strachem před otcem a hrubostí ke svému okolí. R. 1709 byl poslán do Drážďan k vycvičení v geometrii a fortifikaci a roku 1711 oženěn s Karlou Kristianou Žofií Brunšvicko wolfenbüttelskou, sestrou manželky císaře Karla VI. Paní tato nenávidíc Rusů a jejich řádů nedovedla získati si náklonnosti chotě svého, tak že manželství toto bylo nešťastno. A. žije pak v Petrohradě, byl nejednou otcem i bit, nevyhovoval-li dosti ochotně jeho přáním. Celé měsíce nestýkal se otec se synem a nechuť jeho k A-ovi živena zvláště manželkou jeho Kateřinou a Menšikovem. R. 1714 v říjnu porodila choť A-ova syna – Petra – a desátého dne (3. listop.) potom zemřela. Téhož dne car poslal synu list hroze mu zbavením nástupnictví, nenapraví-li se podlé přání otcova. A. jsa slabého zdraví neochotně ve vojště a v přístavě se objevoval. Mimo to byla tehdy carice Kateřina v požehnaném stavu a car nejspíše pomýšlel na nového nástupce svého, kterého se mu dostalo dne 19. listop. v synu Kateřinině Petru Petroviči. A. po radě Vjazemského i Alexandra Kikina odřekl se nástupnictví na trůně. Potom car těžce se roznemohl a teprve r. 1716 odpověděl synu, aby buď úplně se podřídil vůli jeho nebo vstoupil do kláštera. Alexěj svolil vstoupiti do kláštera. Když pak otec k tomu ihned nepřivolil, nýbrž odebrav se do ciziny povolal k sobě syna, utekl tento tajně do Vídně a doprosiv se ochrany svata svého, císaře Karla VI., odvezen byl tajně do Tyrol na hrad Ehrenberg a potom do Neapole na hrad Sant Almo. Na cestě té provázen byl milenkou svou Eufrosynou, dívkou rodu selského, která v mužský šat bývala oblečena. Dověděv se Petr o útěku synově uhodl, kam zaměřil, a vyjednával s císařem o vydání jeho. Nejprve Rumjancov a potom i Tolstoj vysláni byli do Vídně, odkudž jim po delším vyjednávání dovoleno bylo odebrati se k A-ovi, aby po dobrém pohnuli jej k návratu do Ruska. Těm podařilo se zastrašiti a oklamati sliby slabého A-e, který v naději, že bude moci pojmouti milenku svou za choť a klidně s ní – po odřeknutí se trůnu – na venku žíti, odebral se s oběma jednateli do Moskvy, kde ocitl se 11. ún. 1718. Čtvrtého dne setkal se s otcem, který mu veřejně odpustil, ale žádal, aby mu jmenoval zlé rádce své a slavně odřekl se nástupnictví. Toto poslední stalo se u velkém shromáždění v Uspenském chrámě, o čemž vydán ihned manifest, a provolán za následníka druhý syn carův Petr Petrovič. Hned potom A. podlé vůle otcovy jmenoval ve své slabosti řadu osob za spoluvinníky svého jednání, načež předsevzaty s nimi soudní výslechy provázené surovým mučením a krutými popravami. A. myslil, že tím se zachrání, ale ukázal se opak. Carice Evdokije, její příbuzní, Marie Alexějevna, sestra Petrova, vychovatelé a rádci A-ovi, a dlouhá řada jiných osob trestáni více méně způsobem ukrutným. Když pak i Eufrosyna, milenka A-ova, tehdy samadruhá, přibyla do Petrohradu a těžké učinila obvinění na svého milence, které on popíral, byl vydán tajnému mučení (v dub.). Dne 24. čvna sestaven soud duchovních i světských osob nad carevičem a on 25. čce posazen do vězení v pevnosti Petropavlovské. Za vinu mu dáváno vše, co kdy mluvil proti novotám carovým, jeho osobě, carici, že si přál smrti otcovy v jeho nemoci, že sliboval po svém nastoupení zrušiti novoty a zavésti staré řády a t. pod. Byv 30. čvna po druhé mučen knutem učinil konečně A. sám na sebe vyznání větší, nežli bylo na něm žádáno, přes to však byl 5. čce po třetí mučen knutem. Pak vynesen nad ním rozsudek, a sice od duchovenstva vyhýbavý (dle Starého zákona: smrť, dle Nového zákona: milost), od světských soudců: trest smrti. Slabé zdraví A-ovo bylo však, snad dle přání otcova, mučením a strachem úplně poderváno. Dne 26. čna (7. čce) o 6. hod. odpolední zemřel prý úplně po křesťansku, ač není vyloučena poprava jeho, poněvadž téhož dne odbývala se poprava u přítomnosti carově v pevnosti na někom, jehož jména neznáme. Ještě nežli bylo tělo jeho pohřbeno v Petropavlovském chrámě, oddával se car slavnostem a radovánkám po svém způsobu a nebyl u dvora ani potom nařízen obvyklý smutek. Po smrti A-ově odpraveni ještě někteří jeho »spoluvinníci«. A. zanechal dceru Natalii a syna Petra. A. jest černý stín slavné vlády Petrovy. – Kostomarov, Russk. ist. v žizneop. II. 2 str. 287–305; Materiály vydané kommissí pro vydávání státních listin atd. (Mosk. hlavní archiv minist. vnějších záležitostí) XII. odd. 3. a 4. díl 1861–62; M. A. Obolenskij, Bibliografičeskija zapiski 1859 č. 20; Pogodin, Sud nad carevičem A. P. v Ruské Besědě r. 1860 kn. I. Dšk.

4) A. Ivan, zakladatel sekty novoženců. Kdy se narodil a kdy umřel, není známo. Jsa neobyčejně sečtelý a zběhlý v dějinách a řádech rozkolníkův obíral se nejraději otázkou o nových sňatcích a sběhlých popech. Rozkolníci totiž neuznávají kněží a ruší sňatky manželské, což mívá smutné následky zejména pro dítky nemanželsky zplozené. Proti tomu ozval se A. Aby s větší jistotou otázku tuto mohl řešiti, obrátil se k znam. rozkolníkům Andreji Denisovu a Michajilu Ivanoviči Vitaninu a konečně k Leontěvu Fedosějevu. Mimo to cestoval po Rusi, aby seznal způsob života rozkolníků. Na schůzkách jejich výmluvně ujímal se stavu manželského a stal se zakladatelem novoženců. Vedlé toho přemýšlel o sběhlých kněžích a vydal r. 1755 souhrn tohoto badání ve spise Istorija o běgstvnjuščem svjaščenstvě. Když r. 1757 Fedosějevci vyvrhovali jej ze středu »věrných« i s jeho přívrženci, napsal Slovo obličitelno na sobor novojavlennych razdornikov (1759), kde velmi ostře vytýkal vady této sektě. Roku 1762 vydal poslední dílo své O tajně braka (o svátosti stavu manželského) na obranu novoženců proti Fedosějevcům. Brzy potom nejspíše zemřel. Dšk.